Souznění

Včera odpoledne a navečer jsem se potýkala s nelehkým úkolem. Sháněla jsem ve víru velkoměsta něco naprosto "nemoderního" - knihy.

Celý podzim jsem se prodírala psychologickou knihou, která popisuje vliv dětství na další život jakéhokoli člověka. Kniha říká, že to, co v současnosti děláme, jak se chováme a jak řešíme krizové situace, děláme podle toho, co jsme viděli a zažili v dětství. Psaná slova dokonce zachází do takových detailů, kdy tvrdí, že je velmi pravděpodobné, že se v současnosti stýkáme s podobnými typy lidí, jaké jsme poznali a zažili v dětství - jednoduše pro to, že už s nimi umíme komunikovat a také pro to, že každý člověk má už od dětství nějakou roli ke svému okolí, které se později nechce vzdát (protože si to neuvědomuje nebo už neumí žít jinak) a podvědomě si k sobě hledá lidi, u kterých může tuto svou roli nadále vykonávat. 
Jak čas plynul a já byla plná nových poznatků, tak jsem měla potřebu se o tohle zjištění s někým podělit a když jsem u někoho cítila zájem, rozvířila jsem dlouhosáhlou debatu na toto téma. Tak se mi stalo, že už dopředu jsem měla vymýšlené dárky pro pár jedinců.

Nikdy bych ale neřekla, že bude takový problém knihu sehnat. Vždy, když jsem jí kupovala, zašla jsem do Luxoru a z regálu si vybrala jednu z vystavených. Včera jako by se po všech propadla zem. V Luxoru na Václaváku beznadějně vyprodaná, stejně tak na všech jeho dalších pobočkách. Strašně mě to překvapilo. Vždyť se nejedná o žádný bestseller ale jen o knihu, díky které se máte na mezilidské vztahy podívat jinýma očima! Za druhé mě to i vyděsilo, protože jsem musela nouzově vymýšlet nové dárky. 
Nakonec jsem ulovila nějaké výtisky v Kanzelsbergeru na Andělu, ale - stále jeden chyběl. U pokladny jsem se dozvěděla, že ještě jednu poslední knihu by měli mít na pobočce naproti Lucerně. Takže další cesta zpět na Václavák, jen abych se dozvěděla, že mi poskytli špatné informace a knihu mají dávno prodanou. Jako poslední možnost jsem měla Academii, kolem které jsem stejně měla cestu na tramvaj. 
Žádné zbytečné hledání, rázovala jsem si to rovnou k pultíku a poprosila slečnu, aby mi zjistila, jaká je situace u nich. Od mé vysněné poslední knihy mě dělilo jen jedno patro a spoustu regálu, ale za chvilku jsem s úlevou vytahovala z dlouhé řady knih poslední dostupný svazek. Byla jsem úplně nadšená a v euforii jsem mířila k pokladnám do nekonečné fronty. 

V tom mi někdo zaklepe na rameno, otočím se a před sebou vidím postaršího pana typu Bilbo Pytlík, akorát trochu více uhlazeného. "Prosím vás, slečno, já vím, že jste se ptala, ale kde bych našel tu knihu?" A zrak mu sjel k barevné papírové obálce, kterou jsem pevně svírala v ruce odhodlána ji za žádnou cenu nepustit. 

S politováním jsem mu musela sdělit, že jsem si bohužel vzala poslední exemplář a že jsem jí celý den marně sháněla. Smutně se na mě díval a říkal, že to ví, že už jí také dlouho marně shání. Překvapilo mě to. Znovu jsem si ho pozorně prohlédla. Byl asi o půl hlavy menší než já, měl bílé chomáčky vlasů kolem uší, hluboké rýhy kolem úst a jasné modré oči. Takové strašně čisté. Otevřené. Bezprostřední. Milé. Sympatické.

Chvilku jsme spolu ještě mluvili, než na nás došla řada. Ale během té chvilky jsem měla pocit, že ho znám celý život. V hlavě mi neustále zněla myšlenka: "Panebože, on shání tu samou knihu co já! On jí chce taky určitě někomu dát!" 
Zaplavil mě zvláštní pocit souznění a měla jsem dojem, že tomu člověku naprosto rozumím a můžu mu důvěřovat. Nevím, čím to bylo. Většinou jsem k cizím lidem více než nedůvěřivá. Ale už ten fakt, že jsem potkala někoho, kdo nezávisle na mě, má zájem o knihu, které bylo vydáno jen velmi omezené množství, je takový povznášející. Nejde vlastně vůbec o knihu, jde o tu myšlenku a jakési poselství, které vyjadřuje. Souznění.

Dnes na něj skoro celý den myslím a vymýšlím si v hlavě scénáře, pro koho tu knihu chtěl koupit..