neděle 21. srpna 2016

Okamžik rozchodu

"Lidi by se měli naučit odcházet ze vztahu, když přijde ten správný okamžik. Když ho prošvihnete, může vás to zabít", to píše ve své knize na stránce 83. odstavci druhém, větě třetí a čtvrté Radka Třeštíková. 

A podle mě na tom něco je!


Každopádně to může zabít jakýkoli hezký vztah (byť i jeho poslední zbytky), který jste si spolu během vaší známosti vybudovali.

Když pominu nadsázku a potěšeně se smířím se s tím, že jsem každý svůj "odchod ze vztahu" doposud přežila (i když vždycky ne úplně s grácií), neubráním se pocitu, že  u všech mých rozchodů nebylo nesmírně důležité ho jen dobře odůvodnit a správně argumentovat, ale taky ho skvěle načasovat. 

Jeden správný okamžik rozchodu totiž dokáže svou silou rozhodnout o tom, jestli si po další zbytek života budete volat nebo esemeskovat, protože vás zajímá, jak se má, jestli budete chodit na návštěvy za svojí (teď už bývalou) kočkou, jestli se půjdete s radostí a s flaškou vína opít do parku a při tom si povídat o (jeho!) dětechjestli spolu budete chodit venčit svoje psyjestli budete posílat každoročně rádoby radostné narozeninové blahopřání, ale přitom se vlastně neubráníte ironickému semknutí rtů, jestli ve vás hrne jen při sebemenším podezřením, že jste někoho jemu podobného viděli naproti přes ulici v davu nebo i jestli při každém vytroubení na přechodu nebudete šlehat očima po řidiči, jestli vás nechtěl přejet právě on!

Ale bohužel vím, co následuje, když se spolu lidé nerozjedou včas...

Jistě, všude okolo slýcháme, že bychom se měli nad všechno povznést, hodit věci za hlavu, nedomýšlet, nehodnotit, nekritizovat, odpouštět a zkrátka všechno vidět strašně krásně růžově - hlavně pozitivně! A asi je to pravda - to, že by se člověk měl umět přenést přes všechny zářivé falešné úsměvy, tříčtvrteční pravdy a polovičaté lži, přes napěchované puntíkaté obálky, smrtelné diagnózy, kubistické porcelánové hrníčky, přes platonická poblouznění a despotické zbavování iluzí, přes všechna prázdná gesta, vzletná věnování v knihách, výrazné brady a hysterické scény, a dokonce i přes přiopilé otírání kolen o kolena a už dost opilé rádoby obranářské pokusy o obejmutí. 

Asi by fakt měl, ale někdy to nejde. 

Někdy je to totiž už za hranou, protože přesně ten jeden daný správný okamžik, krásně a zároveň strašně hrozivě, nepozorovatelně propluje kolem nás do neznáma a tím jsou všechny naděje na jakákoliv hezká pokračování nenávratně ztraceny - protože právě tímto okamžikem začínají období sebelítostí, vydírání, patetických vyznání, dalších minirozchodů (a o to větších mininávratů) a takové celkové lebedění si ve svém vlastním blátíčku. Jenže tohle všechno si člověk v ten "jeden okamžik" prostě neuvědomí, a neuvědomí si to třeba ani za týden nebo za měsíc a poněkud setrvačně pokračuje ve své trýzni dál a mění se v jiného člověka. 

A přesně v těchto okamžicích mě opouští myšlenka, že ten pomyslný stín člověka, kterého jsem kdysi (snad) dobře znala, bude mít pro mě ještě někdy hmatatelný obrys. Protože tento celý smutný koloběh mu docvakne až mnohem a mnohem později - až když se budu bát ho potkat na ulici.

A tak z mého života většinou (a bohužel - bohužel) odchází stejně tak náhle jako do něj před pár lety, měsíci, týdny vtrhli - úplně stejně neznámí a neuchopitelní...