Rok po Václavu Havlovi

Je to přesně rok. Pamatuji si to jako včera. Seděla jsem v tureckým sedu s notebookem na kolenech, přesně na tom samém místě, ze kterého dneska píšu. Najednou Facebookem proletěla první zpráva o smrti našeho bývalého prezidenta. Zatrnulo nám a vyčkávali jsme co dál. Další a další zprávy se rychle nabalovaly. Měli jsme v očích slzy. Rázem se poklidné nedělní odpoledne změnilo.

Už pár měsíců před tím, jsem ho viděla v nějakém televizním sestřihu, kdy na svoje narozeniny odhaloval pomník na pražském Hlavním nádraží. Už tenkrát mi připadal strašně sešlý, slabý a nemocný. Pamatuju si, že  jsem pak dlouho v noci nemohla usnout a v myšlenkách jsem se vracela stále k němu.

Vím, nepřísluší mi tu dělat nějaké soudy, či bilancovat. A to ani nechci. Chci Vám ale napsat svůj názor a postoj k němu. Všichni jsme ho měli rádi. Byl to náš vůdce. Nemyslím fyzický. Ale psychický. Měla jsem pocit, že s jeho smrtí odchází to, za co celý život bojoval - "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí." Jakoby jen on dokázal svým životním postojem a vírou vytvořit v lidech jakousi "svoucnost", aby sami chtěli být lepšími. 

Měla jsem strach, že to tak bude, a bohužel musím říct, že se to i ve skutečnosti trochu  naplnilo. Náš národ teď nemá žádnou autoritu, která by zvedala morálku a držela nad námi jakousi ochranou ruku. U Havla mi přišlo, že vždycky jen pokynul, naznačil a lidi okolo něj se začali starat, aby se to či ono zlepšilo. Proto vůdce. Byl jeden z mála, komu jsme mohli věřit a ke komu jsme mohli vzhlížet.

Kde kdo by chtěl být teď na jeho místě. Sám ale musí vědět, že se mu to nikdy nepodaří. Myslím, si, že takoví lidé jako byl Václav Havel museli mnohdy obětovat pro svůj cíl svojí spokojenost a svoje štěstí. Vždycky to tak v historii bylo - kdo se bil za lid, toho lid miloval. 

Nyní mám ale pocit, že spousta jeho ideí, které byly kdysi všem tak blízké a známé, jakoby vyprchala. Mě stačila včerejší čtyřicetiminutová jízda tramvají z Malostranského náměstí na Národní třídu - všichni se někam ženeme, všichni nic nestíháme, všichni si stěžujeme, všichni se k ostatním neznámým chováme bezohledně. Ale proč? Všichni si stěžují, jak jsme na tom jako národ špatně, ale nikoho nenapadne, aby začal sám od sebe. Každý člověk je jen kapka v moři. Ale oceán je plný takových kapek.

Je mi z toho smutno, jak dnes budou všichni za něho "truchlit", mluvit o něm a vzpomínat, protože si myslím, že jen málo z nich si skutečně uvědomuje jeho velikost a jeho odkaz. Je mi to líto. 

Na závěr se s Vámi chci podělit o svou vzpomínku - o pár fotografií, které jsem si sama "ukradla",

 když jsme šli zapálit svíčky:

Merci Mr Président pour notre liberté!