sobota 29. prosince 2012

Sovy

Během vánočního večírku, během kterého některé kamarádky dostaly od Ježíška soví brože, jsem byla vyzvána, abych zkusila nějakou sovičku taky spíchnout a stát se tak "hlavní soví dodavatelkou" mých kamarádek. 

Samozřejmě, to bych nebyla já, aby mi to nevrtalo v hlavě a do dvou dnů se to nočních zvířátek nepustila. Materiál jsem doma měla, a aspoň jsem si během vánočních svátků zpříjemnila sledování oblíbených pohádek. Měla jsem ze sebe aspoň dobrý pocit, že jsem se jen neflákala a nemrhala časem pouhým sledováním televize:)

Včera svítilo slunko, tak jsem je za neuvěřitelného vichru stačila rychle nafotit na balkóně - kvalita fotek docela odpovídá mému spěchu, ale co se dá dělat. Na památku to stačí :)












A na závěr přikládám ještě mé klasické oblíbené koláže! :) Ještě bych ráda dodala - abyste si nemysleli, že to teď u mě vypadá jako v sovinci - že jsem všechny sovičky rozdala nebo už je mám zabalené na předání.. 













čtvrtek 27. prosince 2012

Magnetky

Mám teď, těsně před svátky, chvilku klidu, takže jsem se rozhodla "rozkrýt" ono záhadné tajemství, jak se dělají magnetky z křišťálové pryskyřice. Už nějakou dobu se mě totiž všichni ptají, jak se to vlastně dělá a jak to vlastně vzniká. Takže když jsem před Vánoci tvořila dárek pro kamarádku, měla jsem po ruce fotoaparát a všechno dokumentovala :o)


Tak nejprve, co budete potřebovat :)

  • křišťálovou pryskyřici - používám značku Gedeo
  • magnetickou fólii - já používám o rozměrech 10 x 15 cm
  • plastový kelímek - např. od jogurtu
  • dvě odměrky s ryskou
  • malé kalíšky z plastu - jako na ochutnávku, malého panáka
  • dřevěnou špachtli nebo umělohmotnou lžičku
  • ochranné rukavice
  • pergamen (pečící papír)
  • ubrousky nebo toaletní papír
  • motivy na fotopapíru
  • nůžky, řezáček
  • jehlu
  • velké umělohmotné víko

Pokud se rozhodnete pro to, dělat si magnetky, nejprve si musíte najít nějaké motivy, které použijete. S internetem a dostupnými fotografiemi přichází neskutečné možnosti - můžete si udělat vlastní kolekce fotek různých měst, map, koček, atd. Já osobně používám na magnetky pouze fotky přátel nebo například fotky z nějakých "nezapomenutelných" akcí a výletů, přijde mi, že je to mnohem autentičtější a více pohled na tyto obrázky potěší.

Nevím, jestli se dají sehnat i jiné velikosti magnetické folie než pouze formát 10 x 15 cm, nikdy jsem jiný neviděla, ale je možné, že na internetu se dají sehnat i jiné velikosti. Rozhodně musíte ale přemýšlet, v jaké velikosti ve rozhodnete vaše magnetky dělat, tomuto rozměru pak musíte upravit i velikosti fotografií na fotopapíře.
Mě to zpočátku dělalo problém - vyhledala jsem si potřebné fotografie a odnesla jsem je do grafického studia na upravení - na konkrétní rozměr, nebo na ořezání do kolečka o konkrétním rozměru (to mimochodem neumím do teď) :D

Teď na všechny grafické úpravy používám Picasu - jsem s ní naprosto spokojená. Je jednoduchá, přehledná, fotky se načítají automaticky, nemusíte nic aktualizovat, je rychlá a umí skoro vše. Teď si vždy vyberu konkrétní fotografie, které oříznu do čtverců - magnetky tedy budou čtverce - ty pak vložím na konkrétní volnou plochu, hezky vedle sebe a nastavím si, že chci aby ta plocha měla formát 10 x 15 cm. Takhle si vlastně můžete vybrat jakýkoli rozměr, po kterém toužíte. Všechno stáhnu na flaskhu a jdu s tím do foto centra na vytisknutí.
Tady bych chtěla upozornit, že je velice důležité si vybírat dobré studio, kde tisknou na kvalitní fotopapír s kvalitními barvami, protože je pryskyřice docela toxická a může vám nekvalitní obrázek hezky rozežrat k nepoznání. Také si dejte pozor, na jakém "stroji" se to tiskne - občas se mi stalo, že na jednom konci kus fotky chyběl a na druhém přebývalo bílé místo.


Když budete mít vytisknuto, tak se můžete pustit do díla:)
Nejprve si fotku rozstříhejte fotku přesně podle obrysů obrázků - jako pexeso. Vezměte si k sobě magnetickou fólii a strhněte ze zadní části ochranný lepící papír. Je to něco jako samolepka, strhnete papír a na lepící povrch začnete lepit vámi vystříhané budoucí magnetky. Dělejte mezi obrazci velké mezery, aby vám šly dobře vyříznout či vystřihnout, ale zase nezapomeňte, jaké mezery jste měli na vaší původní fotce a aby se vám všechny obrazce na magnetickou fólii vešly nalepit.

Až budete mít nalepeno, pečlivě motivy přitlačte co nejvíc, aby nevniklo riziko, že se okraje budou odchlipovat. Můžete hned začít vystřihovat obrazce z fólie nebo chvilku počkat, než fólie přestane tak lepit, aby se vám pracovalo lépe. Místo nůžek můžete použít i vysouvací ostrý nožík. Záleží s čím, se vám pracuje lépe.
Ještě bych se chtěla vrátit k nekvalitnímu fotopapíru - je možné se rozleptání obráku vyvarovat tak, že fotku přetřete bezbarvým lepidlem, například na decoupage (ubrouskovou techniku). To je vhodné udělat v tomto okamžiku - až budete mít všechny motivy nalepené a rozstříhané. Musíte pak počkat, až lepidlo dokonale zaschne, kdyby se vám smíchalo s nalitou pryskyřicí, mohli byste celé dílo rovnou vyhodit.

Teď přichází ke slovu to nejdůležitější - samotná křišťálová pryskyřice. V balení najdete 2 dózy - v té větší je křišťálová pryskyřice a v menší tvrdidlo, bez kterého by vám pryskyřice nikdy neztvrdla a byla by pořád měkká. Obě přísady se používají v poměru 2 ku 1 a tomu také odpovídají velikosti plastových nádobek. Pro mě je největší problém se dostat přes dětskou pojistku a otevřít je - opravdu! :D V krabici s kvalitní pryskyřicí by dále měli být alespoň odměrky a ochranné rukavice. Pak máte štěstí a nemusíte je zbytečně nikde shánět. 

Při samotné práci si nejdříve rozprostřete po celé pracovní ploše pergamen (papír na pečení), do čehokoli jiného se vám pryskyřice vpije a nezbavíte se jí. Já například mám na svém psacím stole už nadosmrti útržek z novin zalitý pryskyřicí, který jsem odstraňovala i ředidlem, ale nic nepomáhá. Pak si natáhněte ochranné rukavice. Zní to sice šíleně, ale věřte mi - pryskyřici z rukou nesmyjete jen tak a těch pár minut to opravdu stojí. Nyní ke slovu přijdou odměrky - musíte odhadnout, kolik hmoty budete potřebovat na zalití magnetků a tomu přizpůsobit i množství odlitých přísad. Jak už jsem zmiňovala, tak obě tekutiny používáme v poměru dva ku jedné, takže na 30 ml potřebujeme 20 ml pryskyřice a 10 ml tvrdidla. Tento poměr musíte opravdu dodržovat. Když použijete tvrdidla méně, pryskyřice vám neztvrdne a můžete jí vyhodit, když použijete více, bude vám rychleji tvrdnout a je větší nebezpečí, že neuhlídáte bublinky nebo nějaké nečistoty. 

Poté, co si obě přísady odměříme, nalijeme si je do plastového kelímku. Je důležité lít pomalu, a vlastně celou dobu pracovat s pryskyřicí pomalu - při rychlých pohybech se v ní mohou udělat bublinky, kterých se pak budete těžko zbavovat. Proto musíme i slévat obě přísady dohromady velice pomalu a nenechat hmotu kapat. Poté si vezmeme lžičku nebo špachtli a začneme pomalu míchat. Já si vždycky pustím 3 písničky - cca 10 minut - mám hotovo. Musíte si dát pozor, aby zbytky nerozmíchaných přísad nezůstaly vespodu kelímku nebo na jeho okrajích - dělalo by nám to neplechu. 

Jelikož je pryskyřice toxická a nejde se jí jen tak zbavit, co nejdřív budete mít příležitost, tak dojděte obě dvě odměrky vyjít a umýt - nejlépe speciální houbičkou a Jarem. Pokud se rozhodnete, že budete mýt odměrky mezi dobou rozmíchávání pryskyřice a jejím litím, najdete si v předstihu nějaké víčko, kterým zakryjete kelímek s pryskyřicí po dobu, co budete odměrky umývat. Ani se to nezdá, ale hned se vám do kelímku nachytá prach, který je pak v konečné zatvrdlé pryskyřici vidět. Kvůli nebezpečné konzistenci pryskyřice byste taky měli často větrat, kvůli jejím škodlivým výparům.


Když se od mytí vrátíte zpět ke kelímku, nikdy není na škodu s ní opět zamíchat. Jak si budete mít pryskyřici připravenou, rozprostřete si magnetky po pergamenu - je dobré si ho ještě podložit například knížkou, abyste magnetky mohli v případě nutnosti přesunout, jinak se s nimi nesmí hýbat do doby, než budou úplně zaschlé. Mezery mezi fotkami by měly být tak velké, aby když pryskyřici přelijete nestekla k jiné magnetce a zároveň takové, aby se všechny útvary vešly pod velký poklop, který jste si předem připravili.

Z velkého kelímku si pak odlijte část hmoty do menšího průhledného kalíšku na ochutnávku. V něm i dobře uvidíte, zda je pryskyřice dobře rozmíchaná. Kdyžtak jí může ještě dodatečně promíchat. Z tohoto malého kalíšku se vám bude hmota dobře lít na magnety a můžete s ním lépe korigovat své pohyby, než v případě velkého kelímku. připravte si natrhané ubrousky nebo útržky toaletního papíru a můžete začít pomalu lít pryskyřici na fotografie.


Při práci nesmíte mít kalíšek příliš vysoko, protože by se mohlo stát, že díky rychlému pádu hmoty by se vám později v pryskyřici mohly udělat bublinky. Zároveň si vždy po každém nalití utřete kalíšek zespodu ubrouskem, aby vám pryskyřice nekapala na zbytek magnetků. 
Měli byste postupovat tak, že nejprve nalijete hlavní vrstvu - to znamená, že doprostřed fotek nalijete přiměřené množství hmoty a hned pokračujete k další fotografii. Pryskyřice je tekutá a tak se rozlije sama do okrajů. Nelijte hned pryskyřice příliš, aby vám z magnetek nepřetekla a aby vám vyšla stejná vrstva na všechny magnetky.

Odhadnout, zda máte na každé magnetce stejné množství je docela těžké. Já zatím nenašla jiný způsob, než si vždycky kleknout přes pracovní stůl na kolena a pomocí desky stolu a periferního vidění odhaduju stejně vysokou vrstvu. Při lití první vrstvy byste měli spotřebovat asi dvě třetiny připravené pryskyřice. 

Poté, co tímto způsobem nalijete na magnetky všude stejně vysokou první vrstvu, zakryjte všechny magnetky velkým víkem, stejně tak i zbylé kelímky s pryskyřicí a nechce je cca 15 - 30 minut odpočívat. Mezi tím si můžete poklidit věci, které už nebudete potřebovat. Opravdu ten prach nepodceňujte. Řekla bych, že náš domov je jeden z těch lépe uklizených, a i tak se nestačím divit, kolik se ho na pryskyřici vždycky nachytá i přes všechny mé opatření.
Po stanoveném čase stejným způsobem odlijte druhou (závěrečnou) vrstvu a opět přiklopte víkem. Tímto okamžikem práce se samotnou křišťálovou pryskyřicí končí. Všechny pomůcky, které byly ve styku s pryskyřicí (kromě umytých odměrek) zabalte do igelitového sáčku a pečlivě zavažte, než je vyhodíte. Je to kvůli tomu, že i výpary mohou být škodlivé. V ideálním případě sáček nenechávejte doma ale rovnou ho vyhoďte do popelnice.


Teď už jste v závěru a máte vlastně hotovo. V této fázi je nutné pryskyřici cca každou hodinu a půl kontrolovat a pomocí štíhlé jehly z ní vyndavat bublinky a případná smítka prachu. To lze dělat cca až do 12 hodin po zalití. Pak už povrch bude tak tvrdý, že do nalité hmoty nelze zasahovat bez poškození.

Celá pryskyřice tvrdne ještě cca 2 - 3 dny. Záleží na mnoha podmínkách, zda je blízko topení, zda je zima nebo léto, jaká je vlhkost ovzduší atd. V tomto je pryskyřice nevyzpytatelná, kolikrát mi zatuhne špatně nebo se na povrchu udělají malé škraloupky a já nevím z čeho to je. Je to opravdu náročná disciplína a máte spoustu příležitostí něco pokazit.

Já nejčastěji liju pryskyřici hned po ránu, když vím, že budu celý den doma a budu čas ji mít ohlídat. Takže to nedělám moc často, protože volných dnů mám opravdu málo :)


Tímto posledním postupem bych asi zakončila tuhle malou "návodovou" edici, protože nic jiného už asi ani neumím.. :) Doufám, že "návody" jsou přehledné. Ještě nikdy jsem nic tak zeširoka nepopisovala do jednoho celkového postupu - na různých fórech třeba pouze jen nějakou etapu výroby. 

Budu ráda za zpětnou vazbu, kdyby se někdo osmělil a pustil se do toho! 

Tak a takhle už vypadá lednička mé kamarádky: 


Hodně štěstí!

pondělí 24. prosince 2012

Nejkrásnější Vánoce

I když pravé Vánoce, tedy Štědrý večer, ještě ani nezačaly, já už vím, že to budou mé nejšťastnější a nejveselejší. Ti z vás, kteří mě znají osobně, ví, že Vánoce jako takové jsem nikdy neměla ráda. Dokonce byly doby, kdy jsem je nesnášela. Posledních pár let jsem se je snažila jen tak nějak přežít a nic nevnímat.


Letošní Vánoce jsou úplně jiné. Nevím, čím to je. Snad tím, že jsem se snažila všemožně namotivovat na sváteční atmosféru a taky snad tím, že jsem už v nic hezkého a "normálně" vánočního nedoufala. U nás doma to totiž vždycky bylo takové, že všechno muselo být hotovo, aby byly "pravé" sváteční Vánoce - všechno načančané a dokonalé, ale atmosféra žádná. Všichni doma jsme to museli snášet, jinak bylo zle a byli jsme ti nejnevděčnější. 

Celé to došlo tak daleko, že jsem se celý listopad a prosinec odhodlávala, jak rodičům řeknu, že s nimi na Vánoce už být nechci. Nakonec jsem zůstala, hlavně kvůli tátovi. S tátou jsme mezi sebou měli vždy bohužel odstup. Nevím čím to je, ale pravděpodobně různými intrikami v rodině.  Poslední rok se tím hodně zaobírám a opravdu mě to moc mrzí a snažím se to všemožně napravit, díky ale mé "nevtíravé" a doma nemluvné povaze, se mi to spíš nedařilo, než dařilo.

Velká změna v letošních Vánocích nastala už tím okamžikem, kdy se mě táta poprvé v životě zeptal, co bych chtěla za dárek. Oba jsme se pak ale shodli, že už jsme dospělí a dárky nepotřebujeme.

Během včerejšího dopoledne jsme s tátou vyrazili na objížďkovou jízdu po hřbitovech. Ač se to nezná, bylo to moc fajn. V autě jsme si povídali a smáli se, před stánky vybírali společně co nejhezčí výzdobu a svíčky, v obchodním centru vykonali poslední hektické nákupy a společnými silami vybrali i kapra. I když celé dopoledne pořád pršelo, nám (nebo spíš mě) to skoro ani nevadilo. Chodili jsme těsně vedle sebe a já nad námi držela deštník a pořád se smála. Na jednom hřbitově jsem dokonce dostala od jiných návštěvníků Betlémské světlo. Je to zvláštní, ale tak šťastné dopoledne jsem nezažila už dlouho.

Šťastná atmosféra pokračovala i dnes ráno. Nevím, jak je to u vás, ale u nás se na Štědrý den dopoledne dělají vždy chlebíčky - podle mámy to není klasické maso, takže bychom teoreticky měli vidět i zlaté prasátko. Ráno tedy máma zase rozdávala role a mě přiřadila obalování kapra, zatímco rodiče měli vyrábět ony "bezmasé" pochutinky. Když jsem to slyšela, tak jsem se vzpouřila a razantně prosazovala, že ty chlebíčky dneska prostě chci s tátou dělat dělat já. Takže to nakonec jsme v kuchyni kralovali my dva s tátou a hlasitě jsme se dohadovali, co se k čemu hodí a jak je dozdobíme. Byla jsem opravdu šťastná.

Celé to vyvrcholilo před chvilkou, kdy jsem šla obalit vánočního kapra a povánoční kotlety, a kdy se během počáteční přípravy ke mě bez pobízení táta přidal a začal mi pomáhat v obalování, i přes jeho bolest hlavy.

Opravdu je mi jedno, co dnes pod stromečkem najdu - nic jsem si nepřála a po loňské zkušenosti ani nic nečekám. Já už jsem svůj dárek dostala. Možná to zní jako klišé, ale poprvé  v životě mám pocit, že prožívám pravou Vánoční atmosféru. Nezbývá mi jen doufat, že se naše vztahy v rodině budou nadále jen zlepšovat. Pro mě by lepšího dárku nebylo.

sobota 22. prosince 2012

Mateo Dineen

Znáte ho?    ...    Já jsem o něm až do včerejšího večera vůbec neslyšela. 

Včera jsme měly totiž klasický "Vánoční" den s našim čtyřlístkem holek, během kterého jsem pak při rozbalování dárků dostala obyčejné průhledné desky a v nich na krásném křídovém papíře tuto modrou oblůdku - kresba se jmenuje "Something Other" a jejím autorem je právě Matt Dineen předívaný Mateo. Holky totiž nedávno byly na víkend v Berlíně a na trhu narazily na Matea a hned si vzpomněli na můj modrý obývák! 

Mateo pochází z Kalifornie, ale v roce 2003 se přestahoval do Berlína. Jeho díla většinou obsahují nějaké staré materiály, které najde na ulici nebo místních bleších trzích, které tímto způsobem recykluje. Z víček a poklopů od různých krabic, z beden od munice, z plechovek tabáku nebo z pouličních cedulí vytváří úplně jiný svět, který se zdá jakoby z jiné doby, a dává tak obrazu jiný rozměr.
Jeho roztomilá monstra odrážejí sami sebe zpátky na nás a tím nám nastavují zrcadlo. Některé "potvory" zobrazují jakousi zvědavost s nádechem neklidu, zatímco jiná monstra se zdají být zdánlivě zaskočená a další představují každodenní rutinu současného okamžiku. Každý obraz je úplně jiný, ale zdá se, že každý vypráví nějaký příběh a vyzývá tak člověka, aby si představil, co by mohlo v ději následovat.
Na první pohled se obrazy zdají jednotvárné a všední, když se na ně ale zadíváte, máte pocit, jakoby se kreatury pohybovali a vystupovali z papíru. Díky dokonalému vystínování máte pocit, že každá postava je plastická a zobrazena v 3D.
Kamarádka, od které jsem obraz dostala, si jeden také koupila a už ho má zarámovaný - v honosném černém rámu, který mu dodává důstojnost. (Říkala taky, že všechny obrazy, které byly ve stánku vystavené byly zarámované do velkých a starobylých rámů a vypadalo to skvěle). Vypadá to opravdu dokonale - jako by se postava za sklem opravdu pohybovala a chtěla vyskočit k nám do pokoje.

Na následujícím videu se můžete podívat, jak obrazy vznikají - jsou dokonalé. Původně jsem myslela, že jsou jen načrtnuté, naskenované do počítače a následně vybarvené a vystínované pomocí photoshopu (tak to dělá moje kamarádka), ale ve skutečnosti je všechno "v rukou" Matea.


A za závěr ještě malá umělcova galerie: (zdroj pro koláže: www.mateo-art.com)












pátek 21. prosince 2012

Konec světa

Dnes - 21. 12. 2012 - má podle Aztéků údajně nastat konec světa. Všichni lidé si o tom špitají a rozvíjejí nejrůznější teorie, na internetu o konci světa existuje skoro víc odkazů než o Obamovi, moderátoři ve veřejnoprávní televizi vesele vtipkují o tom, kdo se dožije zítřka a ostatní lidé se stahují do bezpečných bunkrů a na poslední chvíli sepisují své závěti.



A já si říkám - No a co?
Sedím si tu na svém obvyklém místě, mám zapálené svíčky, uvařila jsem si teplý čaj, umyla hlavu a z okna porozuju štíhlé sloupky dýmů valící se z komínů.
Přemýšlela jsem o tom, co bych v tomhle týdnu udělala jinak, kdybych opravdu věřila, že je to můj poslední týden na tomto světě. A zjistila jsem, že skoro nic - teda až na ten "zbytečný"  středeční předzkouškový test, který by mi byl pak už zbytečný.. Ale opravdu. Koho jsem chtěla vidět, jsem viděla, to co jsem chtěla udělat, jsem udělala, komu jsem se chtěla omluvit, tomu jsem se omluvila.

Dnešek je pro mě den jako každý jiný. Až na to, že jsem si udělala "volno" a naplánovala si program až na odpoledne. Co se týče mé psychické připravenosti na konec světa - jsem na tom jako kdykoli jindy. Víte proč? Snažím se žít tak, abych si sama sebe vážila. To myslím mluví samo za sebe. Když to přeženu, mohla bych to parafrázovat do věty "snažím se žít každý den, jako by to byl můj poslední", ale přitom nic zvlášního nedělám. Jen mám urovnané vztahy s těmi, co mám ráda, netlačím před sebou dlouho odkládané omluvy a usmiřování a dávám lidem najevo, že si jich vážím a že jsou pro mě důležití. Nechápu lidi, kteří se teď hned rychle musí usmířit s někým blízkým, protože je vlastně konec světa, nebo Vánoce.
Lidi zapomínají na to, že každý den může být přelomový. Možná je to tím, že jsem četla spoustu melodramatických knížek, ale opravdu mám pocit, že vlastně někdy nevíme, kdy se nám může přihodit něco, co převrátí celý náš život. Měli bychom si každý den užít a vážit si ho. Měli bychom se ke svým blízkým chovat s úctou a tak, aby nic v našem chování nebylo nevratné. Neměli bychom rozhádaní zabouchnout dveřmi a jít spát.

Měli bychom žít každý den, tak jako by to byl poslední den. A nezáleží na tom, jestli je dnes zrovna Konec světa nebo Vánoce.

čtvrtek 20. prosince 2012

La Marche des Rois

Nevím, jak vy, ale já dostanu pravou "vánoční" náladu až s prvním staroměstským svařákem a pak až v době balení dárků, když poslouchám svoje každoroční vánoční koledy. Takže .. moje úplně nejoblíbenější koleda je tu! :) 
 

La Marche des Rois (Pochod králů) je velice známá francouzská vánoční koleda a její historie sahá až do XVIII.  století . Poprvé byla vydávána v roce 1763 - ve sbírce koled provensálské Saboly. Autorem textu je Joseph Domergue, který byl pastorem v Aramonu v letech 1691 - 1728. Zemřel v Avignonu v roce 1729.

Poslouchejte, užívejte, radujte se a klidně se i množte! :)

La Marche de Rois

De bon matin j'ai rencontré le train
De trois grands Rois qui allaient en voyage, 
De bon matin j'ai rencontré le train 
De trois grands Rois dessus le grand chemin. 
Venaient d'abord des gardes du corps, 
Des gens armés avec trente petits pages, 
Venaient d'abord des gardes du corps 
Des gens armés dessus leurs just'au corps. 

Puis sur un char, parmi les étendards
Venaient trois rois modestes comme d'anges, 
Puis sur un char, parmi les étendards, 
C'est Melchior, Balthazar et Gaspard. 
L'étoile luit qui les Rois conduit 
Par longs chemins devant une pauvre étable, 
L'étoile luit qui les Rois conduit 
Par longs chemins devant l'humble réduit. 

Au fils de Dieu qui est né en ces lieux
Ils viennent tous présenter leurs hommages, 
Au fils de Dieu qui est né en ces lieux 
Ils viennent tous présenter leurs doux voeux. 
Or, myrrhe, encens sont les beaux présents 
Qu'ils ont porté à cet Enfant adorable 
Or, myrrhe, encens sont les beaux présents 
Qu'ils ont porté à ce divin Enfant. 

středa 19. prosince 2012

Vánoční koleda

Vánoční koleda Charlese Dickense vypráví o obchodníkovi Ebenezeru Scroogeovi - o starém lakotném mrzoutovi. Dokáže se muž, jenž tolik miluje peníze, alespoň trochu změnit? Nebo zůstane navždy tím samým nenáviděným člověkem? 


Povídka začíná právě na Štědrý den, kdy se Ebenezerovi zjeví po sedmi letech jeho zemřelý společník Jacob Marley. Varuje jej, aby napravil své chování, protože ví, jak Scrooge prahne po penězích a škudlí, jak se dá.

Dokonce ani o Vánocích nedokáže svou lakotu přetnout a neumí být ani laskavý ani štědrý, ba dokonce ani veselý. Jacob tajemným hlasem vyzradí, že se mu zjeví tři duchové, kteří mu napomohou stát se lepším člověkem, tedy pokud on sám bude chtít.

Vánoční koledu z anglického originálu A Christmas Carol přeložil Jan Váňa. V tomto krátkém příběhu dokázal Dickens zachytit život lakotného starce, který se změní z mrzouta v dobrosrdečného člověka. Je i dnešní člověk schopný takovéto zásadní životní změny, anebo se nechává unášet davem? 

Audio povídku si můžete stáhnout - zde 

Třeba k balení vánočních dárků :o)
 



úterý 18. prosince 2012

Rok po Václavu Havlovi

Je to přesně rok. Pamatuji si to jako včera. Seděla jsem v tureckým sedu s notebookem na kolenech, přesně na tom samém místě, ze kterého dneska píšu. Najednou Facebookem proletěla první zpráva o smrti našeho bývalého prezidenta. Zatrnulo nám a vyčkávali jsme co dál. Další a další zprávy se rychle nabalovaly. Měli jsme v očích slzy. Rázem se poklidné nedělní odpoledne změnilo.


Už pár měsíců před tím, jsem ho viděla v nějakém televizním sestřihu, kdy na svoje narozeniny odhaloval pomník na pražském Hlavním nádraží. Už tenkrát mi připadal strašně sešlý, slabý a nemocný. Pamatuju si, že  jsem pak dlouho v noci nemohla usnout a v myšlenkách jsem se vracela stále k němu.
Vím, nepřísluší mi tu dělat nějaké soudy, či bilancovat. A to ani nechci. Chci Vám ale napsat svůj názor a postoj k němu. Všichni jsme ho měli rádi. Byl to náš vůdce. Nemyslím fyzický. Ale psychický. Měla jsem pocit, že s jeho smrtí odchází to, za co celý život bojoval - "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." Jakoby jen on dokázal svým životním postojem a vírou vytvořit v lidech jakousi "svoucnost", aby sami chtěli být lepšími. 

Měla jsem strach, že to tak bude, a bohužel musím říct, že se to i ve skutečnosti trochu  naplnilo. Náš národ teď nemá žádnou autoritu, která by zvedala morálku a držela nad námi jakousi ochranou ruku. U Havla mi přišlo, že vždycky jen pokynul, naznačil a lidi okolo něj se začali starat, aby se to či ono zlepšilo. Proto vůdce. Byl jeden z mála, komu jsme mohli věřit a ke komu jsme mohli vzhlížet.

Kde kdo by chtěl být teď na jeho místě. Sám ale musí vědět, že se mu to nikdy nepodaří. Myslím, si, že takoví lidé jako byl Václav Havel museli mnohdy obětovat pro svůj cíl svojí spokojenost a svoje štěstí. Vždycky to tak v historii bylo - kdo se bil za lid, toho lid miloval. 

Nyní mám ale pocit, že spousta jeho ideí, které byly kdysi všem tak blízké a známé, jakoby vyprchala. Mě stačila včerejší čtyřicetiminutová jízda tramvají z Malostranského náměstí na Národní třídu - všichni se někam ženeme, všichni nic nestíháme, všichni si stěžujeme, všichni se k ostatním neznámým chováme bezohledně. Ale proč? Všichni si stěžují, jak jsme na tom jako národ špatně, ale nikoho nenapadne, aby začal sám od sebe. Každý člověk je jen kapka v moři. Ale oceán je plný takových kapek.

Je mi z toho smutno, jak dnes budou všichni za něho "truchlit", mluvit o něm a vzpomínat, protože si myslím, že jen málo z nich si skutečně uvědomuje jeho velikost a jeho odkaz. Je mi to líto. 


Na závěr se s Vámi chci podělit o svou vzpomínku - o pár fotografií, které jsem si sama "ukradla",
 když jsme šli zapálit svíčky:










Merci Mr Président pour notre liberté!

pondělí 17. prosince 2012

Vánoční přání

Řekla bych, že v tuto chvíli všechny přáníčka mají už své majitele. Proto teď (aspoň podle mého) nastal čas zveřejnit a i se trochu "pochlubit" mými výtvory :)