neděle 10. března 2013

Fotografování sbližuje!

Přijde mi, že jsem součástí nějaké "fotografické" komunity (i když je to zatím jenom fórum, kde mi zatím všechny moje fotky kritizují). Ale už jen to, že si klidně chodím po městě s zrcadlovkou ruce a všímám si víc lidí, u kterých ji taky spatřím, mě naplňuje jakýmsi klidem.. 

První letošní sněženky ze včerejšího odpoledne ve Stromovce ..
Zrcadlovku si totiž do kapsy nestrčíte a je na první pohled viditelná - hned vím, že s tím člověkem mám společného nejen to, že jsem obětovala velkou část svých požitků, abych si jí mohla pořídit, ale i to, že jsme oba ochotni pro dobrou fotku mrznout, brzo vstávat, tahat s sebou stativ, brodit se po kotníky v blátě nebo si sthnout plíce, zatímco se škrábe na vysokej kopec..

Včera okolo půlnoci jsem bloumala Prahou a pomalu jsem se šourala na vlak.. Když jsem došla až na Václávak a chtěla zabočit do Jindřišské, všimla jsem si nebývale jasně nasvíceného Muzea a horní poloviny náměstí. Měla jsem ještě trochu času a šla jsem schválně "vystopovat" nejlepší místo, na které bych postavila stativ (v mých schizofrenických myšlenkách jsem totiž už majitelkou stativu, který ale ovšem pořád zapomínám doma). 
K mému překvapení jsem zjistila, že na "podle mě nejlepším místě" už stojí kluk a nasazuje svůj fotoaparát na onen stativ. Stoupla jsem si pár metrů za ním a pozorovala jsem ho. Když si všiml mě a mé taštičky se zrcadlovkou, začal se hned družit a povídat si se mnou o nastavení času expozice a dálkové samospoušti, že jsem se od něj musela až odtrhnout aby mi neujel vlak..

Ráno jsem se jako obvykle za posledních pár týdnů probudila až moc brzo. Svítilo slunko, tak jsem se domluvila se zmánou, že si k ní dojdu něco vyzvednout. Popadla jsem zrcadlovku, zkontrolovala baterky a podél břehu řeky jsem se vydala kolem naší vesnice. 
Nevím, jestli to bylo tím sluníčkem, ale všichni pejskaři, kteří ráno venčili své mazlíčky, se na mě culili a zdravili mě - lidi, které znám od vidění, a kteří nikdy nehli ani brvou, i lidi, které neznám vůbec. Jedna paní se mi dokonce strašně omlouvala, že mi její malamutka zkazila fotku (přesně v okamžiku, kdy jsem měla nastaveno a zaměřila jsem, tak začala kadit).. 
Pomalu jsem se procházela po zablácené cestě, s rozebplnutým vlajícím kabátem, rozchuchanými vlasy, s zrcadlovkou v ruce a popruhem plandajícím těsně nad zemí.. Byla jsem šťastná..

1 komentář:

  1. Našla jsi ve Stromovce "moje" místo kde jsem fotil sněženky přesně před rokem. :D
    A já je fotil taky včera, v těch "mých" Vojanových sadech.
    To víš, rád si všechno přivlastňuji a celá Praha je moje. :)

    OdpovědětVymazat

Prosím "anonymní" návštěvníky o podpis :)