pátek 19. října 2012

Láska za peníze

Po přečtení nadpisu se asi kdekomu z vás vybaví využívání se lidí navzájem, kdy si bohatý nezajímavý muž kupuje lásku krásné ženy. Já ale chci napsat o něčem jiném. O lidech, kteří si myslí, že asi opravdu musí za návštěvu, pomoc, vyslechnutí a hlavně za společnost někoho jiného platit. A to "platit" myslím doslova. 


Jako příklad si beru moje prarodiče - rodiče od mého táty a babičku (matku mé mamky). I když to na první pohled tak nevypadá, obě strany mají nesmyslný pocit, že si musí kupovat to, abych za nimi chodila. Oba jiným způsobem, jedni asi nevědomky, ale ve skutečnosti se stejným závěrem. 

Začnu s vyprávěním o mým dědovi a babičce z tátovy strany. Oběma je už k osmdesátce, mají už svoje vlastní problémy a rozhodně na tom nejsou zdravotně dobře. Vždycky když tam ale přijdu, tak mají velkou radost. Pořád se na něco vyptávají a zajímají se o mě. 
Když jsem byla malá, tak jsem od dědy dostávala vždy stovku nebo dvě za vysvědčení. Potom se to rozšířilo, že teď dostávám peníze k narozeninám nebo k Vánocům, abych si sama koupila, co potřebuju a neměla od nich zbytečné věci, které se mi ani nelíbí. 
Co jsem se ale do jisté míry osamostatnila, mám pocit, že jejich nevědomé kupování mé přízně narůstá. Většinou, když od nich odcházím podstrčí mi děda stovku "abych měla aspoň na teplej čaj, když mi bude zima". Když jsem je navštívila, poté co jsem složila státnice, čekala na mě obálka, ve které jsem našla tisícovku. 
Necelý měsíc nato po slavnostních promocích, když jsem za rodinou přišla do auly a děda na mě opět mával obálkou, tentokrát se dvěma tisíci. Ani ne pár hodin poté, po slavnostním obědě, kdy si táta nenechal od dědy přispět za jídlo, fialová bankovka opět skončila u mě.. 
Celé to nakonec vygradovalo minulý víkend, kdy jsem se k nim pozvala na oběd s tím, že s nimi půjdu pak na jarmark (chodíváme tam spolu každý rok). Tentokrát mi babička vnutila pětistovku s čokoládou, abych prý měla dobrý nervy do školy. 
Na jarmarku se mě děda pořád ptal: "chceš něco koupit? Líbí se ti něco? Jen se nestyď!", vždycky když jsem se u nějakého stánku zastavila víc jak na 10 vteřin. Později, opět u nich doma, při kávě, se děda pokusil podstrčit mi obálku s pětadvaceti tisíci na školné. Když jsem to odmítla, rozvířila se dlouhá diskuze, kterou děda nakonec zakončil svým klasickým "hloupej, kdo dává, hloupější, kdo nebere." Při mém odchodu mě ale ještě nezapomněl ujistit, že kdybych někdy potřebovala, tak vím, kam se mám obrátit. 
Je to šílené, zvlášť, když si představíte, že děda je ten nejšetřivější člověk na světě. Nikdy si nekoupí nic, co skutečně nepotřebuje, vše si opravuje sám a při týdenním nákupu objíždí všechny 4 obchody ve městě, protože v jednom mají levnější mléko a v druhém zase rohlíky.. 

Moje druhá babička na tom s penězi není kvůli podnikání vůbec špatně, ale i tak je neuvěřitelně šetřivá. V obchodech nakupuje zásadně ve slevách (potom např. v období květáku máme květák 5x týdně), nakupuje pouze to nejlevnější, na obal každého výrobku si píše datum nákupu, aby věděla, jak dlouho jí zboží vydrželo a nikdy nic nevyhodí (ani igelitové sáčky od zeleniny nebo pečiva, kelímky od jogurtů či kartóny od vajíček - a asi si dovedete představit, jak to u ní tedy při těchto zásobách vypadá). U ní mám ještě daleko větší pocit "kupování si mě", což je mi o to víc proti srsti.

Podle mého už to není klasické roztomilé podplácení, ale vyloženě kupování. Mezi jejími a výše zmiňovanými penězi od dědy jsou ale 2 velké rozdíly: První je ten, že ona neplatí mě, ale za mě (tzn. že musí mít naprostý přehled, za co utrácím a když s tím náhodou souhlasí, tak mi to proplatí, s tím, že to mám brát, jako by mi to koupila ona). Druhý (a ten horší) je, že mi to nikdy nezapomene ve vhodnou chvíli připomenout a očekává, že se podle toho "zachovám". 

Mám pocit, že z její strany toto chování je nejen účelné, ale asi taky trochu vypočítavé. Ale i tak se musím přiznat, že to na mě zabírá - v životě bych nesouhlasila, že se přestěhuju z mého rodného města stovky kilometrů daleko, kdyby mi nezařídila, že můžu bydlet v bytě nad ní, který se při té příležitosti i zrekonstruuje. Docela se za to stydím. Ale vím stoprocentně, že to tak také bere - chci abych tě měla blízko, tak ti pomůžu s novým bydlením. 

Ve skutečnosti ale vím, že to na mě nezabírá. Nikdo si mojí úctu jen tak "nekoupí". A pokud k nějakému člověku úctu necítím, necítím k němu ani respekt a sympatie a tudíž nemám potřebu se s takovými lidmi vídat. Nikdy bych mého dědu nepřestala navštěvovat, i kdybych mu sama měla nosit obálky a vypomáhat mu tak s důchodem. 

Je to smutné, když starší generace má pocit, že mladším nemá už (kromě peněz) co nabídnout. Nechci tu být za velkou zastánkyni důchodců a jejich práv, ale myslím si, že každý by v sobě měl najít pokoru a snažit se s nimi sblížit. Vždyť nejde o nic jiného, než se podívat na svět jejich pohledem. 
Přiznávám, že nejsem výjimkou a také mám s generací mých prarodičů občas problém. Ale myslím si, že to není už o věku, ale o lidech - s lidmi, se kterými bych si pravděpodobně nerozuměla, ani kdyby byli stejně staří jak já, si logicky nemůžu rozumět ani když jsou staří. A bohužel, myslím, že spousta starších lidí si za svou neoblibu mohou sami - stejně jako ti mladší by se měli snažit vžít do světa těch starších, tak ti starší by se měli pokusit o to samé. Proto se podle mého stává, že jsou velké mezigenerační rozdíly. 

Jenže do jisté doby to lidé jsou schopni a ochotni snášet, ale v pokročilejším věku (s přibývajícími nemocemi, s postupným umírám jejich přátel a známých, s omezenou schopností se sami o sebe postarat, ...) se začínají cítit čím dál tím osamělejší a bojí se, že dnešní mladí lidé, kteří žijí v mnohem hektičtějším světě, než oni kdysi, na ně prostě pomalu zapomínají a přestanou je navštěvovat. Proto mají asi pocit, že si příští "návštěvu" musí pro jistotu pojistit.

Když tak nad tím přemýšlím, neměl by se tenhle článek jmenovat spíše "Peníze za lásku"?



3 komentáře:

  1. Docela chápu tu trapnost, jak se někdy může cítit, když mu někdo příbuzný strká do ryky peníze. U mne to byla maminka. Měl jsem víc peněz než ona a přesto musela mít pocit mi něco dát. A já to musel vzít abych ji neurazil. Pavel

    OdpovědětVymazat
  2. To jsem byl já, kdo tu dával komentář. :D

    OdpovědětVymazat
  3. :-D Mohla bych si to pamatovat, když jsi skoro můj jediný čtenář:-D Ale ten odkaz nebyl jen pro tebe - ale tak celkově, i pro ostatní komentující:)

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)