Před pár dny jsem si v závaznosti na blížící se státnice z ekonomie koupila Ginkgo - koncentraci, pro lepší soustředění nad skripty. Čaj jsem si pořídila v útulném obchůdku, kde mi byl doporučen jako údajně nejlepší. Přední strana krabičky navíc hlásá, že je bio a díky hodnotě na cenovce jsem usoudila, že se jedná o top kvalitu toho nejlepšího, co můžu vůbec koupit.
Asi v půl 7 večer jsem si po vyprokrastinovaném dnu říkala, že bych se konečně měla k tomu učení dokopat. Bezstarostně jsem sáhla po biokrabičce a udělala si čajíček z toho zázraku.
Asi 20 minut po vypití první konvičky jsem byla naspeedovaná, měla jsem dobrou náladu a chtělo se mi tančit. V hlavě mi sice zněla taneční hudba, ale i tak se odhodlala a sedla si k učení - očividně se už něco začalo dít!
O dalších deset minut později už sedím poslušně přikovaná na židli, prohrabuju se mezi těmi všemi papíry a přepadá mě pocit, že to v životě nemůžu stihnout ani přečíst, natož to chápat a umět to vysvětlit a argumenotvat.
Začínám být maličko nervní a někde docela vzadu cítím nastupující paniku.
Asi 40 minut od oné konvice jsem pokročila do situace, kdy mám úplně vytřeštěné oči, jsem celá rudá v obličeji a začíná mi být horko.
Skoro nemůžu dýchat a cítím nesnesitelnou úzkost, že ty státnice nemůžu v životě udělat. Nebylo by lepší se na to vykašlat? Má cenu se to vůbec učit? Zahodím chmurné myšlenky a celá vysílená si jdu udělat další čaj..
Po zdolání dalšího velkého hrnku čaje se cítím na pokraji všech sil. Připadá mi, že mi už nikdy nebude dobře, nadávám si sama sobě, jak jsem to dopadla a cítím se strašně nezodpovědně.
Snažím se všechno v rychlosti přečíst, zapsat, podtrhnou a zvýraznit. Ale když začnu psát psace, můj mozek se očividně nedokáže koncentrovat a koordiovat moje pohyby, protože v té rychlosti se mi pletou písmenka - už jako třetí v pořadí píšu písmeno, kterým má celé slovo končit. Stane se mi to i sedmkrát v jedné větě. Zaraženě koukám na každé druhé přeškrtané slovo a říkám si, co se to se mnou děje. Jsem úplně mimo.
Skutečnost, že nemůžu už ani psát mi dodá opravdu velké sebevědomí - připadám si ještě víc neschopně. Cítím, že to nikdy nemůžu zvládnout, když už neumím normálně ani napsat, které má víc jak tři slabiky. Víc se soustředím.. Ale po chvilce zjišťuju, že ač se mi písmenka asi nepomotala, tak to po sobě nemůžu ani přečíst.
Je mi už nesnesitelné vedro, mám v pokoji 20 stupňů a otvírám dokořán okno, ač je venku těsně nad nulou. Ve spáncích mi tepe (asi hrůzou ze sebe samé) a prsty, ve kterých držím propisku se mi klepou. Srdce mi buší a cítím, že mám úplně červené uši - horko je úplně k nevydržení.
Vzdávám to, ač je asi 10 hodin večer, lehám si do postele a pouštím si online záznam Otázek Václava Moravce. Zavřu oči a snažím se usnout.
Jsou 4 hodiny ráno a já ještě nespím, před očima se mi honí různé grafy a linie, kterým vůbec nerozumím, ale vím, že bych je už dávno měla umět, protože jsem se je přece večer učila. Uvědomuju si svojí situaci a popadá mě panická hrůza. Srdce mi pořád rychle tluče a pořád cítím svíravý pocit někde uvnitř mě, který mi říká "Janko, můžeš si za to sama, jsi tak nezodpovědná!"
Časem upadám do jakéhosi kómatu, ze kterého mě probudí Matěj, tím že na mě ráno skočí.
Začíná nový den, jdu se osprchovat, nasnídat a udělat si novej čaj (díky, kterému to prostě musím zvládnout). Když vytahuju nový pytlíček, napadne mě, kouknout se na zadní stranu krabičky:
Hlavou mi probleskly asi 3 třičtvrtělitrové konvice, které jsem za včerejšek zdolala. Nehledě na to, že mám zvyk nechávat v nich pytlíčky čaje až do doby, dokud nejsou úplně prázdné.
Není divu, že to zakazují těhotným ženám - ani si nedokážu představit, jakou by ony ze svého stavu měly schízu, když já jsem byla v takovém stavu jen kvůli učení..
A tak se vracím zpátky ke své jistotě - čokoládě. Sice budu mít na dolních rozích stran hnědé obtisky prstů a efekt sacharidů se projeví v následujících pár týdnech, ale aspoň budu v pohodě!
