pátek 30. listopadu 2012

Čas nejsou jen peníze

Čtu knihu, která mi docela nevybíravým způsobem říká, co je příčinou mých životních zklamáních. Všech. Od studeného svařáku ze stánku až po velké životní tragédie ve formě zkrachovalých lásek. Prý za to může skutečnost, že se snažím být hodná, pečující, starostlivá a vždy spolehlivá.


Podvědomě prý očekávám, že se ostatní budou chovat podobně jak já a rázem je zklamání na světě. (Zde bych tedy rovnou mohla rozvést polemiku s větou "chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě" - očividně dva rozdílné úhly dvou psychologických názorů - ale který si mám vybrat? Toto ale momentálně není předmětem tohoto příspěvku.) 
Tak úplně přesně to není, ale zjednodušeně se to dá tak brát. Jsem prostě taková. Ráda lidem dělám radost. Když v obchodě vidím něco, o čem jsem naprosto přesvědčená, že se to bude líbit mé kamarádce, tak jí to prostě koupím a těším se, až budu sledovat, jak je nadšená. A rozhodně nečekám, že příště něco dostanu já. Když mi ale ta samá kamarádka po několikáté zruší náš domluvený sraz, tak jsem z toho zklamaná, protože očekávám, že když si na ní udělám já čas kdykoli, tak i ona na mě, když budu potřebovat. Jasně, vím, že se nevymlouvá a že jí do toho něco přišlo, ale i tak se bohužel neubráním jistému stupni zklamání. 

Před pár dny jsem na toto téma mluvila s kamarádkou, která mi tu knihu doporučila. Podle ní, je hlavní problém (nejen u mě) v podnětu - vaším podnětem nemá být, že chcete někomu uvařit dobrou večeři, ale prostě jen skutečnost, že chcete vařit, a až poté byste se měli zabývat myšlenkou pro koho vlastně. Toto mi úplně podsouvá myšlenku na narozeninové dorty - je zvláštní, že všichni pociťují nepřekonatelnou touhu péct korpus a hrát si s fondánem přesně den před narozeninovou oslavou. 
Takže, jsem já ta špatná? Vždyť takhle to dělají tisíce lidí. A ke spokojenosti jim stačí pohled do rozzářených očí oslavence. Stejně jako mě. Nic jiného přece neočekávám.. 

Za těch pár týdnů, během kterých mi dává tato kniha "do těla" zkouším přehodnotit svůj názor na své chování. Když chci něco pro někoho udělat, zamýšlím se, jestli on o to vůbec stojí, nebo jestli s tím nebudu mít časové či finanční výlohy větší, než bych chtěla. Když po mě někdo něco chce, uvažuju, jestli to vůbec chci udělat já pro něj a jestli to nedělám jen z jakési společenské povinnosti. 

Nedávno jsem se rozhodla, že letos budu opět dělat vánoční přání. Dlouho jsem nic kreativního nedělala a předvánoční shon je ideální doba na to, abych se zavřela k psacímu stolu s nůžkami, barevnými papíry a děrovačkami. Vybrala jsem si neznámou výtvarnou techniku, zkoukla pár návodů na YouTube, sehnala materiál a napsala si seznam eventuálních blízkých, kterým bych ho chtěla poslat. A od té doby, když někoho z nich vidím, tak se ptám jestli by ho chtěli. Zatím všichni nadšeně přitakali a začali se ptát na podrobnosti. Až dneska jsem zažila první odmítnutí. Bylo napřed docela rychlé a pak postupně usměrňované větami typu "ty si s tím dáš vždycky strašně práce". Musím se přiznat, že z počátku mi hlavou blesklo, něco ve smyslu, že je to jedno a to přání stejně pošlu. Další myšlenka byla docela uražená, že nepošlu, když o mojí práci (= o mě) nestojí. Nakonec mi to bylo jen hodně líto.
Teď, s odstupem pár hodin, se na to dívám úplně jinak. Vlastně to dopadlo, jak nejlépe mohlo. Já jsem se nabídla, že obětuju svůj čas, abych potěšila někoho druhého. A ten druhý musel vzít na vědomí, že mi za ten čas stojí, ale odmítl mou nabídku kvůli mě samotné.. A jestli to tak není, tak to se stejně nikdy nedozvím. 


1 komentář:

  1. Mrchy jsou na tom vždycky líp než hodný holky.
    Mne už taky rozvod naučil kdo si moji laskavost zaslouží.

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)