Fóbie z nenaplnění

Máte někdy pocit, že nemáte dost času na to, co vás baví? Nebo ještě hůře - na to, o čem si myslíte, že by vás strašně bavilo, kdybyste se do toho konečně pustili? Taky vás láká dělat, poznávát a učit se nové věci a máte pocit, že jste v sobě najednou nalezli doposud zkrytou část, díky které toužíte začít dělat to či ono? Mám pocit, že snad každý týden objevuju něco nového, co bych strašně chtěla.

A bohužel, už v tomto "bludném" kruhu žiju několik let -  je tolik věcí, které bych chtěla umět, ale jejich učení odsouvám pořád dál a dál, protože se bojím, že bych nad tím strávila zbytečně moc času a nakonec by to bylo užitečné (jestli vůbec) pouze mě.

Na mém současném lístku figurují následující věci:

• naučit se hrát tenis
• přihlásit se na kurz keramiky
• konečně se víc zdokonalit ve francouzštině
• naučit se hrát na klavír
• přihlásit se na několikadenní kurz fotografování někde v zahraničí
• naučit se vyrábět domácí zmrzlinu
• přečíst alespoň 3/4 knih, které mám v knihovně
• chci na balkoně začít pěstovat rajčata
• naučit se šít na šicím stroji
• absolvovat kurzy psychologie
• naučit se háčkovat
• znát historii místa a domů ve městě, kde žiju

Ale ve skutečnosti jsem nikdy neudělala žádný první krok, abych se ke svým "cílům" alespoň vzdáleně přiblížila (pokud tedy nepočítám před lety koupenou učebnici francouzštiny pro samouky, kterou s železnou pravidelností otevírám každý rok někde před půlkou, abych ji o týden později a o 10 stránek dále zase uložila do knihovny).

Navíc mi přijde, že mám tak málo času, na to, abych všechny tyto věci uskutečnila a byla bych v nich tak dobrá, abych si sama pro sebe řekla, že je čas je opustit. Ano - vím, teď mluvím jako někdo, kdo má před sebou posledních pár let života, ale nemůžu si pomoct. Poslední roky mě "můj problém" s časových nedostatkem sužuje čím dál tím víc. 

Mám totiž pocit, že když si vyberu pouze jednu jedinou činnost a udělám k ní první krok, zbylé věci mi se mi zase o dva kroky vzdálí. Při pomyšlení, kolik mi v malém bytě přibude věcí (a ubyde peněz) při nákupu pouze základních věcí k daným aktivitám se skoro osypu - dopopravdu se osypu až při pomyšlení, že bych ty všechny věci měla doma skladovat a časem je vyměňovat za jiné a ty staré někde uschovávat.

A proto si říkám, že je "lepší" vyčkávat, než mě něco cvrkne přímo do nosu - až se nade mnou rozestoupí mračna a jasný hlas mi řekne "to dělej" nebo "to nedělej". A tak zatím spoustu svých tužeb násilím vyprokrastinovávám a schválně je násilím uzavírám do šuplíčku "radši na to ani nemysli a dělej radši to co musíš."

Jak jste na tom vy? Taky trpíte fóbií, kolik toho za život určitě nestihnete?

Já & knihy

Jaký vztah panuje mezi Vámi a knihami? Jste knihomilové? Kdysi jsem někde četla, že pravý "knihomil" se pozná tak, že ve svém doupěti schraňuje takové množství knih, které v reálném životě ani nemůže stačit přečíst a neustále si pořizuje nové a nové. Pokud je toto " ta správná" definice, tak se mezi knihomily můžu hrdě zařadit i já.

Pečlivě sleduju knižní novinky a recenze na ně, a poslední stránka mého diáře je vždy vyhrazena pro "to read list", abych si kdykoliv mohla poznamenat cokoli na co někde slyším chválu. Pak jdu a knihu si pořídím, jenže než si na ní skutečně udělám čas, tak se mi odněkud zjeví zase nějaká jiná lahůdka, která mě z nepředstavitelného důvodu láká ještě víc. A spirála se roztáčí - nakonec mám rozečteno více knih a nevím, co číst dřív. 

Paradoxem je, že když pak náhodou nastane situace, že mám dočteno vše - najednou nevím, co si z té hromady dosud neotevřených knih vybrat jako první - a tak raději sáhnu zase po nějaké aktuální novince.

Včera mi například udělala čáru přes rozpočet návštěva u babičky, během které jsem objevila knihu Putování s knihou (video o knize - zde), která se zpočátku tvářila úplně nevinně a já si chtěla přečíst jen pár zajímavých pasáží. 

Popis knih a míst a spisovatelů je však napsán takovým způsobem, že jsem zase a zcela zahořela láskou k např. Čapkovi, Nerudovi nebo k Lustigovi a několik hodin jsem si na netu projížděla celou jejich bibliografii, kterou jsem zároveň hledala po online-aktikvariátech. 

(Pokud máte možnost, tak si knihu určitě někde půjčete - nebudete jí číst celou, ale jen části, které vás zajímají - rozhodně Vás nezklame! Každá část je rozdělena na místo, kde byla která kniha napsána, na její děj a čím je spojený s místem a pak na informace o samotném autorovi)

No a další velké téma - knihovna!

Abych pravdu přiznala, tak přerovnávám svou knihovnu mnohem častěji než je zdrávo. I když (nebo právě proto), že knihami je zaplněno jen několik málo polic. Pořád nemůžu najít vhodný systém, podle kterého řadit knihy? Podle období, ve kterém jednotliví umělci psali? Podle národnosti spisovatelů? Podle témat knih? Podle abecedy? Ať knihy přeskládám jakkoli, nikdy nejsem úplně spokojená, protože to není prostě ono.. 

A tak je znovu a znovu s láskou stěhuju. Přičemž pečlivě dbám, aby pro moje neoblíbenější miláčky bylo rezervováno to nejlukrativnější místo (přímo uprostřed), abych na ně vždycky viděla a neskryla je za jinými "vystavenými knihami" či za věcmi, které do knihovny narychlo odložím, protože zrovna nevidím jiné volné místo.

Ale i tak je mi i ve svém "hromadění" knih vlastně dobře - ostatně jak řekl Francesco Petrarca: 

Knihy nemají být nářadím, které by zdobilo dům, nemají býti 

cenným zbožím, nýbrž mají býti zásobnicí, která živí ducha.

Jak jsem vyráběla narozeninové přání

Dnes po dlouhé době do svého "bloggerského handmade" šuplíčku přidávám návod, fotodokumentaci, reportáž (jak chcete) toho, jak jsem vyráběla narozeninové přání.

Abych pravdu řekla, tak podle původního záměru mělo vypadat úplně jinak. A to nejen barevně, ale i kompozičně. Ve spoustě věcí jsem musela impovizovat, protože se někdy prostě nezadařilo. A to jak materiálně, tak i manuálně :)

Konečný výsledek vypadá spíš jako zdařilé dílko pubertální osmačky, než někoho, kdo by se měl handmade věcmi manuálně zabývat častěji. Za což asi mnohem víc, než moje nemotornost, může prosté lepidlo - více o jeho kritice níže ve článku. 

Moje přání je taky strašně moc barevné. Původní idea byla nakoupit pár odstínů papíru v modré a zelené barvě a nějak to společně prokomponovat. Po návštěvě papírnictví a tristním stavu jejich zásob jsem svoji představu musela poněkud pozměnit a nakoupila jsem barvy, které se mi prostě líbí.  Možná, že konečný výsledek je dosti infantilní - ale - no a?

Celé to mělo vypadat docela jednodušše - přání velikosti A4, na kterém bude vytvořen shluk balónků (přičemž některé z nich budou 3D - vystupovat z papírového podkladu), před nímž se bude houpat narozeninový nápis navlečený na provázku. 

Takže - co budete eventuelně potřebovat?

• jeden tvrdší papír A3 (na podklad, klasická čtvrtka je příliš měkká)
• barevné čtvrtky A4 (na balonky, já na ně koupila i A3, protože byl nedostatek barev, ale A4 bohatě postačí)
• bavlnku/provázek
• lepidlo/lepící pásku/izolepu
• tužku + fixu na nápis
• nůžky
• pravítko

(1) Já jsem začala výrobou barevných praporků. Nejprve si rozvrhněte samotnou velikost praporků - já zvolila výšku 3 cm, s tím, že jsem počítala, že 0,5 mm bude použito na přilepení. Šírka byla 2 cm.
(2) Pomocí pravoúhlého trojúhelníku jsem si narýsovala všechny potřebné praporky.
(3) Pak jsem z každé části odměřila půl centimetru potřebný k přilepení.
(4) Pomocí tohoto kousku jsem pak připevnila praporek na na šnůrku - viz dále.

(5) Zmíněnou hranu jsem přejela ostrým hrotem špendlíku (aby šel kousek lépe ohýbat) a následně jsem trojúhelníčky roztříhala.
(6) To samé jsem provedla i s modrými praporky. (Tyto praporky jsem pak připevnila, ale ve fázi "zavěšování" balónků mi celé přání přišlo už strašně přeplácané, takže jsem je vyměnila za žluté.)
(7) Následovalo rozvržení nápisu - jak dlouhý bude nápis? Kolik slov bude na jednom řádku? Budou se barvy praporků střídat? Jaké písmeno bude na jakém praporku Jak velké mezery budou mezi slovy?
(8) A pak i samotné vypisování písmenek na praporky dle návrhu. Ač jsem si to předpřipravila tužkou (nejsem moc dobrá na krasopis), tak se mi to moc nepovedlo. Takže se snažte o to víc! :)

(9) Nejprve jsem připevňovala na praporky na provázek (v mém případě na bavlnku) celé - přilepila jsem celý dílek trojúhelníčku.
(10) Po obou stranách praporku pak tedy přesahovaly malinké trojúhelníčky, které jsem následne nůžtičkama na nehty odstřihávala - opatrně, abych neodstřihla i kus bavlnky.
(11 + 12) Nakonec jsem ale zvolila metodu, že jsem ještě před samotým lepením odstřihla nůžkama trojúhleníčky a zbylou část pak přehnula samostatně.

(13) Na takto upravené praporky jsem pak nanášela lepidlo.
(14) Bavlnku jsem umístila přesně na narýsovanou čáru, přehla a pevně přitiskla k sobě.
(15) Jenže - lepidlo je "jen" lepidlo (= lepí špatně). Takže docházelo k odlepování, se kterým jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem zalepenou část ještě přelepila izolepou.
(16) Tímto způsobem jsem udělala oba dva provázky s nápisy.

(17) Následovalo samotné přidělávání šnůrek k papírovému základu. Pomocí pravítka jsem vyznačila bod - 5 cm na šírku a 3 cm na výšku pomyslné A4.
(18) Nůžkama jsem do čtvrtky udělala dírku a opatně balnky protáhla. Spodní nápis spodnější částí dírky a horní nápis horní - nevypadalo by to hezky, kdyby se to překrývalo.
(19) Na druhé straně jsem udělala infantilní mašličku (asi by postačil i uzlík nebo cokoli jiného, co vás napadne).
(20) Totéž udělejte i na druhé straně. Dejte pozor, abyste při zavazování náhodou nezkrátili na jedné straně šnůrku a nápis by pak nebyl symetrický.

(21) Následuje "balónková část". Ta mě bavila nejvíc. Obkreslovala jsem na barevné čtvrky kolečna různých velikostí, které jsem následně vystřihovala. Ke každému kolečku jsem si navíc připavila jeden malý trojúhelníček - zavázání balonku.
(22) Potom si nastříhejte dostatečně dlouhé kusy bavlnek. Délka je opravdu důležitá, budete pak konce bavlnek přivazovat k sobě, tak aby bavlnky tohoto bodu vůbec dosáhly. Já použila délku cca 40 cm - odhladem. Pomocí izolepy jsem ze šnůrky, trojúhelníčku a kolečka udělala balónek.
(23) Tak jsem postupovala i u ostatních barev. Zvolila jsem nakonec 8 odstínů, ale myslím si, že např. 5 by bohatě stačilo - přání by nebylo tak přeplácané.
(24) Nejdříve jsem dělala od každé barvy 3 balónky, ale ke konci jsem jich ještě asi 9 přidělávala - radši si jich tedy udělejte víc. Budou se Vám hodit spíše ty menší - na 3D efekt.

(25) Když máme všechny balonky připraveny můžeme začít s nalepováním na čtvrtku.
(26) Protože balónky lepíme i přes sebe a pletou se nám šnůrky, začneme s nalepováním z horních rohů.
(27) Při nalepování pokračujeme od okraje ke středu a balónky lepíme spíme v řadách. Na druhou stranu čtvrtky se ani nekoukejte - je zvlněná od nánosů lepidla na druhé straně.
(28) Balónky lepíme cca od 2/3 čtvrtky - musíme si tam nechat část na "svázání" balónků.

(29) Následuje vyrábění "vystupujících" balónků. Potřebujeme k tomu proužky čtvrtky, které nám zbyly z vystřihování koleček. Šířka cca 1,5 cm a délka cca 10 cm. Ale záleží na velikosti balónku, na který proužek připevňujete.
(30) Proužek přehneme tak, abychom ho rozdělili na 7 částí.
(31) Prostřední část přilepíme k balónku a zbylé 3 části po obou stranách poskládáme do jakési harmoniky.
(32) Díky této harmonice se vytvoří balónek s 3D efektem. Když harmoniku stlačíte - zploští se, když jí pustíte - vyhoupne se nahoru. Díky tomu budeme moc přání i přehnout a poslat třeba poštou :)

(33) Na obě krajní části harmoniky naneste lepidlo a přilepte balonek kamkoli na již nalepené "ne 3D" balonky. Jen opatrně ať zároveň nepřilepíte nějakou šňůrku.
(34) Dejte si pozor, abyste lepidlem náhodou nepřilepili i prostřední část harmoniky k základu přání - pak by byl balónek bez efektu.
(35) Závěrečnou fází je svázání všech provázků balónků do jednoho chumlu - abyste si to mohli v klidu naaranžovat a šlo vám to lehce svázat, je dobré si šňůrky nečím připevnit k sobě. Já použila malinký skřipeček do vlasů.
(36) Po svázání pak otočte uzlík tak, aby nebyl na první pohled vidět. A máme hotovo!

Neopakujte stejné chyby jako já:

• Znovu jsem si po dlouhé době připomněla, proč nesnáším obyčejné lepidlo - nejen, že jste upatlaní vy a vše na cokoli sáhnete, ale papír (i čtvrtky) se bohužel pod jeho nánosem zkrabatí. Příště sáhnout po staré dobré oboustranné lepence!
• Jako základní korpus použijte papír, který je mnohem pevnější než čtvrtka, kterou jsem použila já. Když jsem přání rozestavila, dolní rohy měly pod tíhou všech těch balónků v horní části tendenci se podlamovat a bortit se.
• Na nápis použijte praporky z pouze jedné barvy papíru - já nejdřív zvolila modro-žlutou kombinaci, která se mi posléze v celém kontextu přeplácaná. Proto jsem pracně přilepené modré praporky zase oddělala a vyměnila je za žluté.
• Praporky na šnůrce měly tendenci se pořád přetáčet a překlápět na různé strany. Možná by bylo fajn do jejich spodního cípu nalepit zezadu např. skleněné korálky, aby zapůsobila gravitace.

Hodně zdaru! :)

Nově o Zlíně

Včera nám tu pršelo a tak jsem se vydala na zbytné i nezbytné pochůzky do Zlína. Nevím čím to, ale vždycky jsem na Zlín pohlížela jako na nějaké "uměle" vytvořené město, s "umělovou" kulturou a uměle "naučeným" chováním. Jeho architekturu jsem nijak zvlášť neobdivovala a spíš jsem oceňovala její praktičnost, než vzhled.

Popravdě, nejsem žádný odborník na architekturu a slohy. Do nedávna mi dělalo problém rozeznat baroko, gotiku a renezanci, zvlášť když daný objekt byl několikrát přestatován. 

O hodnotách památek jsem uvažovala prostřednictvím svého vlastního modelu - líbí/nelíbí, podle kterého jsem pak celý objekt ocenila a přisoudila mu jakousi úroveň důležitosti.

V poslední době jsem však díky přečtení úžasné knihy (Skleněný pokoj od Simona Mawera) docela ovlivěná funkcionalistickou architekturou a její naprostou jednoduchostí. A najednou některé domy, které jsem dříve zavrhovala "studenně komunistické" nyní škatulkuju do "působivě funkcionalistické" (protože dřív jsem to ani neodlišovala). 

Tento minimalismus během jednoho měsíce zcela pronikl do mého života. Své dříve oblíbené barevné hrnky jsem z jakéhosi neznámého důvodu vyměnila za jednobarevné béžové, z barevného oblečení jsem si vybrala jen černé, bílé, krémové a džínové kousky, které teď nosím stále dokola a v neposlední řadě se to odrazilo i v mých fotkách, které jsou sice barevné, ale jejich z jejich kompozice často úplně tryská jednoduchost.

A s tím vším jakoby mimochodem souvisí skutečnost, že ač jsem ve Zlíně byla už několikrát a v jeho centru se vyznám celkem obstojně, včera jsem měla pocit jako bych tam přijížděla úplně poprvé. 

Cestou autobusem jsem se rozhlížena na všechny strany a zkoumala okolí. Naprostá většina budov byly buď cilhové nebo betonově šedé, přičemž okna byla buď dřevená, menší a bíle natřená nebo obrovská s jednokusovými skleněnými tabulemi zasazenými do kovových rámů.

Nevím jestli se Zlín dá považovat za vyloženě funkcionalistickou architekturu, období by odpovídalo, ale pro mě funkcionalistický (= jednoduchý) je. 

Nikdy (i včera za deště) nezapomenu dojít do "21", vyvést se výtahem až do 15. patra a zamířit na vyhlídkovou terasu, ze které mám cihlové zlínské dvojdomky jako na dlani. Cítím se tu svobodná a volná - samotná ve velkém prostoru.

Začínám se do Zlína zamilovávat - nejprve pomalu, ale docela..

Život na maloměstě

Přestěhovat se z Prahy do menšího - i když lázeňského - města znamená si navyknout na úplně jiný styl života. Oproti nabubřelému víru vělkoměsta je to nesporný rozdíl - lidé tu jinak mluví, jinak přemýšlí a jinak tráví volný čas. Vše je tu pomalejší, nikdo nikam nespěchá. Idylka - řeklo by se. Avšak (jako ostatně všechno) má i život na maloměstně některé své nevýhody.  

Tak předně - lidé tu chodí brzo spát, aby mohli druhý den ráno o to dříve vstávat. 

Takže nastávají situace, že se kolem 6 celé město vylidní (patrně večeře) a na ulicích se dají potkat jen zamilované páry turistů nebo pánové s hospodským odérem a "klouzavým“ krokem. Zato ráno od půl sedmé mi pod okny drandí se superhlasitým traktorem a sekají trávu. 

A tak se tu stává, že se během svých  pravidelných půlnočních procházek sice nebojím žádného napadení ze strany opilců či erotomanů, zato mám ale strach ze střetu s liškou, kunou nebo jelenem. Už se mi to párkrát stalo a řeknu vám, není to nic příjemného stát tváří v tvář vyplašenému zvířeti. Vyplašenému tak moc, že nevím, kdo z nás byl v tu chvíli vyplašenější - naštěstí jsme si vždycky oba vybrali tu správnou stranu.

Největší problém tu pro mě představují otevírací doby. Všechny obchody zavírají mezi 5 a půl 6 odpoledne - tedy přesně v době, kdy se moje mysl začíná být správně aktivní a připravena na nový den. 

Jedinou výjimkou je tu Večerka a Albert. Přičemž ve Večerce pořídíte jen upomínkové předměty, lázeňské oplatky, čokoládu a pivo. Já tam chodím pro ledové vychlazené krabicové espresso a smíchávám ho s klasickou kávou, ale jen ve dnech, kdy mi dojde mléko.

Do Alberta má cenu chodit jen ráno - pečivo, maso a šunka je z pultů pryč už před polednem. O čerstvé zelenině se tu nedá mluvit - myslím že nebyla čerstvá ani ve dne jejího příjezdu sem (před několika týdny). Zní to asi šíleně, ale opravdu mi tu chybí klasické vietnamské krámky se zeleninou.. A chybí i dalším místním. 

Dále je tu jedno papírnictví, dvě drogerie, jedno elektro, jedno kopycentrum a jeden obchod se sýry. Jak je nějaký z těchto obchůdků zavřený po více jak 3 dny pojímá mě hrůza.

Zato je tu bezpočet obchodů s oblečením, upomínkovými předměty, lázeňskými oplatky a šperky. Smutné. 

Všichni se tu navzájem znají. Já tu sice neznám nikoho, ale i tak se ví, že v neděli nechodím na bohoslužby do kostela. 

Během oběda se taky často dozvím, co že jsem vlastně dělala minulý den - co a za kolik jsem nakupovala, s kým jsem kde byla posedět, kde jsem se procházela a jestli jsem na sobě neměla něco nevhodného. 

Na přetřes tu taky jdou skutečnosti, že pozdě vstávám (poznávací znamení - dlouho zatažené závěsy) nebo že se na balkoně občas objevím jenom v ručníku.

Co lze ale považovat za víc než tristní je zdejší kulturní život - a teď tu nemluvím o pravidelných lázeňských koncertech a festivalech pro lázeňské hosty. 

Řeč je o kinu a o divadle. I když je teď v proudu největší sezóna, kino promítá asi jen 3x za týden – z toho alespoň jednou do týdne dávají Babovřesky 2. Teď je navíc desetidenní promítací pauza, takže kino je zavřené úplně. S divadlem to není o moc lepší. V divadle se občas konají nějaké koncerty spojené s lázeňskými aktivitami, ale jinak není příliš využíváno. V červenci jsou na programu 2 představení, v srpnu jedno. 

Zato fajn je tu městská knihovna – sice malinká, ale má otevřeno 4 dny v týdnu a roční členství v knihovně není o moc dražší než v pražské městské knihovně. 

Co  je tu ale úplně skvostné je noční pekárna, která má otevřeno od 22 hodin večerních do 4 hodin ranních. Takhle maličkost se v posledních dnech stává mou závislosti. 

O půl dvanácté v noci si odnáším ještě horké dobroty, ze kterých se linou nejrůznější vůně. Vždycky když se tam za tmy vypravuji, ujišťuju se, že si jdu vlastně koupit čerstvé pečivo na snídani. Ve skutečnosti to ale zhltnu ještě po cestě domu.

Jsem taky ráda, že je tu trh. Dřívější trh, který se v minulosti rozprostíral na docela velkém plácku, vzal za své - vytlačen opět hadry a fastfoodovými krámky. Současný "trh" je dneska tedy reprezentován jedním (občas i dvěma stolky), kde lidé důchodového věku prodávají plody ze své zahrádky. Teď právě frčí meruňky, broskve, třešně a melouny. 

Vlastně si tu nemám na co stěžovat – oproti jiným městečkům a vesnicím je tu například pošta, vlakové i autobusové nádraží, plovárna, optika, květinářství, řeznictví a na každým rohu prodávají zmrzlinu.

A jsou tu také dva bankomaty – bohužel ale ne mojí banky, takže kde se dá (jenom v Albertu) platím kartou. To pak v řadě za mnou slyším šuškání a odmítavé kroucení hlavou, nad takovou opovážeností a zbytečným zdržování. Prý určitě nejsem zdejší.

Časem se to třeba změní :)

 

Proč se sami sobě v zrcadle líbíme, ale na fotkách ne?

Dneska jsem učinila skutečný objev. Zjistila jsem (jak už z názvu tohoto článku vyplývá), proč se sami sobě při pohledu do zrcadla líbíme víc, než na většině fotek (většině, protože někteří fotit prostě umí). 

Abych pravdu řekla, celou dobu jsem si myslela - že jde o jakési kouzlo osobnosti. Když se sami vidíme v zrcadle (a máme se rádi), tak se většinou na sebe hezky podíváme nebo se dokonce pousmějeme a v duchu si řekneme "jo, dneska mi to fakt sluší". Kdežto oproti neosobitému monstru, kterým se může zdát objektiv, máme už z logiky věci jakýsi odstup a neustálé cvakání nás jenom znervózňuje.

Jenže - chyba lávky!

Jde o ryze technickou věc.

Možná bych se ke svému "objevu" neměla tak veřejně přiznávat, protože se asi očekává, že někdo, kdo má v ruce fotoaparát skoro každý den a někdy i několikrát denně, už tyto základy zná. Ale - nikdy jsem nad touto skutečností neuvažovala v souvislosti ze zrcadlem.

Takže - nebudu Vám tady vysvětlovat složitosti, které se týkají focení se zrcadlovkou - jako např. expozice či clona. Vlastně si asi říkáte, proč píšu zrovna o technice focení - ale já jsem si dnešní "objev" prostě nemohla nechat pro sebe!

Určitě mi dáte za pravdu, že většině z Vás se líbí ty fotky, kde je objekt vpředu ostrý a vzadu za ním je silně rozmazané pozadí, že jde jen stěží odhadovat jeho skutečnou podobu. Toto všechno jde ovlivit vzdáleností, jaká je mezi námi a fotografovaným objektem a s tím spojeným použitým zoomem, abychom fotili jen to, co na fotce mít opravdu chceme. Prvotní je tu však ta vzdálenost.

Pokud bychom fotili někoho příliš zblízka portétovaný nedopadne příliš dobře - jeho obličej bude plastičtější - vystouplejší - bude mít velký nos, vystrčenou bradu, popř. moc zapadlé oči. Když však budeme fotit z větší a větší dálky tak se obličej fotografovaného bude jakoby zplošťovat - bude mít jemné rysy bez zbytečného umocňování některých částí.

Proč ale před zrcadlem vypadáme jinak než před objektivem? 

Jak už jsem zmínila - souvisí to se vzdáleností. Z výše zmíněného vyplývá, že na fotce, která je focená ze 3 metrů a zazoomovaná budeme vypadat lépe, než na fotce focené z metru jednoho.

Co se týče zrcadla, tak ono v podstatě prodlužuje naší hloubku vzdálenosti - o odraz - čili dvojnásobně. Strašně složitý obrázek tuto skutečnost zobrazuje takto:

Primitivní obrázek pak takto:

Zní to a vypadá to úplně logicky, ale mě to opravdu docvaklo až dneska. A mám pocit, že jsem objevila Ameriku. Sice možná pozdě, ale přece! :)

Řeknu Vám, trochu mě zklamalo, že zrcadlo ve skutečnosti "lže" a dělá mě vlastně hezčí, než ve skutečnosti jsem. Když si představím, jak musím vypadat opravdu hodně zblízka, tak mi běhá mráz po zádech. Ale na druhou stranu - od koho jiného bych takovou "nevinnou lež" snesla lépe, než právě od zrcadla? :)

Takže - přeji hodně krásných chvil strávených před zrcadlem :)

Tak nějak normálně nenormálně

Máte někdy chuť dělat "zakázané" věci? A teď nemám na mysli exhibování obnažených těl či souložení na veřejných místech. Mluvím o malých nezbytných maličkostech, které nás občas jakoby ponoukají, abychom je dělali trochu jinak. 

O věcech, o kterých tak nějak podvědomě víme, že bychom je dělat neměli vůbec, nebo jen velice občas. Jinak bychom byli pokáráni. Kým? Nějakou "vyšší autoritou", která se nás snaží vychovat/ávat.

Během minulých uplynulých dnů jsem pár z těch "svých" pravidel chování porušila. A pocítila jsem pocit úlevy. Ještě předtím mi ale hlavou prolétly následující myšlenky:

• Proč bych vlastně teď hned nenechala rozbordelařenej byt v "polorozuklízeným" stavu a neodešla si prostě ven číst?
• Proč bych si pro lepší náladu k uklízení neotevřela láhev vína a sama ji nevypila?
• Proč bych si nedošla koupit ty příšerně drahé sýry do speciální sýrárny jen sama pro sebe - aniž bych čekala návštěvu?
• Proč bych si nenalít vychlazené kafe do velkých svátečních sklenic na víno?
• Proč bych měla spát s hlavou zrovna u čela postele?

Co se stane, když nějaké takové dogma porušíme? Zaplaví nás malý pocit vítězství - ne/udělali jsme to či ono, zbourali jsme pomyslné hranice a jsme volnější. Nedotkla se nás káravá ruka vyšší moci. 

Život jde dál, ale my jsme o malilinký kousíček trochu jiní.

Ale nejsou to právě tyto maličkosti, které dělají náš život jiným? Něčím se odlišujícím od životů těch ostatních?