pondělí 18. ledna 2016

Milý Evžene, ...

Dneska k nám do kavárny zavítala postarší paní se svou maminkou. Zběžně je od pohledu znám již z minulých dnů – očividně cizinky, a kávoví fajnšmekři, které si distingovaně zanechávají odstup.


Při placení paní projevila zájem o naší věrnostní kartičku. Z mého pohledu asi pochopila, že si nejsem jistá, zda jí vůbec využije. Načež se paní dala do řeči, povídala a povídala a já se v tom pomalu začala ztrácet.

Pochopila jsem, že maminky přítel Evžen je vážně nemocný, má rakovinu. Maminka nechce, aby umřel doma a tak s ním odjely do Luhačovic, protože v jejich městě – Brně – není pro něj teď dobrý vzduch. Evžen v Luhačovicích už párkrát byl a maminka si myslí, že zdejší ovzduší na něj má pozitivní vliv. A tak se rozhodly, že tu zůstanou až do té doby, než Evžen zemře. Takže doufají, že tu budou mít pobyt co nejdelší.

Překvapeně jsem vyblekotala nějaké společenské fráze soustrasti a pochopením nad ztrátou blízké osoby. V tom mě ale šokovaná paní zarazila - „Počkejte, vy mi asi nerozumíte. Evžen je maminčin kocour!

A tak si tak říkám – „Milý Evžene, jaké by to asi na světě bylo, kdyby lidi k sobě chovali aspoň tak pěkně, jako ke svým kočkám?“