Dneska se na mě jedna moudrá cizí žena zpříma podívala a
řekla: „Já ve Vás vidím sebe před 30 lety. Taky jsem měla velké nároky na lidi –
moc jsem od nich očekávala. Vždycky jsem každého posuzovala podle sebe a nad
chováním některých jsem nevěřícně kroutila hlavou, ve které se mi opakovala
neustále jedna a ta samá věta *jak je to možné?*“ Do očí mi vyhrkly slzy.
Rozhodně není první, kdo mi to řekl.
Vím to o sobě už dlouho. Nejednou mi to někdo vpálil během
hádky přímo do obličeje. Já si ale nemůžu pomoci. Pořád věřím v jakousi morálku
a čistotu člověka.
- S ostatními lidmi jednám narovinu a čekám, že i oni mi vše řeknou upřímně.
- Snažím se nelhat a nechci, aby mi lhali ani ostatní.
- Když můžu, tak všem ochotně pomůžu, a to samé očekávám od ostatních.
- Chodím včas a doufám, že ostatní se také nebudou opožďovat.
- Bojuju za svoje ideály a očekávám, že ani ostatní se nebudou vzdávat.
- Občas pracuju i do noci, abych se v deadlinu nezpozdila, a štve mě, když ostatní své termíny nedodržují.
- Sleduju okolní dění a přijde mi přirozené, že i ostatní se zajímají, co se kolem nás děje.
- Co slíbím, to se snažím splnit a vytáčí mě, když druzí berou své sliby na lehkou váhu.
- Chci, aby lidem kolem mě bylo se mnou fajn, a automaticky předpokládám, že toto chtějí i ostatní.
- Svou práci odvádím jak nejlépe umím a totéž očekávám i od druhých.
Mám prostě příliš velká očekávání. Přiznávám se.
Prý bych s tím měla přestat a ušetřím si tím spoustu
trápení.. Jsem prý přísná na sebe a ve svém hodnocení i na okolí. Nemůžu prý
očekávat, že to, co je automatické pro mě, bude přirozené i pro lidi okolo
mne. A prý jsem přesně ten typ, co
všechno řeší a nedá si pokoj, dokud všemu nepřijde na kloub.
Na druhou stranu, kdybych taková nebyla, tak byste právě teď
nečetli tento článek..