Platit či neplatit?

Včera večer se mi stala taková věc.

Seděla jsem v restauraci s jedním klukem, kterého jsem viděla podruhé v životě. Vše v čistě kamarádské rovině. Když jsme se zvedali k odchodu, tak jsem mu nabídla, že si každý zaplatíme své, což odmítl s tím, že mě zve. Nechala jsem ho tedy zaplatit a pak se rozjela debata o všeobecném ne/placení.

Vyprávěl mi, že nedávno byl asi 3krát s jednou dvacetiletou slečnou, která automaticky brala, že on za ní bude všechno platit, což ho neuvěřitelně štvalo. Měl pocit, že si jí tím kupuje. Když spolu byli jednou v baru, tak jí navrhl, aby za něj toho panáka tentokrát zaplatila ona. Prý na něj zírala s otevřenou pusou.

Je to normální?

Dnešní svět se dělí na slečny Soběstačné, které nemají problém zaplatit za sebe, případně někdy pozvat i druhého, a slečny Vykořisťovatelky, které automaticky berou, že všichni musí za její přízeň a společnost platit tím, že jí zvou. Oproti tomu na druhé straně stojí pánové Gentlemani, kteří by se urazili, kdyby slečna nabídla společné placení, a na pánové Egoističtí, kteří odmítají veškerou útratu platit a mají pocit, že když se mají ženy stále větší pocit, že jsou jim rovnocenné (ba že jsou lepší než muži), mělo by se to odrazit i v jejich vztahu k platbě útraty.

Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se u jednoho stolku všechny typy "platičů". U mého známého to vypadá, že potkal pan Egoistický se slečnou Vykořišťovatelkou a podle toho, co jsem pochopila, tak se viděli naposledy.

Je placení opravdu tak důležité?

Musím přiznat, že jsem s tímto problémem kdysi sama bojovala - vždy mi bylo blbé nechat za sebe někoho platit, zvlášť na prvních schůzkách, kdy se vyrovnání účtů za slečnu stává jakousi povinností. Nikdy nedokázala odhadnout, proti jakému typu mužů sedím. A zároveň nikdy se mi nestalo, že bych za někoho platila já, nebo by někdo přijal společné platby. Dokonce sis vzpomínám na jeden případ, kdy jsem (v souladu s nově přijatou taktikou - ani se o penězích vůbec nezmiňovat, protože pány prostě uráží) za sebe nechala zaplatit docela drahou večeři ve vegetariánské restauraci a pak mi ten kluk připadal takový smutný a hned jsem pochopila, že si mě zařadil mezi slečny Vykořisťovatelky.
 

Vracím se zpět ke včerejšímu večeru a k tomu napůl neznámému klukovi, se kterým jsem vůbec neměla problém se na placení zeptat a rovnou jsem to udělala. Mám dokonce i dobrý pocit z oné následující diskuze. Jenže tento kýžený pocit narušuje skutečnost, že kdyby to bylo opravdu vážné rande, tak se neodvážím ani pípnout a celý koloběh se bude odehrát znovu. Znovu bych začala vytipovávat proti jakému druhu muže sedím a znovu bych si s touto situací nevěděla rady a znovu bych všechny své myšlenky směřovala k tomu abychom hlavně byli už z té restaurace pryč.

Takže - ano, pro mě je to opravdu složité!
 

Není nad to si to rovnou otevřeně vyjasnit a předejít tak možnému faux pas či chybnému zaškatulkování vaší osoby. Problém je tedy v čem? Nebát se "pípnout"!