Nejkrásnější Vánoce

I když pravé Vánoce, tedy Štědrý večer, ještě ani nezačaly, já už vím, že to budou mé nejšťastnější a nejveselejší. Ti z vás, kteří mě znají osobně, ví, že Vánoce jako takové jsem nikdy neměla ráda. Dokonce byly doby, kdy jsem je nesnášela. Posledních pár let jsem se je snažila jen tak nějak přežít a nic nevnímat.

Letošní Vánoce jsou úplně jiné. Nevím, čím to je. Snad tím, že jsem se snažila všemožně namotivovat na sváteční atmosféru a taky snad tím, že jsem už v nic hezkého a "normálně" vánočního nedoufala. U nás doma to totiž vždycky bylo takové, že všechno muselo být hotovo, aby byly "pravé" sváteční Vánoce - všechno načančané a dokonalé, ale atmosféra žádná. Všichni doma jsme to museli snášet, jinak bylo zle a byli jsme ti nejnevděčnější. 

Celé to došlo tak daleko, že jsem se celý listopad a prosinec odhodlávala, jak rodičům řeknu, že s nimi na Vánoce už být nechci. Nakonec jsem zůstala, hlavně kvůli tátovi. S tátou jsme mezi sebou měli vždy bohužel odstup. Nevím čím to je, ale pravděpodobně různými intrikami v rodině.  Poslední rok se tím hodně zaobírám a opravdu mě to moc mrzí a snažím se to všemožně napravit, díky ale mé "nevtíravé" a doma nemluvné povaze, se mi to spíš nedařilo, než dařilo.

Velká změna v letošních Vánocích nastala už tím okamžikem, kdy se mě táta poprvé v životě zeptal, co bych chtěla za dárek. Oba jsme se pak ale shodli, že už jsme dospělí a dárky nepotřebujeme.

Během včerejšího dopoledne jsme s tátou vyrazili na objížďkovou jízdu po hřbitovech. Ač se to nezná, bylo to moc fajn. V autě jsme si povídali a smáli se, před stánky vybírali společně co nejhezčí výzdobu a svíčky, v obchodním centru vykonali poslední hektické nákupy a společnými silami vybrali i kapra. I když celé dopoledne pořád pršelo, nám (nebo spíš mě) to skoro ani nevadilo. Chodili jsme těsně vedle sebe a já nad námi držela deštník a pořád se smála. Na jednom hřbitově jsem dokonce dostala od jiných návštěvníků Betlémské světlo. Je to zvláštní, ale tak šťastné dopoledne jsem nezažila už dlouho.

Šťastná atmosféra pokračovala i dnes ráno. Nevím, jak je to u vás, ale u nás se na Štědrý den dopoledne dělají vždy chlebíčky - podle mámy to není klasické maso, takže bychom teoreticky měli vidět i zlaté prasátko. Ráno tedy máma zase rozdávala role a mě přiřadila obalování kapra, zatímco rodiče měli vyrábět ony "bezmasé" pochutinky. Když jsem to slyšela, tak jsem se vzpouřila a razantně prosazovala, že ty chlebíčky dneska prostě chci s tátou dělat dělat já. Takže to nakonec jsme v kuchyni kralovali my dva s tátou a hlasitě jsme se dohadovali, co se k čemu hodí a jak je dozdobíme. Byla jsem opravdu šťastná.

Celé to vyvrcholilo před chvilkou, kdy jsem šla obalit vánočního kapra a povánoční kotlety, a kdy se během počáteční přípravy ke mě bez pobízení táta přidal a začal mi pomáhat v obalování, i přes jeho bolest hlavy.

Opravdu je mi jedno, co dnes pod stromečkem najdu - nic jsem si nepřála a po loňské zkušenosti ani nic nečekám. Já už jsem svůj dárek dostala. Možná to zní jako klišé, ale poprvé  v životě mám pocit, že prožívám pravou Vánoční atmosféru. Nezbývá mi jen doufat, že se naše vztahy v rodině budou nadále jen zlepšovat. Pro mě by lepšího dárku nebylo.