Nová generace Singles

Dnes ráno jsem se úplně náhodou potkala s mým bývalým přítelem, nastupoval do tramvaje. Když teď nad tím přemýšlím, tak jsem sama překvapená, jak automaticky jsem k němu přiběhla a dala o sobě vědět. Vypadal, že je rád, když mě po dlouhé době vidí. Jeho první věta zněla: "Jakto, že nejsi v Luhačovicích?" (patrně následek telefonátu s jeho mamkou minulý týden). Ale ne, opravdu si to vůbec neberu osobně a dál si namyšleně (a možná trochu egoisticky) budu myslet, že se se mnou viděl skutečně rád..

Tato příhoda s tímto tématem vůbec nesouvisí, ale jelikož se mi stala ráno, měla jsem během přednášek spoustu času zamyslet se sama nad sebou a nad lidmi kolem mě.. Připomnělo mi to, že on je teď už znovu šťastně zadaný a spokojeně si bydlí v novém bytě s novou slečnou. Ptáte se co já? Já jsem single. 

Když se rozhlédnu kolem sebe spoustu mých kamarádek a kamarádů jsou na tom obdobně. Ale proč? Dnešní doba už není ta, co kdysi, kdy se každý chlubil svým single "vztahem" a byl tím pádem nejvíc nad věcí - bylo to in. Dnes se o tom ani nikdo nezmiňuje, bere se to jako určitá samozřejmost. 
Musíme si přiznat, že být single na spoustu výhod - máte na sebe tolik času, kolik chcete, nemáte žádné povinnosti vůči někomu jinému, děláte si věci po svým a v okamžiku, kdy chcete vy, v noci se většinou klidně vyspíte, nikdo vás třikrát denně neotravuje kvůli sexu, nemusíte nikomu vařit, žehlit ani prát a v neposlední příležitosti si můžete holit nohy jednou za tři dny místo každodenního trápení s kamarádkou žiletkou. 

Single slečny vždy všechny hned pohotově ubezpezpečí, že jsou tak naprosto spokojené a šťastné a rozhodně ani s nikým chodit nechtějí. Věříte jim? Věří to vůbec ony sami sobě? Myslím, že všechny bychom se rády těchto rádoby pozitivních skutečnosti vzdaly, kdyby nám bylo nabídnuto to, po čem doopravdy toužíme. 

Než ale nadejde tento skutečně slavnostní a asi i nadpozemský okamžik, vystačíme si s tím, co v současnosti doopravdy máme. A když nemáme? Nevadí, stačí bohatá představivost. 

Většina Singles se na oko tváří, že jsou samostatné, nezávislé a nikoho nepotřebují. Ve skutečnosti je to ale už musí pěkně štvát a hledají spoustu možností, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat. Nejjednodušší a nejprospěšnější možnost jak se z toho aspoň na čas dostat? - Milenci. Jakýkoli chlap, který holkám ať už sebemenšími pohnutkami ukáže, že jsou ve skutečnosti ženy a mají ostatním co nabídnout. 

Chlap, se kterým mohou chodit do kina, nechávají se od něj zvát na večeře a nosí mu kvantum vonných svíček, aby sex byl ještě "smyslnější". Nemusí ho nikomu představovat a mohou být před svými známými opět těmi nezávislými a spokojenými. A milenci jsou jen rádi - nikdo je příliš neotravuje, můžou si dělat co chtějí a vždycky když zavolají, milenka přicupitá a v nejbližší vhodné chvíli ochotně roztáhne nohy.

S tímto přístupem ale Singles pozbývají smyslu a jsou jen ubohými bytostmi, které mají přes světem nasazenou veselou masku. Vždyť ani Bridget Jones není klasická Singles - je ochotná vlézt chlapovi, se kterým se může chlubit, do postele a nechat si líbit spoustu věcí, které by jindy netolerovala. 

Ale proč? Proč tohle vůbec dopustíme? Potřebujeme mít nějaký pocit jistoty? Potřebujeme se cítit chtěné? Chceme se cítit žádoucí? Vadí nám, že nebudeme mít pravidelný sex? Že nebudeme mít už vůbec komu zavolat a "romanticky" si popovídat, když budeme mít špatnou náladu? Že nás nebude mít kdo v noci obejmout (i když se mu na jeho polovinu samy vnutíme)? Že nebudeme mít komu zavolat, až se nám na dálnici zastaví auto a bude se kouřit z motoru? 

Samy si pak musí namlouvat, že jim nic nechybí. O svých pochybách vůbec nemluví, naopak se za všech okolností hrdě obhajují, a ani vlastně neví před čím.. Podle mě se Singles pořád za něco schovávají, neustále hledají nějaké přihlouplé důvody, proč být radši sama. A nejhorší je, že ony tomu opravdu sami věří. Jsem jasný příklad. 

Chodí okolo chlapů jako okolo živé bonboniéry a ví, že když na určitý bonbónek ukáží, tak ho mohou mít. Jenže? Co když si vezmou ten první, ale ten vedle bude lepší, a ten třetí bude ještě lepší. 

A ten poslední? Ten poslední bude určitě nejlepší. Jenže tím, že sáhnou po jednom, automaticky ztrácí jakékoli právo mít toho, kterého jsme zkusili předtím. A výsledek? Nesáhnou ani po jednom slaďoučkém bonbónku. Ani to nezkusí. Vyloženě můj případ. 

Vznáší se tu nade mnou opět ta samá otázka "Ale proč?" Bojím se snad, že přijdu o něco/někoho, na co/koho jsem si tak lehce zvykla? Nebo chci radši předběžně předejít dalšímu smutku z rozchodu? Mám strach z odmítnutí? Mám strach z dalšího zklamání? Mám strach, že přijdu o dobré kamarády? Obávám se toho, že pro ně nejsem dost dobrá, že jim nebudu stačit a mě opustí. Nosím na sobě denně masky nezávislosti a tvářím se, že nikoho nechci a nepotřebuju. Ve skutečnosti se ale bojím toho, že někdo zjistí, že vlastně nikdo nepotřebuje ani nechce mě.

Singles prostě žijí v naději na lepší zítřky. Přímo se v naději utápí. Žijí v jiném světě, ve kterém jsou si stoprocentně jisté, že jednou potkají svého prince na bílém koni, který nebude jen jedním naprosto stejným bonbónkem v krabici, ale bude na první pohled úplně odlišný a bude zářit. A v tu chvíli ony poznají, že je to ON. A ON jim řekne, že všechno chápe a že je má rád takové jaké jsou. Singles jsou naivní. 

"Někdy se anděl na nás hněvá, 

anděla máme každý svého

a naděje má z buku křídla 

a srdce z dřeva lipového." 

                                Jan Skácel