Jak být v životě šťastnější?

Celý minulý půlrok jsem se prokousávala jednou zajímavou knihou. Byla to moje první zkušenost s psychologií a chováním člověka, takže jsem si dávala opravdu na čas, i když samotná kniha má necelých 200 stránek.

Robin Norwoodová - Ženy, které milují příliš

Název knihy Ženy, které milují příliš sice není zavádějící (text se týkal toho, proč si ženy vybírají stále dokola za své partnery podobné typy lidí, i když  ví, že potom budou nešťastné), ale já jsem na ni hleděla s jiným nadhledem – četla jsem jí s pocitem, že se týká naprosto všech lidí, kteří jsou okolo mě.

Asi nejzajímavější skutečnost, na kterou jsem narazila, byla ta, že kniha vysvětlovala, proč se někteří lidi chovají tak jak se chovají – je to podle nějakého vzorce. Je to kvůli jejich roli v dětství. Každý z nás měl nějaké dětství a ať chceme nebo ne, dětství nás strašlivým způsobem ovlivnilo, i když se to málokdo uvědomuje. Spousta lidí říká, že naše chování je v genech, ale mají pravdu jen z části – hlavní složkou jsou situace (a dojmy z nich), které jsme někdy viděli ve svém okolí. V rodině, mezi přáteli, mezi spolužáky, chování učitelů nebo maminek kamarádů atd. Člověk jednoduše nezná a nepřijímá to, co v životě neviděl. Nikdy si neuvědomujeme to, co nás ovlivňuje, dokud si nepřiznáme, že nás něco vůbec ovlivňuje. Stejně tak dítě – jestli celý život žije pouze s matkou, nebude v dospělosti vědět, jak vypadá opravdový vztah, protože ho nikdy neviděl „úplně zblízka“. Bude pak ve vztahu pokus a omyl, než přijde na „správný“ vzorec, který přijme za vlastní a bude se jím řídit. 

Tím se teď dostávám k těm rolím – ať žijeme nebo se vídáme v dětství s kýmkoli, všechny osoby nám podvědomě dávají nějaké role (miláček rodiny, černá ovce rodiny), podle kterých se očekává, že se budeme chovat nějakým způsobem a tím pádem se námi jakoby manipuluje, abychom se tak skutečně chovali. Ve většině případů (u lidí, kteří si tuto manipulaci neuvědomují) se toto jejich chování promítne i do jejich dospělosti – je to logické, protože dítě se celý život chová nějakým způsobem dle své role, a když se v dospělosti může „sám“ rozhodnout, co bude vlastně dělat, skoro vždy si vybere tu samou roli, protože se jinak v životě chovat neumí. Vše ostatní je pro něj neznámé a cizí. Miláček rodiny dál bude „zneužívat“ svého výsadního postavení, bude dál využívat jakékoli pomoci od rodiny a třeba se nikdy nedokáže postavit na své vlastní nohy, černá ovce rodiny bude naopak vždy po ruce a bude pomáhat, aby rodině mohla stále a stále dokazovat, že není tak špatná a bude si chtít získat takovou úctu, aby se té nálepky zbavila. 

Tohle nás ať chceme nebo nechceme, ovlivňuje i v dospělosti. Myslím si, že spousta lidí si ani neuvědomuje, jak moc je zformovalo jejich okolí a to, co v životě viděli nebo co se jim naopak nikdy nestalo.  Člověk se z této role nedokáže jen tak jednoduše vymanit, protože i když on se začne bouřit a bude se snažit žít dál svůj vlastní život, jeho okolí to nebude schopné jen tak skousnout, protože překračuje hranici jeho role (kterou si to okolí ani pořádně neuvědomuje, natož aby nad ní přemýšlelo), kterou to okolí vyžaduje, aby se dál mohlo pohodlně chovat podle svého vzorce. 

Přiznám se, že já jsem byla až kolikrát v šoku, když mi kniha detailně popsala i pár situací, jak jsem se v reakci na mé okolí chovala, když jsem byla malá holka. Byla jsem v šoku hlavně proto, protože vysvětlení celé té situace a pravděpodobných problémů, proč k ní vůbec došlo, bylo více než pravdivé.

V současné době je pro mě důležité si najít cestu sama k sobě a hlavně se odprostit od všech rolí, které si „nesu na berdech“. Snažím se členy rodiny mluvit o tom, že to že se už nechovám podle jejich představ, není tím, že už je nemám ráda, ale tím, že se sama hledám a sama si chci žít život, pro který se sama rozhodnu. Je to velice těžké, protože spousta lidí to nechce akceptovat a kouká na mě, jako bych se bláznila a potřebovala objednat k psychologovi. Když už si uvědomí, že mám do jisté míry pravdu, nechápou, proč zrovna já bych se měla chtít „trhnout“, když oni ty role hrají celý život, stejně tak jako jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče.

Nechci po nikom, aby se měnil, jediné co žádám je, aby mi dal příležitost (a zároveň to toleroval a respektoval) změnit svou roli, která vlastně ubližuje nám oběma.

Přiznávám, že je v tom jistá dávka sobectví. Na druhou stranu jsem si ale jistá, že se tím můj vztah ke všem lidem může zlepšit. Tím, že mě nechají být, nebudou mě nijak omezovat nebo mi nebudou nic přikazovat, dojde k tomu, že si jich začnu víc vážit a budu je mít víc ráda. Když mi dají volnost, budu se s nimi cítit víc uvolněněji a z „povinných návštěv“ se stanou milující setkání…

Na závěr ještě přidávám seznam „pravidel“ či „kroků“, které kniha dává jako vzor pro ty, kteří se chtějí vzepřít ze své role:

1. Vyhledejte pomoc – tzn. že si např. pomocí knih najdete víc informací o svém chování a  o možných příčinách. V této fázi se soustřeďte jen na sebe a nezatahujte do toho své okolí.
2. Soustřeďte se pouze sami na sebe – „ať se děje co se děje, vy podniknete všechny kroky nezbytné k tomu, abyste pomohla sama sobě“.
3. Najděte si skupinu vrstevnic, u nichž se Vám dostane pochopení – vzájemné vyprávění situací, o kterých si myslíte, že Vás ovlivnili a tím pádem si začnete víc uvědomovat, jak na Vaše okolí působilo.
4. Obohacujte duchovní stránku své osobnosti – pro každého to znamená něco jiného, cílem je získání jakéhosi nadhledu nad svou situací a odproštění se od ní.
5. Přestaňte řídit a kontrolovat druhé – vemte na vědomí, že každý je svéprávný a dospělý člověk a vy nemáte právo ho řídit. Přestaňte ostatní pozorovat a kontrolovat. Zůstaňte mimo.
6. Naučte se, že se nesmíte nechat zatáhnout do různých her – nenechat sebou manipulovat nebo se nechat citově vydírat.
7. Mějte odvahu si přiznat své problémy a nedostatky – pokud přestanete popírat své chyby, otevře se Vám prostor k jejich napravení.
8. Kultivujte své nejrůznější potřeby – začněte se více věnovat svým zájmům a sám sobě, než ostatním. Ostatní ovlivnit nemůžete, sebe ano.
9. Začněte být „sobečtí“ – naučte se věřit, že Vaše přání a potřeby jsou stejně důležité, jako přání jiných a věnujte jejich uspokojování svůj čas. Umožněte ostatním, aby oni převzali zodpovědnost, za svá přání a potřeby.
10. Podělte se s druhými o své zkušenosti