sobota 17. listopadu 2012

17. listopad

Když jsem před měsícem zakládala tento blog, tak jsem si ve skutečnosti ani nedokázala představit, co sem vůbec budu psát, a brala jsem to jen jako prostředek, díky kterému budu v kontaktu se všemi svými kamarády, kteří si budou moci snadno  dohledat co se u mě děje, když jsem se od nich odstěhovala na druhý konec republiky. Ale témata jakoby přicházela sama a já je ani nestačím všechna vstřebávat, natož abych je tu všechna rozebírala. Na druhou stranu už to ale nejsou témata o mě - asi budu to muset nějak diverzifikovat a vymyslet nějaké speciální kategorie.

Každopádně, to co mě během dneška úplně fascinuje je protivládní demonstrace, která běží od 13:00 na ČT24 živě. Nejsem vůbec zastánkyně demonstrací. Nemám je ráda. A nemám ráda ani lidi, kteří tímto způsobem dávají o sobě vědět.


Během přípravy oběda jsem nechala zapnutou televizi a stačilo jen chvilku poslouchat - jedna slečna a jedna paní na pódiu vyvolávaly hesla s dost škrobenou a umělou intonací a za každou větou očekávaly ovace a potlesk. Dost mě to odradilo, takže mi obě dvě zmíněné ani nestojí za to, abych je vyhledávala blíže a uvedla zde jejich jména.

Chápu ale, že lidé jsou naštvaní. Že se jim vládní politika nelíbí a že škrty je připravují o peníze, které dříve měli jisté. To by se nelíbilo nikomu. Dokud ale lidé měli peněz dost, protože stát žil na druh nebo z jednorázového přísunu díky privatizacím výdělečným podniků, tak byl klid. Stále  ještě mám v živé paměti volební slogany, ve kterých před několika lety ODS a TOP09 otevřeně říkaly, že škrty budou. A lidé si je i tak zvolili.

Upřímně řečeno, nechápu ty, kteří si myslí, že touto demonstrací se něčeho dosáhne. Odborový předák Zavadil (mám na něj úplně alergii - chodí demonstrovat v tričku od Lacoste a kalhotách od Tommyho Hilfigera, aby se "více přiblížil" sociálním vrstvám - důchodcům, kteří si naivně myslí, že chodí "lidsky" oděn, protože neznají značky) pořád omílá to samé dokola - ano, to je celkem pochopitelné, protože vláda postupuje pořád stejně. Co ale nechápu, proč si neustále jenom stěžuje. Ještě jsem snad neslyšela, že by sám přišel se zajímavým a konstruktivním nápadem, jak situaci řešit. Neustále opakuje dokola, co je špatně a jací jsou lidé chudáci.

Lidé obecně si totiž vůbec neuvědomují okamžik, kdy jsou na tom dobře, berou to jako samozřejmost a očekávají, že se to bude nadále zlepšovat a když ne, tak se začnou bouřit. Ve skutečnosti nikdo neřekne, co jim stát dává dobrého - vůbec si toho nevšímají nebo si to ani neuvědomují, protože tak to prostě má být - ale když jsou s něčím nespokojeni, tak jsou slyšet široko daleko.

Ženské z pódia neustále vykřikují historické mezníky, během kterých se lidé v minulosti vzbouřili a ke stejné aktivitě vyzývají ostatní. Proč? Protože je dnes výročí? A lidi jsou, jako ovce a mečí do rytmu s ostatními. 

Rozhodně neříkám, že je vše ideální, ale určitě jsou položené některé dobré základy, na kterých se může stavět. Poslední dva roky to vypadá, že lidé 17. listopadu demonstrovali jen kvůli tomu, aby teď mohli demonstrovat ještě víc a legálně. Vůbec nechápu lidi, kteří se ohánějí větou "Jo, za komunistů bylo líp!" 
Ve skutečnosti je to naopak, nedávno jsem viděla tabulku, kde byly náklady na potraviny, bydlení, ošacení, energii, atd. přepočítány na tehdejší kupní sílu a to samé bylo provedeno s náklady, které jsou v současnosti a s aktuální kupní silou. Po přepočtu v osmdesáti až devadesáti procentech vyšlo, že tehdy byly náklady na běžné potřeby dražší. 

Proč tedy lidi tak vyšilují? Tehdy nebylo tolik věcí, které by si lidé mohli koupit a sehnat bony do Tuzexu také nebylo zrovna jednoduché. Jenže dnes jsou kolem nás tisíce obchodů s regály přeplněnými k prasknutím - a my máme logicky pořád málo, pořád kolem sebe vidíme něco, co by se nám mohlo hodit nebo to prostě jen chceme mít. Co lidé opravdu potřebují k životu? Potřebují každý rok jezdit na drahou dovolenou? Potřebují mít ob rok nové auto? Potřebují mít každý měsíc nové kalhoty a trička a na každou sezónu dva nové kabáty? Lidé to "potřebují", aby se mohli vyrovnat lidem, kteří jsou hloupí a myslí si, že tom opravdu záleží a nastavují tím jakousi společenskou laťku. A spirála s ovcemi se opět roztáčí.

Stěžejní problém současného volebního období je korupce - lidé si stěžují na to, že všichni kradou a všichni se nechají podplatit. A proč taky ne? Když je taková morálka? Ryba smrdí od hlavy. Myslíte si, že je to problém jen politiků a lidí ve vyšších funkcích? Ale jděte. Každý "normální" člověk, když bude mít příležitost, tak si způsob, jak přilepšit své vlastní kapse, vždycky najde.

Jsme národ, který krade běžně a ti co jsou nízko a nemají k tomu příležitost, si stěžují, že lidi nahoře si přilepšují. Co by oni dělali, kdyby se jejich místa prohodila? To samé. Jsme v tom vychovaní. V tom, že když něco získáme nebo máme možnost získat, tak vlastně proč ne? Většina z nás, když nám špatně vrátí v obchodě nic neřekne, a strčí si bankovky do kapsy a kouká co nejdřív zmizet. Každý z nás se chtěl v minulosti z něčeho vyvlíknout, ať do byla pokuta za špatné parkování, za příliš rychlou jízdu nebo za jízdu na černo v MHD.

Proč? Proč prostě nezaplatíme za náš prohřešek a nevezmeme si ponaučení z toho, že se to prostě nedělá. Nikdo pak nemůže čekat, že když se většina z nás dostane k moci, tak že svých privilegií využívá o to víc. A lidi, co si na to stěžují jsou ve většině případů jen těmi, kdo chce být na jejich místě. Proč prostě nebýt ostatním příkladem a nevychovávat novou generaci jinak? 

Dnes už není doba socialismu, kdy každý potřeboval nějakého známého, u kterého by měl protekci. 17. listopadu se zvonilo klíči za lepší budoucnost, ale budoucnost nebude lepší, když lidé nebudou lepší. Demokracie je vláda lidu - a když je lid "zkažený", tak ani zvolení reprezentanti lidu se nebudou chovat příkladně. Zkusme se nad tím všichni zamyslet.



čtvrtek 15. listopadu 2012

Muži vs. Vánoce

Včera v noci mě známý šokoval otázkou - jak se připravuju na letošní Vánoce. Přiznávám, že do tohoto okamžiku byly pro mě Vánoce daleká budoucnost, nad kterou jsem se nestačila ani zamyslet, natož přemýšlet nad vánočními dárky. To se ovšem změnilo odkazem, který mi zmíněný známý poslal do zprávy. 


Pod odkazem jsem našla článek, který mě opravdu pobavil - Jak muži (ne)umějí nakupovat vánoční dárky. Nevím, jestli včerejší hluboká vánoční myšlenka měla úspěch (rozhodně jsem tedy nezačala vůbec vyšilovat nebo se stresovat), ale spíš jsem si během ranní přednášky vygooglila pár dalších článků, ve kterých muži všeobecně bojují s Vánocemi. Výsledky jsou opravdu zajímavé a asi by stálo za úvahu, zda Vánoce vůbec nezrušit, když je jedna půlka populace pravděpodobně nemůže vystát a celá se osype, jen na ně pomyslí, a druhá se kvůli nim zbytečně stresuje a nervuje.

V rámci zmíněného článku na novinkách.cz je zajímavý žebříček deseti různých položek, který sestavily ženy, podle toho, co v minulosti dostaly za nejhorší dárek a důvod, proč s ním nebyly spokojené:
  1. Spodní prádlo (špatná velikost, příliš vulgární + nevkusné)
  2. Kosmetika (špatná značka)
  3. Parfém (nevhodná vůně)
  4. Kuchyňské potřeby (urážlivé)
  5. Laciné šperky (skrblík/šetřílek)
  6. Čokoláda (nemá ji ráda)
  7. Boty a papuče (nevhodné + špatná velikost)
  8. Vysavač (urážlivé)
  9. Květina (neoblíbení druh)
  10. Věci na cvičení a DVD (urážlivé + vzkaz, že je žena tlustá)
V návaznosti na žebříček je třeba dodat, že zmíněné ženy v osmdesáti procentech označily dárky, které dostávají od mužů, jako příšerné. Jak je to možné, když se muži tak snaží? Muži nám prý dávají příliš praktické dárky, o kterých si sami myslí, že by nám mohly udělat radost (sexy prádélko - což je vlastně dárek od muže pro něho samého) nebo dárky, které jsou prostě potřeba (potřeby na vaření nebo k úklidu domácnosti), které by muž musel stejně koupit, tak proč nám to nezabalit a nenaservírovat přímo pod stromeček, jako důkaz jeho snahy. :)

Ženy Vánoce prostě jen zveličují. S jejich přípravou si dělají starosti a snaží se, aby bylo všechno perfektní a dokonalé a za to automaticky očekávají odměnu - nadoblačné dary. Na druhou stranu (přiznejme/te si to) - málokterý muž dokáže vyčíst mezi řádky to, co by žena skutečně chtěla, i když se o to kolikrát opravdu snažíme - naschvál se zastavujeme u výloh a ukazujeme na vystavené zboží a komentujeme, co by se nám líbilo a co ne, nenápadně hovoříme o kamarádce (o sobě) a říkáme, co by si přála, necháváme na konferenčním stolku v obýváku rozevřený katalog se zaškrtnutým zbožím nebo jdeme vynést koš, zatímco necháme na našem notebooku otevřený e-shop. 
Upřímně řečeno - opravdu není jednoduché se nám zavděčit. Ženy budou skoro věčně nespokojené. A když jednou budou spokojené (což by muselo muže stát nadpozemskou snahu), stejnou spokojenost - ne-li ještě větší - budou očekávat i příští rok. 

Když už se muž dobře vypořádá se správným výběrem dárků, rozhodně nemá vyhráno. Protože nejen, že žena vyžaduje dokonalé dárky, chce taky, aby byly i krásně zabalené. Jestli měl někdy muž slušně našlápnuto k úspěchu, tímto krokem se zase posunuje do hlubin propadliště. Neznám žádného muže, který by s balením dárků dal opravdu záležet. 
Můj "soukromý" názor: kdyby muž koupil dárkovou taštičku a velkou mašli, kterou připevní sešívačkou a zároveň by tak balíček i uzavřel - je hotovo, navíc s překvapivým efektem. Jenže málokterý muž je tak "originální" a minimalistický. 
Většinou obalí dárek do tun papíru, aby měl aspoň nějaký tvar, udělá nůžkama odporné komunistické kudrlinky na stužce (pokud vůbec stužku použije) nebo zabalí všechny dárky do jednoho obrovského balíčku, kterým se postará o rychlé překvapení, kdy se žena dozví všechny svoje dárky v jeden okamžik. 

Přiznávám, že jsem v tomhle trochu "úchylná" - chci aby dárky ode mě byly krásné i zabalené - což se mi popravdě v posledních letech vymstilo, když jsem musela balit dárky celé rodině (tedy alespoň ty, které nebyly pro mě - což byla většina), a tím jsem se připravila o jakékoli překvapení během štědrovečerního večera. Ale i tak mám pocit, že balení je půlka dárku a že je opravdu hezké, dát dárky ráno pod stromek a celý den chodit okolo  pestrobarevných balíčků a odhadovat, co každý obsahuje. Rozhodně nevyžaduju dokonalé a precizní balení nebo ruční dělání mašliček, ale vyžaduju aspoň nějakou snahu. Vím, že se nemá nic přehánět.

Když toto celé shrneme, můžeme konstatovat, že to muži s námi nemají vůbec jednoduché. Ale rozhodně tento článek nemá vyvolávat dojem - je to nemožné a žena se (co se týče Vánoc) nedá vůbec uspokojit. 
Prostě se všichni jen víc snažme, všichni. Vždyť Vánoce vůbec nejsou jen o dárcích, jsou o atmosféře. A atmosféra nestojí žádné peníze (když nepočítáme vánoční svařák na Staromáku) a nemusí se nijak balit - naštěstí :)

středa 14. listopadu 2012

Stodola

"Předním sklem se do dívky bolestně zamiloval, bočním oknem to prožil a ve zpětném zrcátku se s ní navždy rozešel." 

(úryvek z povídky Stodola ze stejnojmenné sbírky povídek od Martina Němce)



úterý 13. listopadu 2012

Budeme jíst zdravěji?

Dnes ráno jsem sledovala tiskovou konferenci k novele zákona o potravinách a novele zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci. Ve zkratce by novely měly přinést změny, díky kterým se  budou přísněji postihovat klamavé údaje na obalech a bude povinné větší písmo na etiketách (mělo by být asi ve velikosti novinového písma). V důsledku by to mělo znamenat, že když lidé snadněji přečtou etiketu na výrobcích v obchodech, budou kupovat kvalitnější potraviny. Věříte tomu? Já ne. Podle mého nyní nastává čas, kdy lidé budou rychle hledat jiné nálepky a výmluvy, za které se budou schovávat, aby sami před sebou skryli hlavní důvod, proč nekupují kvalitní výrobky.


Aby bylo jasné - nechci se navážet do existenčních případů, které opravdu musí obracet každou korunu a velmi se rozmýšlí, jestli koupit na rodinný oběd maso nebo ne. Mluvím pouze o lidech, kteří jsou kolem mě - o lidech, kteří mají slušný příjem, na to, aby si za své peníze mohli koupit takové potraviny, které by byly kvalitní, a přitom se nijak neomezovali. 
Hlavní problém je podle mě v mentalitě. Jak už jsem psala výše, lidé kteří nakupovali levnější potraviny a přitom si stěžovali na jejich nekvalitnost se skrývali za skutečnost, že nebylo možné dobře přečíst písmo. Ano, říkám - skrývali. Upřímně - každý kdo chodí občas nakupovat, kupuje ty nejzákladnější potraviny pořád stejné. Jak už kdysi bylo v pořadech typu "Jste to co jíte" několikrát omílané, lidé se právě tímto malým písmem obhajovali, že to je ten největší důvod, proč nekupují kvalitní potraviny. 

Je to směšné. Nevím jak je to u vás, ale my doma kupujeme při běžném nákupu pořád ty stejné potraviny dokola - máme svoje oblíbené máslo, plátkový sýr, těstoviny, rýži, protlaky, atd. Chci tím říct, že člověk, který jde nakupovat nemusí pořád číst etikety - u běžných potravin už ví, co daný výrobek obsahuje a proto ho kupuje. A když jde do obchodu s úmyslem  koupit nějakou potravinu, kterou běžně nepoužívá, určitě ho nezabije, když si pár těch etiket přečte.
Další problém je v tom, že lidé prostě vyměňují kvantitu za kvalitu. Dvě různé rodiny, které jdou nakupovat do obchodu se stejným rozpočtem mohou nákup pořídit úplně odlišným způsobem. Jedna si nakoupí kvalitní potraviny, které opravdu potřebuje. Druhá si nakupuje od všech druhů to nejlevnější protože ví, že když na každém výrobku ušetří pár korun, tak si na konci bude moci do košíku přidat například sušenky navíc - většinou něco, co vůbec nepotřebuje, ale má dobrý pocit, že odchází s větší taškou za stejné peníze. 

Abych pravdu řekla, moje rodina spadá do té druhé skupiny - hází do košíku vše bez ladu a skladu, protože se jim to prostě líbí, nebo protože se to prostě může někdy hodit a když se u regálu vybírá nějaký nový výrobek, se kterými nemá zkušenosti, vezme jednoduše ten nejlevnější. 
Dlouho jsem nemohla pochopit moje kamarády - když jsem s nimi šla do supermarketu, pečlivě si vybírali každou potravinu a na jezdící pultík u pokladen nikdy nepokládali víc položek než třeba deset. Teď ale sama objevuju výhody tohoto principu - nikdy neutratím příliš mnoho, nikdy nenakoupím tolik, aby se mi to zkazilo dřív, než to stačím sníst a když kupuju něco úplně neznámého většinou koupím věc s vyšší cenou, o které vím, že je kvalitní a tím spíš poznám, jaká je skutečná chuť.
Poslední zajímavá skutečnost je, že se český člověk skoro neobejde bez masa. Přiznávám, do nedávné doby jsem do této skupiny patřila také, ale teď se na maso dívám jen jako na nějakou alternativu, kterou sice jím, ale nemusím jí mít každý den, protože existuje spousta jiných možností. Když zase vyobrazím situaci na nějakém příkladě, tak se mi vybaví třeba večeře - spousta lidí má nějakou podobu masa v každém jídle a bere se to jako samozřejmost. 

Lidé, kteří si ale vzhledem k svému rozpočtu nemohou dovolit kupovat na každý den klasické maso se uchylují k nejvýhodnějším alternativám - uzeninám, které s masem ve skutečnosti nemají nic společného. Když několika členná rodina koupí k večeři třeba párky, doplní to chlebem a hořčicí - vše plné éček a na kvalitu nejlevnějších výrobků tohoto typu máte jistě svůj názor. Kdyby se ale o pár hodin předem do vody namočila čočka, za 20 minut by byla pak vařená a jako příloha k tomu může být třeba vejce. Doba přípravy je dejme tomu stejná, o kvalitě se nedá vůbec hovořit a finančně čočka vyjde určitě levněji. 

Otázkou tedy zůstává: opravdu nám nové nápisy na potravinách pomohou, když ve skutečnosti máme v sobě zakódované zvyky, kterými nás podvědomě nadopovala předešlá generace?


sobota 10. listopadu 2012

Večer s Flerem

Dnes odpoledne jsem v mailové poště našla zprávu z Fleru - nová objednávka byla přijata. Protože jsem musela prokonzultovat pár detailů se slečnou kupující, která chtěla náhrdelník jako dárek pro maminku, po dlouhé době jsem tam "skejsla" a prolistovávala se flerovou podzimní atmosférou.
Našla jsem spoustu věcí, které mě úplně nadchly a jelikož je nechci vnucovat lidem, kteří nemají podobné cítění pro ruční práci, rozhodla jsem se, že nebudu spamovat odkazy na svojí facebookové zdi, ale podělím se tu s Vámi. Rovnou tedy říkám, pokud jde svět hand made věcí mimo Vás - nemusíte číst dále.

Autorka: Zuzana Honsová

Celé dnešní putování Flerem začalo nutkáním zkusit se porozhlédnout po nějakých zajímavých látkách. Už pár dní projíždím e-shopy s látkami a hledám nějakou fialovo-šedou látku vintage stylu, ze které bych si ušila potahy na sedáky do nového bytu. 
Ovšem všechny moje pokusy jaksi ztroskotaly - hlavní nevýhoda je, že se v látkách vůbec nevyznám a neumím si představit rozdíl mezi všemi druhy bavlny, plátny nebo vliselínu, takže jakékoli vysvětlivky v internetovém obchodě jsou pro mě naprosto zbytečné. A v kamenných obchodech (i když v Praze) nemají takový výběr, že by mi nějaký vzor padl do oka. 
Můj problém dnes vyřešil Fler - do vyhledávače jsem si zadala slova "textil" a "fialová" a na třetí stránce mě už vyhlížela moje nová látka - http://www.fler.cz/zbozi/novinka-latka-metraz-fialove-kvety-3015204. Na látce se mi strašně líbí, jak je barveně sladěná a přitom v má na sobě různé barevné variace v podobě podkladových pruhů - což znamená, že každý sedák bude vypadat úplně jinak. Z toho jsem opravdu nadšená. 
V počátečních úvahách jsem totiž dokonce zvažovala, že bych na každou židli koupila jinou látku, což jsem nakonec zavrhla, když jsem zjistila, že nemůžu sehnat ani jedinou, ze které bych byla opravdu unesená. Tato řeší více problémů v jednom, navíc je takové struktury, že se opravdu hodí k běžnému používání. Samozřejmě, že jsem neodolala a hned jsem vyplňovala objednávku - navíc - jako správná ženská jsem k tomu přihodila i skvělou křídovou tužku na malování švů a čupr krejčovský metr.

Při té příležitosti jsem se začala rozhlížet po dalších různých maličkostech, které by se mi určitě hodily a začala jsem podvědomě vyhledávat věci, které mě v minulosti zaujaly a tak jsem se k nim nyní vracela. Respektive vracela jsem se k prodejkyni Metudce, která vyrábí vintage doplňky do bytu, a to převážně z černého kovového drátu. Musím se přiznat, že naprosto miluji její háčky/věšáčky a ramínka na závěsy např. menších šperků či jiných maličkostí. Strašně se mi líbí ta elegance a romantičkost vzorů a tvarů s nepoddajným kovovým černým drátem. 
Musela jsem se opravdu udržet, abych předešlou objednávku ještě nerozšířila, ale rozhodla jsem se, že se do Metudčina obchůdku ještě určitě vrátím - až budu částečně zabydlená a budu už kupovat určitě věci pro určitá místa. Už teď ale vím, že se určitě minimálně jedno její ramínko u mě zabydlí - náušnice vyžadují spoustu místa. Jsem si jistá, že v závěru to stejnak skončí tak, že toho objednám 3x tolik, než kdybych nakupovala dnes, ale ... život je o radosti. A radost dělají maličkosti. 

Zdroj fotografií pro koláž: http://www.fler.cz/shop/metudka

Další zastávkou pro mě byla Tereza O., která vyrábí šperky z cínu a drahých kamenů. Přiznám se, že do dnešního dne jsem o této paní (už vdaná totiž :) neměla ani tušení, ale náhodou jsem narazila na její video ve Fler magazínu. Celá reportáž mě strašně překvapila (ke shlédnutí zde: http://www.fler.cz/magazin/drat-cin-paska-a-pajka-takhle-vznika-cinovy-sperk-913). 
Vždycky jsem si myslela, že vyrábět cínové šperky je strašně fyzicky i časově náročné - něco jako kovařina nebo vyrábění šperků ze stříbra. 
V kraťoučkém filmu vás sympatická slečna zasvěcuje do výrobního postupu jejích skvostů a upozorňuje na nejproblematičtější okamžiky. Strašně mě to překvapilo, v dnešní době si každý hlídá své know-how, aby byl co nejvíce originální, nejvíce se odlišoval a aby určitý pojem byl spojený pouze s jeho jménem (vždyť já kvůli stejné ješitnosti nechci dát jedné z mých nejlepších kamarádech recept na brownies!) O to víc je mi tato slečna sympatičtější a doufám, že si najde stálé a spokojené zákaznice. A kdo ví, až třeba budu shánět šperk podobného typu, třeba zamířím zrovna k ní - s největší pravděpodobností to tak bude..

Zdroj fotografií pro koláž: http://www.fler.cz/prodane-zbozi?uid=17547

Když už jsem byla v tom sledování videí, zavítala jsem i na stránku Zuzany Honsové. Paní Zuzana maluje obrázky veselými olejovými barvami a i reportáž o ní a o jejích výtvorech je neuvěřitelně optimistická a pestrobarevná (ke shlédnutí zde: http://www.fler.cz/magazin/muj-kreativni-svet-zuzana-honsova-877).  
Na jejích malbách mě neuvěřitelně baví jakási naivita, ve které jsou nakresleny. Zároveň je ale zajímavé, že znázorňují běžné výjevy z reálného života. Jsou naprosto dokonalé - slečny jako jakési divoženky s široce rozevřenýma očima, kolem nich se motají kočky a všude okolo jsou městské věžičky nebo květiny. Nemohla jsem si pomoct a dovolila jsem si "vystavit" obrázek, který mě nejvíce zaujal zde - jako úvodní fotku tohoto článku. 
 
Když jsem si rozklikla celý e-shop, zjistila jsem, že v nabídce nejsou pouze malby samotné, ale i výrobky s jejich motivy - náhrdelníky se závěsným lůžkem s obrázkem, náušnice, placky, zrcátka či magnetky. V samotné reportáži i v flerobchodu se nabízí i originální kalendář, kde jsou obrázky doprovázeny krátkým prozaickými texty - a na samotném kalendáři je použit krásný "font" písma u jmen a měsíců - i když si myslím, že je to asi také doslova "namalované". 
Osobně si myslím, že se bez magnetek určitě časem neobejdu - už teď vidím, jak mám plněnou lednici pohledy od kamarádů a známých, které jsou připevněny právě těmito magnety. Jsem z toho prostě nadšená!

Zdroj fotografií pro koláž: http://www.fler.cz/shop/zuzana-honsova-0

Hned potom jsem skočila sem, abych se s někým o tolik nových "zážitků" podělila. Doufám ale, že si nemyslíte, že jsem příliš infantilní a dětinská.. Ale co.. Klidně si to myslete :o)




středa 7. listopadu 2012

Nová generace Singles

Dnes ráno jsem se úplně náhodou potkala s mým bývalým přítelem, nastupoval do tramvaje. Když teď nad tím přemýšlím, tak jsem sama překvapená, jak automaticky jsem k němu přiběhla a dala o sobě vědět. Vypadal, že je rád, když mě po dlouhé době vidí. Jeho první věta zněla: "Jakto, že nejsi v Luhačovicích?" (patrně následek telefonátu s jeho mamkou minulý týden). Ale ne, opravdu si to vůbec neberu osobně a dál si namyšleně (a možná trochu egoisticky) budu myslet, že se se mnou viděl skutečně rád..


Tato příhoda s tímto tématem vůbec nesouvisí, ale jelikož se mi stala ráno, měla jsem během přednášek spoustu času zamyslet se sama nad sebou a nad lidmi kolem mě.. Připomnělo mi to, že on je teď už znovu šťastně zadaný a spokojeně si bydlí v novém bytě s novou slečnou. Ptáte se co já? Já jsem single. 

Když se rozhlédnu kolem sebe spoustu mých kamarádek a kamarádů jsou na tom obdobně. Ale proč? Dnešní doba už není ta, co kdysi, kdy se každý chlubil svým single "vztahem" a byl tím pádem nejvíc nad věcí - bylo to in. Dnes se o tom ani nikdo nezmiňuje, bere se to jako určitá samozřejmost. 
Musíme si přiznat, že být single na spoustu výhod - máte na sebe tolik času, kolik chcete, nemáte žádné povinnosti vůči někomu jinému, děláte si věci po svým a v okamžiku, kdy chcete vy, v noci se většinou klidně vyspíte, nikdo vás třikrát denně neotravuje kvůli sexu, nemusíte nikomu vařit, žehlit ani prát a v neposlední příležitosti si můžete holit nohy jednou za tři dny místo každodenního trápení s kamarádkou žiletkou. 

Single slečny vždy všechny hned pohotově ubezpezpečí, že jsou tak naprosto spokojené a šťastné a rozhodně ani s nikým chodit nechtějí. Věříte jim? Věří to vůbec ony sami sobě? Myslím, že všechny bychom se rády těchto rádoby pozitivních skutečnosti vzdaly, kdyby nám bylo nabídnuto to, po čem doopravdy toužíme. 
Než ale nadejde tento skutečně slavnostní a asi i nadpozemský okamžik, vystačíme si s tím, co v současnosti doopravdy máme. A když nemáme? Nevadí, stačí bohatá představivost. 

Většina Singles se na oko tváří, že jsou samostatné, nezávislé a nikoho nepotřebují. Ve skutečnosti je to ale už musí pěkně štvát a hledají spoustu možností, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat. Nejjednodušší a nejprospěšnější možnost jak se z toho aspoň na čas dostat? - Milenci. Jakýkoli chlap, který holkám ať už sebemenšími pohnutkami ukáže, že jsou ve skutečnosti ženy a mají ostatním co nabídnout. 

Chlap, se kterým mohou chodit do kina, nechávají se od něj zvát na večeře a nosí mu kvantum vonných svíček, aby sex byl ještě "smyslnější". Nemusí ho nikomu představovat a mohou být před svými známými opět těmi nezávislými a spokojenými. A milenci jsou jen rádi - nikdo je příliš neotravuje, můžou si dělat co chtějí a vždycky když zavolají, milenka přicupitá a v nejbližší vhodné chvíli ochotně roztáhne nohy.

S tímto přístupem ale Singles pozbývají smyslu a jsou jen ubohými bytostmi, které mají přes světem nasazenou veselou masku. Vždyť ani Bridget Jones není klasická Singles - je ochotná vlézt chlapovi, se kterým se může chlubit, do postele a nechat si líbit spoustu věcí, které by jindy netolerovala. 

Ale proč? Proč tohle vůbec dopustíme? Potřebujeme mít nějaký pocit jistoty? Potřebujeme se cítit chtěné? Chceme se cítit žádoucí? Vadí nám, že nebudeme mít pravidelný sex? Že nebudeme mít už vůbec komu zavolat a "romanticky" si popovídat, když budeme mít špatnou náladu? Že nás nebude mít kdo v noci obejmout (i když se mu na jeho polovinu samy vnutíme)? Že nebudeme mít komu zavolat, až se nám na dálnici zastaví auto a bude se kouřit z motoru? 

Samy si pak musí namlouvat, že jim nic nechybí. O svých pochybách vůbec nemluví, naopak se za všech okolností hrdě obhajují, a ani vlastně neví před čím.. Podle mě se Singles pořád za něco schovávají, neustále hledají nějaké přihlouplé důvody, proč být radši sama. A nejhorší je, že ony tomu opravdu sami věří. Jsem jasný příklad. 

Chodí okolo chlapů jako okolo živé bonboniéry a ví, že když na určitý bonbónek ukáží, tak ho mohou mít. Jenže? Co když si vezmou ten první, ale ten vedle bude lepší, a ten třetí bude ještě lepší. 
A ten poslední? Ten poslední bude určitě nejlepší. Jenže tím, že sáhnou po jednom, automaticky ztrácí jakékoli právo mít toho, kterého jsme zkusili předtím. A výsledek? Nesáhnou ani po jednom slaďoučkém bonbónku. Ani to nezkusí. Vyloženě můj případ. 

Vznáší se tu nade mnou opět ta samá otázka "Ale proč?" Bojím se snad, že přijdu o něco/někoho, na co/koho jsem si tak lehce zvykla? Nebo chci radši předběžně předejít dalšímu smutku z rozchodu? Mám strach z odmítnutí? Mám strach z dalšího zklamání? Mám strach, že přijdu o dobré kamarády? Obávám se toho, že pro ně nejsem dost dobrá, že jim nebudu stačit a mě opustí. Nosím na sobě denně masky nezávislosti a tvářím se, že nikoho nechci a nepotřebuju. Ve skutečnosti se ale bojím toho, že někdo zjistí, že vlastně nikdo nepotřebuje ani nechce mě.

Singles prostě žijí v naději na lepší zítřky. Přímo se v naději utápí. Žijí v jiném světě, ve kterém jsou si stoprocentně jisté, že jednou potkají svého prince na bílém koni, který nebude jen jedním naprosto stejným bonbónkem v krabici, ale bude na první pohled úplně odlišný a bude zářit. A v tu chvíli ony poznají, že je to ON. A ON jim řekne, že všechno chápe a že je má rád takové jaké jsou. Singles jsou naivní. 

"Někdy se anděl na nás hněvá, 
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla 
a srdce z dřeva lipového." 

                                Jan Skácel 



sobota 3. listopadu 2012

Nic nemusím

Není to tak dlouho, co jsem ho potkala. Potkala jsem člověka, který je milý a laskavý. Od vidění ho znám asi 3 měsíce, ale asi před měsícem jsme spolu nějakým způsobem komunikovat. Je to zvláštní pocit, ale poprvé v životě mám pocit, že s ním nic nemusím. 


Ano, poprvé v životě, se nemusím snažit, aby konverzace plynula tak jak by měla, abych říkala, jen to co bych měla a dělala to, co bych měla. Naopak. Když jsem s ním, nehoní se mi během rozhovoru otázky typu: měla bych mu to říct? není to příliš soukromé? co si o mě bude myslet, když tohle řeknu? Vůbec ne. Vím, že on to pochopí. Že mě bere takovou, jaká jsem a že je spokojený, když já jsem v pohodě. Dává mi absolutní volnost a na nic se neptá. 

Když jsem s ním, můžu dělat věci, u kterých jsem často pochybovala, jestli se to hodí, můžu se chovat, tak jak se v současné chvíli cítím a nemít pak špatný pocit ze svého chování. 

Můžu klidně mlčet a vím, že ho to neurazí.
Můžu k němu přijít, beze slova se svalit na pohovku v obýváku a jen ho pozorovat.
Můžu mu po nocích malovat obrázky na zasněžené auto.
Můžu ho kdykoli a o cokoli poprosit a necítit se provinile.
Můžu si bez zeptání půjčovat všechny jeho věci.
Můžu klidně přijít a hodinu mluvit a mluvit a vím, že on je rád, když mu svěřuju své názory a že rád poslouchá.
Nemusím se starat o to, jak to jemu připadá, protože vím, že kdyby mu to vadilo, tak to řekne.
Nemusím se bát o to, že o mě ztratí zájem.
Nemusím se bát o sebe. 

Vím, že to navždy nevydrží, ale chci ještě dlouho cítit tenhle pocit výjimečnosti. A nechci za čas přijít na to, že to co mi teď přijde tak vzácné a výjimečné, se mi stalo všedním a fádním. Musím si toho co nejvíce vážit a uchovávat v sobě tenhle pocit.