pátek 21. prosince 2012

Konec světa

Dnes - 21. 12. 2012 - má podle Aztéků údajně nastat konec světa. Všichni lidé si o tom špitají a rozvíjejí nejrůznější teorie, na internetu o konci světa existuje skoro víc odkazů než o Obamovi, moderátoři ve veřejnoprávní televizi vesele vtipkují o tom, kdo se dožije zítřka a ostatní lidé se stahují do bezpečných bunkrů a na poslední chvíli sepisují své závěti.



A já si říkám - No a co?
Sedím si tu na svém obvyklém místě, mám zapálené svíčky, uvařila jsem si teplý čaj, umyla hlavu a z okna porozuju štíhlé sloupky dýmů valící se z komínů.
Přemýšlela jsem o tom, co bych v tomhle týdnu udělala jinak, kdybych opravdu věřila, že je to můj poslední týden na tomto světě. A zjistila jsem, že skoro nic - teda až na ten "zbytečný"  středeční předzkouškový test, který by mi byl pak už zbytečný.. Ale opravdu. Koho jsem chtěla vidět, jsem viděla, to co jsem chtěla udělat, jsem udělala, komu jsem se chtěla omluvit, tomu jsem se omluvila.

Dnešek je pro mě den jako každý jiný. Až na to, že jsem si udělala "volno" a naplánovala si program až na odpoledne. Co se týče mé psychické připravenosti na konec světa - jsem na tom jako kdykoli jindy. Víte proč? Snažím se žít tak, abych si sama sebe vážila. To myslím mluví samo za sebe. Když to přeženu, mohla bych to parafrázovat do věty "snažím se žít každý den, jako by to byl můj poslední", ale přitom nic zvlášního nedělám. Jen mám urovnané vztahy s těmi, co mám ráda, netlačím před sebou dlouho odkládané omluvy a usmiřování a dávám lidem najevo, že si jich vážím a že jsou pro mě důležití. Nechápu lidi, kteří se teď hned rychle musí usmířit s někým blízkým, protože je vlastně konec světa, nebo Vánoce.
Lidi zapomínají na to, že každý den může být přelomový. Možná je to tím, že jsem četla spoustu melodramatických knížek, ale opravdu mám pocit, že vlastně někdy nevíme, kdy se nám může přihodit něco, co převrátí celý náš život. Měli bychom si každý den užít a vážit si ho. Měli bychom se ke svým blízkým chovat s úctou a tak, aby nic v našem chování nebylo nevratné. Neměli bychom rozhádaní zabouchnout dveřmi a jít spát.

Měli bychom žít každý den, tak jako by to byl poslední den. A nezáleží na tom, jestli je dnes zrovna Konec světa nebo Vánoce.

1 komentář:

  1. Jsem na tom tom podobně. Od rozvodu, s pocitem svobody, že už nemusím brát ohledy na rodinu, taky si rád užívám každý den, jako by měl být poslední. A navíc jsem si dal i jedno předsevzetí, které se mi zatím daří dodržovat: žít v pravdě, zní to blbě, nic nikomu nezamlčovat a to té volnosti ještě větší cenu dodává.
    Jo, rád si vyjdu s mladými holkami, pokud o to stojí... proč ne? :D

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)