pondělí 10. prosince 2012

Z Karlova mostu

Včera večer jsme s kamarádkou byly načerpat vánoční atmosféru na Staroměstkém náměstí. Ani jedna z nás doposavad neviděla letošní ozdobený strom a tak jsme tam za hustého sněžení jen tak stály a kochaly se. Pro završení blaha jsme se nakonec odebraly směrem Karlův most, kde jsme se setkaly s pánem, díky kterému jsem měla dobrou náladu celý zbytek večera


Moje kamarádka je skvělá. Je krásná, inteligentní, milá, otevřená, sympatická. Má báječné rodiče a sestru, kteří jí vždy podporují. Bohužel má ale problém - nemůže potkat toho "pravého". Nedávno mi kamarádka říkala, že její mamka někde četla, že když si vypíše vlastnosti jejího potenciálního budoucího přítele a bude na ně myslet, že určitě časem někoho potká a pozná, že je to on. Asi týden na to myslela a pak si sepsala seznam kýžených vlastností, který si pak dala do peněženky. Zatím bez úspěchu.
Došly jsme asi do půlky a v tu chvíli se mi zachtělo se vyfotit u svatojánské mříže s Janem Nepomuckým. Bohužel tam ale zrovna okounělo spoustu turistů, tak jsme si stouply do řady a čekaly. Všichni se dotýkali bronzového reliéfu s postavou Nepomuckého a vždycky na docela dlouhou chvíli znehybněli a pak pustili dalšího.
"Panebože, co tam tak dlouho dělají?" zvolala už docela podrážděná kamarádka, které začínala být zima.
"Přece si v duchu vyjmenovávají svoje přání, aby se jim splnilo."
"No já vím, ale to to mají tak dlouhé?"
Díky této poslední větě, jsem si vzpomněla na její seznam, před námi byli asi ještě 3 lidi, tak jsem se pustila do povídání: "Víš, jak jsi mi říkala, o tom seznamu? Já jsem si ho sice nenapsala, ale jak jsi mi o něm vyprávěla tak jsem jen uvažovala, co za vlastnosti bych si přála já. A ani ne do týdne jsem svého "ideálního" kluka potkala - milej, hodnej, sympatickej, charismatickej, byl to architekt. Původně jsem se s ním nechtěla vůbec sejít ještě jednoou, ale pak jsem si říkala, že je to asi "znamení" toho seznamu a že to prostě musím vyzkoušet. Takže jsme měli rande. A byl skoro přesně takovej, jakýho jsem si ho představovala. Ale.." rozhlídla jsem se kolem, před námi jeden pán už notně dlouhou osáhával světce - vyloženej turista, a kamarádka na mě plná očekávání koukala s vytřeštěnýma očima. ".. ale byl to děvkař." Řekla jsem po chvíli. Kamarádka si zklamaně oddychla. "Takže až si budeš něco přát, tak si musíš přát i aby nepřišlo něco jiného. Já nikdy nechodila s děvkařem, takže mě vůbec nenapadlo si přát, abych žádného nepotkala. Proto jim to asi tak dlouho trvá, když si ti turisti něco přejí." zakončila jsem svůj monolog a už jsem docela netrpělivě koukala na záda pána, který pořád stál opřenej o kámen s rukou na reliéfu. 
Stoupla jsem si už asi metr od něj, abych mu naznačila, že už měl dost, když v tu chvíli se na mě otočil a usmíval se. "Tak slečno, já už jsem skončil. Jste na řadě. A přejte si pořádně. Žádnýho děvkaře." Rozesmál se a odešel. S kamarádkou jsme se na sebe podívali a začaly se taky smát. "To proto tam byl tak dlouho, chtěl slyšet všechno, co sis přála" poznamenala kamarádka, zatímco já už jsem zamířila k reliéfu.

Tahle krátká historka jen ukazuje, jak je důležité si přát a vědět, co si vlastně přejeme. Nechci to tu dlouho rozepisovat, protože existuje spoustu knih typu "Jak si správně přát" nebo filmy jako například "The Secret". Je to docela rozsáhlá problematika a rozhodně nevěřím všemu, co se tam píše.
Myslím si ale, že většinu věcí si sami "zaviníme" sami, tím že na ní myslíme - nemusíme si ani přát. Věřím v to, že když ně něco myslíme, tak si to v drtivé většině dokážeme přitáhnout sami. Když vařím s pocitem, že to bude skvělé, většinou to pak skvělé je. Pokud ale v sobě mám trochu nejistoty, že jsem to ještě nikdy nedělala a že by se to nemuselo povést, tak se to nepovede. Když jdete na nějakou akci a říkáte si "hlavně aby tam nebyl on/ona", samozřejmě, že tam na 90% opravdu bude, protože tím, že na to myslíte, dáváte něčemu vyššímu šanci, aby tam skutečně přišel. Lidé co mají problémy, myslí jen na svoje problémy -  tudíž další problémy přicházejí dál a dál. Mohla bych takto psát dál a dál, ale je to zbytečné. Těm kdo ví, co jsem tímto chtěla napsat, stačí malinko na krátké zamyšlení.

Nevěřím na přání, věřím na optimismus myšlenek. A i když se přání nevyplní, optimismus vám zůstává.


3 komentáře:

  1. Na té první fotce není moc lidí. Je taky ze včera?
    Myšlenka opravdu přitahuje, o tom jsem se přesvědčil mnohokrát a taky se snažím myslet jen pozitivně.
    Tím mužem jsem mohl být i já, protože taky rád lidi poslouchám. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Tu první jsem nefotila já:) Nemám dost dobrej foťák, abych to mohla fotit a nikde jsem si ho narychlo nechtěla půjčovat. Takže ze včera určo není:) Fotila jsem až tu druhou:)
    Jojo, napadlo mě to:) ale nebyl :) :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Moje přítelkyně si na ten relief nikdy sahat nechtěla, že je na něm plno bacilů. :D

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)