Další krok

Přijde mi, že jsem za posledních 36 hodin objevila Ameriku a uskutečnila výpravu do úplně jiného světa. Vím, že nejsem dokonalá, ale vždycky se mi musí stát nějaká nepříjemná situace, abych se nad sebou zamyslela a posunula se ve svém "vývoji" dál. 

Moje "osudová" situace se odehrála v pátek večer od 7 do 9 hodin.. Nebudu a ani nemůžu komentovat osobu, se kterou jsem jí zažila, ale zaměřuju se pouze na sebe. Ty dvě hodiny byly pro mé ego a sebevědomí učiněné peklo. Ne, neberte to doslova. Vlastně by to byl docela příjemný večer .. kdyby nebylo mého chování..

Zase jsem si v praxi ověřila, že neumím přijímat.. Že hledám nejrůznější pochybné důvody, proč mi někdo něco nabízí a rychle vymýšlím výmluvy, proč to odmítnout.. Nedokážu něco přijmout jen tak, vždy za tím vidím něco víc, a i když náhodou ne, tak to radši odmítnu, abych později neměla pocit nějakého závazku.. Začne ve mě hlodat pochybnost, proč právě já a čím si to vlastně zasloužím..

Moje mysl prostě nedokáže přijmout fakt, že když mi někdo něco nabízí, že to dělá z vlastní vůle a nic za to nechce - protože jsem v tomhle duchu nebyla vychovaná, nikdy jsem nic nedostala zadarmo a vše jsem si musela svým způsobem získat sama. Většinou si o dané osobě nakonec domyslím, že je ze mě zklamná, protože si mě představovala jinak, pravda je ale s největší pravděpodobností taková, že je zklamaná z mého chování jako takového - většina lidí si myslí, že když od něj něco někdo odmítne, že odmítá i jeho samotného...

Pravdou ale asi zůstává to, co mi dnes ráno řekla moje kamarádka: "Když člověk vědomě odmítá něco, co mu druhý dobrovolně dává, tak si to vlastně asi ani nezaslouží." Ale já si to přece chci zasloužit!