sobota 4. února 2017

SYNOPSIS

NEPŘÍSTUPNOST
Ostré trny vzhlížející k nebi.
Tváří se velmi pokoutně a nenápadně, člověk by si jich vlastně ani nevšiml.
Jeden vedle druhého, ale v bezpečné vzdálenosti od všech ostatních, aby si vzájemně nenarušovali svoje vlastní teritorium. Dávají najevo svojí nepřístupnost a už od na ně pohledu je to všem jasné – radši se ke mně ani nepřibližuj, dej ode mě ruce pryč, nedotýkej se mě.
Na co ale opravdu myslí? Trochu se usmívám - těžko říct, co všechno se skrývá pod tím sněhem, sněhem, který je teď naštěstí před okolním světem, ochraňuje a ukrývá.
A já, po kolena v tom stejném sněhu, pomalu a tiše odcházím.. 


- - - - -


TAJEMNOST
Trochu nesměle a trochu bázlivě vykukuje ze závěje sněhu. Jen tak jakoby, jakoby mimochodem.
Po chvíli slyším, že mi šeptá o tom, jak kdysi dělala radost všem, kdo se k ní jen přiblížil. Dokonce prý bývala krásná. Dokázala zářit do světa a lehce si podmanit své okolí.
Mám jí to věřit? Jak vlastně poznám, že mi říká pravdu?
Sleduji jí a snažím se z utrápených zbytků kalichu vyčíst její tajemství..
Ptám se … Proč ale neodpovídá?
Chvíli nedokážu odhadnout, jestli je ráda, že jí věnuji svou pozornost.
Proč odpovídá na otázku otázkou?
Vzpomenu si na lišku, která kdysi řekla, že „správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné“.
A tak trochu začínám chápat, proč mě to k ní stále táhne, i když o ní vůbec nic nevím...


- - - - -


UZAVŘENOST
S železnou pravidelností se opakuje stále stejný motiv. Řetězec plný stále stejných naivních nadějí, omamných posloupností a hloupých chyb..
V jednotlivých zákoutí duše se usazuje – cosi? Odkud se to vzalo?
Tíží ho to.
Tíží ho to, ale i tak se z posledních sil rozdává se - každému trochu a vlastně nikomu skoro nic - každému tomu, kdo si v jeho prostoru úplně automaticky a zlotřile ukradl své místo, o kterém si myslí, že mu právem náleží. Ti v horních příčkách si ho usurpují už skoro celého.
Uzavírá se proto do sebe. Uzavírá se do sebe před okolním světem a zároveň je pevně rozhodnut k sobě pro příště už nikoho dalšího nevpustit – ale už teď ví, že to příště zase poruší.
Chrání tak sám sebe před okolím?
Nebo spíš okolí před sebou samým?


- - - - -


OSAMĚLOST
Řeklo by se – zázrak. Jasný důkaz toho, že křehkost a jemnost přežijí i v přívětivých podmínkách. Ponechává si poslední zbytky důstojnosti a pomalu a postupně ze sebe při minimalistických pohybech setřásá všechnu tíhu světa. Osaměle a statečně se komíhá ve větru. Na bělostný sníh dopadá její sotva znatelný stín a trochu se poplašeně třepotá.
Vypadá to, že chce být sama, uzamčená ve své ulitě.
Zima mnou prostupuje. Zhluboka dýchám, nasávám čerstvý vzduch.
Otáčím se kolem dokola a … ticho. Vnímám nadpozemsky dokonalé ticho, které mě obklopilo. Klid. Slyším tlukot vlastního srdce a na tváři cítím ledově studený vítr. Už pomalu necítím prsty z u nohou. A ani kotníky ne. A vlastně – necítím asi už vůbec nic..
Otáčím se k odchodu, ale zastavím se a znovu a naposledy k ní vzhlédnu. Letmým pohledem se s ní loučím.
Vyčkává tam tak sama. A sama ani neví, který z dnů bude její poslední…






1 komentář:

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)