čtvrtek 23. července 2015

Příliš velká očekávání

Dneska se na mě jedna moudrá cizí žena zpříma podívala a řekla: „Já ve Vás vidím sebe před 30 lety. Taky jsem měla velké nároky na lidi – moc jsem od nich očekávala. Vždycky jsem každého posuzovala podle sebe a nad chováním některých jsem nevěřícně kroutila hlavou, ve které se mi opakovala neustále jedna a ta samá věta *jak je to možné?*“ Do očí mi vyhrkly slzy.


Rozhodně není první, kdo mi to řekl.

Vím to o sobě už dlouho. Nejednou mi to někdo vpálil během hádky přímo do obličeje. Já si ale nemůžu pomoci. Pořád věřím v jakousi morálku a čistotu člověka.

  • S ostatními lidmi jednám narovinu a čekám, že i oni mi vše řeknou upřímně.
  • Snažím se nelhat a nechci, aby mi lhali ani ostatní.
  • Když můžu, tak všem ochotně pomůžu, a to samé očekávám od ostatních.
  • Chodím včas a doufám, že ostatní se také nebudou opožďovat.
  • Bojuju za svoje ideály a očekávám, že ani ostatní se nebudou vzdávat.
  • Občas pracuju i do noci, abych se v deadlinu nezpozdila, a štve mě, když ostatní své termíny nedodržují.
  • Sleduju okolní dění a přijde mi přirozené, že i ostatní se zajímají, co se kolem nás děje.
  • Co slíbím, to se snažím splnit a vytáčí mě, když druzí berou své sliby na lehkou váhu.
  • Chci, aby lidem kolem mě bylo se mnou fajn, a automaticky předpokládám, že toto chtějí i ostatní.
  • Svou práci odvádím jak nejlépe umím a totéž očekávám i od druhých.

Mám prostě příliš velká očekávání. Přiznávám se. 

Prý bych s tím měla přestat a ušetřím si tím spoustu trápení.. Jsem prý přísná na sebe a ve svém hodnocení i na okolí. Nemůžu prý očekávat, že to, co je automatické pro mě, bude přirozené i pro lidi okolo mne.  A prý jsem přesně ten typ, co všechno řeší a nedá si pokoj, dokud všemu nepřijde na kloub.

Na druhou stranu, kdybych taková nebyla, tak byste právě teď nečetli tento článek..




středa 22. července 2015

Dobrá zkušenost

Kdysi dávno jsem četla na první pohled ne příliš zajímavý článek o tom, že současná generace mladých lidí má tendenci v případě, když se jim něco nepovede nebo něco poserou, říkat „no co, aspoň je to dobrá zkušenost“. Pamatuju si, že jsem toto sdělení předních sociologů jen tak přelétla očima, aniž bych se nad tím nějak hluboce zamyslela. Dneska se mi ale, zatímco jsem bezmyšlenkovitě strouhala okurku do okurkového salátu, článek znovu vybavil..


Ano, přiznávám. Tato generace má o tolik víc možností a tolik rozšířené pole působnosti, že se z toho našim prarodičům až točí hlava

A tak, díky těmto příležitostem, získáváme i nové zkušenosti.

Stáváme se vegany a vegetariány, objevujeme kouzlo digitálního nomádství a cestování vůbec, ujíždíme na minimalismu, naučili jsme se kupovat fair trade a přírodní výrobky, kupujeme nejnovější elektroniku a iVěci a zároveň opovrhujeme jakýmkoli materialismem, vracíme se k patřičnému oceňování lidské práce a zajímá nás koho koupí toho či onoho podporujeme nebo hrdě se hlásíme do zdravotnických misí a angažujeme se v neziskových projektech.

Ale také samovolně opouštíme vysoké školy, jen kvůli nějakému neblahému pocitu mysli, bereme si vysoké půjčky, jen abychom pořídili něco luxusního, díky čemuž nás okolí bude víc respektovat, slepě důvěřujeme komukoli, kdo se k nám chová hezky a hned ho vpouštíme do svého života, abychom si nenarušili auru dokonalosti, s jakou chceme před ostatními vystupovat, obelháváme své okolí a mnohdy i sami sebe, často měníme partnery a mezi kamarády se špičkujeme, kdo měl na toho minulého větší smůlu a který rozchod byl nejbouřlivější, máme sklony k sebelítosti a utápíme se ve vlastním neštěstí. A když něco z toho praskne tak ... je to pro nás dobrá zkušenost. 

A jedeme dál. Od začátku. 

Jako by se nic nestalo. Žádná sebereflexe. Jako bychom čekali, až naše zkušenosti dosáhnou takového bodu, kdy už budeme všechno vědět a všechno předpokládat dopředu..

Někde ve skrytu ale sami dobře víme, že je to přesně taková ta "zkušenost", ze které se však nikdy neponaučíme. Je to jen takové "samouklidňování" sama sebe, že vše je v pořádku - abychom si nepřipadali jako ti největší lůzři. 

A možná právě proto není správná otázka taková, kdy těch zkušeností budeme mít konečně dostatek, ale jestli jich už teď nemáme příliš?