sobota 22. února 2014

Být vzorem

Nedávno mi moje kamarádka P. vyprávěla historku, jak prostřednictvím Facebooku narazila na naprosto neznámého člověka, který nabízel scanografické obrázky - "kdo chcete, přijďte si zítra odpoledne do kavárny, najdete mě tam sedět a dostanete zdarma jeden výtisk!"


Během jejího monologu mi hlavou pomalu putovala myšlenka, jestli P. scanografickou fotografii opravdu potřebuje, když v tom se k mému do mozku donesly věty:

"Víš, mě se tam vůbec nechtělo. Samotné. A za člověkem, který je naprosto cizí a nikdy jsem ho neviděla. Ale rozhodla jsem se, že si pro to prostě dojdu. Prostě jsem si řekla - Janka by si ale pro to došla, zvládla by to!"

Strašně mě to potěšilo. Zvlášť, když jsem si uvědomila, že před pár lety by to o mě sotvakdo řekl - natož  aby na mě někdo myslel při zdolávání pomyslné laťky v komunikaci s cizími lidmi. Kdybych já byla v téhle situaci ještě nědávno, určitě bych se nervozitou osypala pupínky a nakonec bych do kavárny ani nešla. A kdyby náhodou ano, s velkou pravděpodobností bych ze sebe nedostala ani slovo.

P. pokračovala dál a vyprávěla, že když vešla do kavárny a poznala kluka z facebookového profilu, všimla si, že okolo něho sedí lidé, kteří si pro scanografii taktéž přišli a uvědomila si, že se od ní tudíž asi také očekává, že se zdrží. "A já jsem si v duchu pořád opakovala - Janka by s nimi taky zůstala sedět a popovídala si! Tak to musím zvládnout taky!"

Byla jsem strašně pyšná na to, že jsem někomu vzorem. Byla hrdinkou! I díky mě!
Je skvělé, že když se snažíte na sobě v určitých oblastech zapracovat (resp. chovat se jako normální lidi) a tím pádem být sami pro sebe snesitelnější, nevědomky inspirujete jiné lidi, kteří si z vás pak berou za příklad a nechají se vámi motivovat.

Málokdy si uvědomuju, že díky našemu přirozenému chování můžeme ovlivňovat a působit na lidi, kteří jsou okolo nás, ale tohle byl jeden z okamžiků, kdy to na mě dolehlo v plné míře. Díky lidem, kterými se obklopujeme, můžeme dokázat cokoliv si zamaneme..

A mě se v tuto chvíli chce říct "dobrou noc, princové z Maine, králové Nové Anglie!", zhasnout světlo a potichu zavřít dveře pokoje. Všechno je v našich rukách. Jen o tom někteří z nás ještě nevědí..




úterý 4. února 2014

Chcete zažít psycho? Dejte si ginkgo!

Před pár dny jsem si v závaznosti na blížící se státnice z ekonomie koupila Ginkgo - koncentraci, pro lepší soustředění nad skripty. Čaj jsem si pořídila v útulném obchůdku, kde mi byl doporučen jako údajně nejlepší. Přední strana krabičky navíc hlásá, že je bio a díky hodnotě na cenovce jsem usoudila, že se jedná o top kvalitu toho nejlepšího, co můžu vůbec koupit. 


Asi v půl 7 večer jsem si po vyprokrastinovaném dnu říkala, že bych se konečně měla k tomu učení dokopat. Bezstarostně jsem sáhla po biokrabičce a udělala si čajíček z toho zázraku.

Asi 20 minut po vypití první konvičky jsem byla naspeedovaná, měla jsem dobrou náladu a chtělo se mi tančit. V hlavě mi sice zněla taneční hudba, ale i tak se odhodlala a sedla si k učení - očividně se už něco začalo dít! 

O dalších deset minut později už sedím poslušně přikovaná na židli, prohrabuju se mezi těmi všemi papíry a přepadá mě pocit, že to v životě nemůžu stihnout ani přečíst, natož to chápat a umět to vysvětlit a argumenotvat.
Začínám být maličko nervní a někde docela vzadu cítím nastupující paniku.

Asi 40 minut od oné konvice jsem pokročila do situace, kdy mám úplně vytřeštěné oči, jsem celá rudá v obličeji a začíná mi být horko.
Skoro nemůžu dýchat a cítím nesnesitelnou úzkost, že ty státnice nemůžu v životě udělat. Nebylo by lepší se na to vykašlat? Má cenu se to vůbec učit? Zahodím chmurné myšlenky a celá vysílená si jdu udělat další čaj..

Po zdolání dalšího velkého hrnku čaje se cítím na pokraji všech sil. Připadá mi, že mi už nikdy nebude dobře, nadávám si sama sobě, jak jsem to dopadla a cítím se strašně nezodpovědně.
Snažím se všechno v rychlosti přečíst, zapsat, podtrhnou a zvýraznit. Ale když začnu psát psace, můj mozek se očividně nedokáže koncentrovat a koordiovat moje pohyby, protože v té rychlosti se mi pletou písmenka - už jako třetí v pořadí píšu písmeno, kterým má celé slovo končit. Stane se mi to i sedmkrát v jedné větě. Zaraženě koukám na každé druhé přeškrtané slovo a říkám si, co se to se mnou děje. Jsem úplně mimo. 
Skutečnost, že nemůžu už ani psát mi dodá opravdu velké sebevědomí - připadám si ještě víc neschopně. Cítím, že to nikdy nemůžu zvládnout, když už neumím normálně ani napsat, které má víc jak tři slabiky. Víc se soustředím.. Ale po chvilce zjišťuju, že ač se mi písmenka asi nepomotala, tak to po sobě nemůžu ani přečíst. 

Je mi už nesnesitelné vedro, mám v pokoji 20 stupňů a otvírám dokořán okno, ač je venku těsně nad nulou. Ve spáncích mi tepe (asi hrůzou ze sebe samé) a prsty, ve kterých držím propisku se mi klepou. Srdce mi buší a cítím, že mám úplně červené uši - horko je úplně k nevydržení.

Vzdávám to, ač je asi 10 hodin večer, lehám si do postele a pouštím si online záznam Otázek Václava Moravce. Zavřu oči a snažím se usnout.
Jsou 4 hodiny ráno a já ještě nespím, před očima se mi honí různé grafy a linie, kterým vůbec nerozumím, ale vím, že bych je už dávno měla umět, protože jsem se je přece večer učila. Uvědomuju si svojí situaci a popadá mě panická hrůza. Srdce mi pořád rychle tluče a pořád cítím svíravý pocit někde uvnitř mě, který mi říká "Janko, můžeš si za to sama, jsi tak nezodpovědná!"

Časem upadám do jakéhosi kómatu, ze kterého mě probudí Matěj, tím že na mě ráno skočí.
Začíná nový den, jdu se osprchovat, nasnídat a udělat si novej čaj (díky, kterému to prostě musím zvládnout). Když vytahuju nový pytlíček, napadne mě, kouknout se na zadní stranu krabičky:


Hlavou mi probleskly asi 3 třičtvrtělitrové konvice, které jsem za včerejšek zdolala. Nehledě na to, že mám zvyk nechávat v nich pytlíčky čaje až do doby, dokud nejsou úplně prázdné.
Není divu, že to zakazují těhotným ženám - ani si nedokážu představit, jakou by ony ze svého stavu měly schízu, když já jsem byla v takovém stavu jen kvůli učení..

A tak se vracím zpátky ke své jistotě - čokoládě. Sice budu mít na dolních rozích stran hnědé obtisky prstů a efekt sacharidů se projeví v následujících pár týdnech, ale aspoň budu v pohodě!


neděle 2. února 2014

Mých 5 neoblíbenějších kaváren


Kdo mě znáte osobně, víte že jsem "kavárenský povaleč". Žiju po kavárnách. Miluju, když se u nějaké stolku zabydlím na dlouhé hodiny, z kabelky většinou postupně vytahuju všechny věci, které jsem si s sebou přinesla (knihy, laptop, skripta) a pomalu zapomenám na čas za zvuku uklidňujícícho společnského šramotu a vzdáleného cinkání porcelánu a kovových lžiček.

Miluju se položit do měkkého prosezeného gaučíku, na kterým při každým pohybu cítíte v zadku péra, a přes cigaretový dým pozorovat lidi kolem sebe. Přesto, moje neoblíbenější kavárny, jsou většinou nekuřácké (nebo mají alespoň nekuřácké části).


Café NONA

Miluju to tam! Díky obrovskému prostoru můžete zakotvit na pohodných polstrovaných křesílkách uprostřed nebo se nastěhovat k famózní prosklené stěně. 
Tímto „oknem“ koukáte totiž přímo na tramvajové zastávky u Národního divadla, vidíte Petřínskou rozhledu a rýsující se obrysy mostu, za kterými tušíte řeku. Ať tam přijdete v jakoukoli denní dobu, můžete sledovat mumraj pod sebou a tak je tohle místo absolutně nejlepší na tzv. koukání do blba, který já potřebuju více než často. 
Nejlepší ale je, že díky prosklené stěně je v kavárně přirozené denní světlo, ze kterého vás nebolí oči a tak je to tak ideální místo na učení – resp. na nakýblování se tam v 9 ráno a s odchody až po setmění, přičemž za vámi v průběhu dne chodí „návštěvy na kafíčko“.
Další výhodou je, že v NONĚ jsou všudepřítomné zásuvky na zapojení vašeho laptopu nebo k rychlému nabití „chytrého telefonu“, a když nejste zrovna v dosahu, obětavý personál vám v klidu přinese prodlužku. 
Pokud jste v centru a rychle nevíte, kam skáknout na oběd, berte tohle jako dokonalou příležitost. Můj tip: sendvič s tuňákem a salát s cizrnou napůl smíchaný se salátem sýrovým.
PS: heslo na Wifi 12345. :)


Kávovárna

Kávovárna, Štěpánská 61, Praha 1
Nejčastější místo, kde se kamarádkami pořádáme pravidelné srazy a kde se  pak překřikujeme, co se u které z nás stalo nového. Stěny Kávovárny si vyslechly všechno o našich bouřlivých rozchodech (i o těch méně bouřlivých), o zjištěných nevěrách, o proplakaných nocích ale i o nových láskách nebo o šťastných výročích. 
Absolutní hit této kavárny jsou její obrovské čokolády nebo ledové kávy – až 470 ml! V nekuřácké části se navíc pravidelně mění obrazy – dá se říci, že je to taková prodejní galerie.
PS: při objednávkách používejte kódy uvedené v nápojovém lístku, jinak Vám nebudou rozumět! :)



Řehoř Samsa

Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy, Vodičkova 30, Praha 1
Napůl kavárna a napůl knihkupectví v centru Prahy v pasáži Lucerna. Můžete si tu půjčit ke kafíčku knížku a v klidu si jí prolistovat, a zjistit, jestli vás zajímá natolik, abyste si jí koupili, nebo se do ní jednoduše začít přímo v kavárně. 
Při nákupu vám navíc bude knížka zabalena do speciálního samsonského papíru, jehož autorem je místní štamgasta a ilustrátor v jednom. Jsou zde navíc krásné mozaikové stolečky, ke kterým můžete nasměrovat pozornost kdykoli, když si s dotyčným před vámi už nebudete mít co říct – a nebude to vypadat divně nebo nespolečensky! 
Navíc malá srdeční záležitost – majitel Filip trávil nějaký čas v Luhačovicích, ze kterých si přivezl kladný vztah k Luhačovické bylinné -  je to jediný podnik v Praze, o kterém vím, že tam tuhle kořalku určitě mají. 
PS: jediná kavárna, kde mají (kromě bylinné) i fialkovou limonádu! :)


Friends Coffee House

Friends Coffee House, Palackého 7, Praha 1
Moje "pracovna". Místo kam vodím všechny studenty na doučování.
Friends Coffee House se skládá z více propojených místností, z nichž každá má svůj vlastní „účel“, ale vše je navrženo architektem tak, abyste se tu cítili jako doma. Můžete dokonce do kavárny poslat vlastní fotku, která časem přistane na zdi kavárny – jasný důkaz domáckého prostředí. 
Výjimečným prostředím se stává také díky velké prosklené zimní zahradě s renesanční fontánkou, která zároveň slouží jako prodejní galerie.  Zároveň je milé, že první stůl v zimní zahradě je skoro neustále vyhrazen pro dva majitele kavárny, kteří stálé návštěvníky (mě) vždycky zdraví. 
Ale je bohužel pravda, že za dobu, po kterou už tam chodím, se kavárna docela změnila – a ne moc k lepšímu. Z útulného prostředí trošku začíná být cítit trochu sterility. Už tam nejsou krásné staře popsané stolky, už se tam každé úterý dopoledne nepraží čerstvá káva přímo uprostřed kavárny, už se na černou tabuli nekreslí křídami a už jednotlivé fotky nemají každá svůj vlastní rámeček, ale jsou „nacpané“ do nepřehledné koláže.
Každopádně, pokud jste milovníci zmrzlinových nebo jogurtových shaků, tak si ty zdejší nemůžete nechat ujít!
PS: můžete si tu pronajmout i malou konferenční místnost pro vaše meetingy! :)



Dobrá trafika

Dobrá trafika, Újezd 37, Praha 1, nebo Korunní 42, Praha 1
Tahle kavárna má 2 pobočky - jednu najdete na Újezdě (přímo u zastávky Hellichova) a druhou na Vinohradech (naproti zastávce Šumavská).
Obě dvě kavárny jsou propojeny s trafikou. Když vejdete, tak byste ani neřekli, co se za průchodem označeným cedulkou „kavárna“ všechno skrývá. A obě kavárny mají ve vnitrobloku domu udělanou malebnou zahrádku, kam se ale většinou neupíchnete, protože jsou skoro pořád už obsazené. 
Osobně mám radši tu vinohradskou Dobrou trafiku, protože nejen, že tam je piano, ale zároveň tam chodí i lidi, kteří na něj umí hrát. Pak se můžete dočkat dokonalého kulturního zážitku. Navíc tu mají Wifi, kterou na Újezdě nemají (nebo aspoň neměli, když jsem tam naposledy byla). Tady jsem kdysi napsala svojí bakalářskou práci.
Vše je tam domácké (někdy až moc) a schází se tam samí zajímaví lidé (jak by řekly moje kamarádky „alternativní“ nebo „příliš intelektuální“. Při odchodu z kavárny obdržíte lísteček, který zaplatíte až v přední části – v trafice. 
PS: Dejte si svařený hruško-broskvový džus s hřebíčkem a se skořicí.