Drobné každodenní radosti

Říká se, že v životě nás potkají okamžiky, pro které se vyplatí žít. Všichni víme, jaké to asi jsou. A také, jak jsou nesmírně vzácné a jak moc se jich snažíme dosáhnout.

Jenže během všedního dne nás obklopují malé drobnosti, které si v každodenním shonu vlastně ani neuvědomujeme…

Jsou to krátké, prchavé okamžiky, které mnohdy netrvají ani zlomek vteřiny. To však nebrání tomu, aby mi vždycky po zádech přejel blažený pocit.

Moje radosti uplynulých dní:

• Dotknutí se prsty nohou vodní hladiny
• První střetnutí očima s člověkem, na kterého se těším
• Vyzutí se po dlouhém dni z pevných nebo vysokých bot
• Proboření ochranné fólie, když otevírám novou sklenici kávy
• Zasunutí SD karty s novými fotkami do počítače
• Cinknutí smsky
• Ranní probuzení a uvědomění si, že dnes budík zvonit nebude
• Opláchnutí obličeje levandulovou vodou
• Vůně čerstvě vypraného prádla
• První narušení pěny na cappuccinu lžičkou
• Krátký, dlouhý, letmý, vášnivý – prostě jakýkoli polibek
• Příjezd PPLky a obdržení balíčků
• Objevení nového pohledu v dopisní schránce
• Zaboření hlavy do nadýchaného polštáře po náročném dni

Jsou to sice všechno jen drobnosti, ale i ty ve mně evokují pocit jakéhosi miniorgasmu. 

A v podstatě právě tyto drobnosti mi dělají den takovým, jakým je.. 

A když tak nad tím uvažuju, tak vlastně všechno, co v životě dělám, dělám právě kvůli těmto malým „drobnostem“…

Příliš velká očekávání

Dneska se na mě jedna moudrá cizí žena zpříma podívala a řekla: „Já ve Vás vidím sebe před 30 lety. Taky jsem měla velké nároky na lidi – moc jsem od nich očekávala. Vždycky jsem každého posuzovala podle sebe a nad chováním některých jsem nevěřícně kroutila hlavou, ve které se mi opakovala neustále jedna a ta samá věta *jak je to možné?*“ Do očí mi vyhrkly slzy.

Rozhodně není první, kdo mi to řekl.

Vím to o sobě už dlouho. Nejednou mi to někdo vpálil během hádky přímo do obličeje. Já si ale nemůžu pomoci. Pořád věřím v jakousi morálku a čistotu člověka.

• S ostatními lidmi jednám narovinu a čekám, že i oni mi vše řeknou upřímně.
• Snažím se nelhat a nechci, aby mi lhali ani ostatní.
• Když můžu, tak všem ochotně pomůžu, a to samé očekávám od ostatních.
• Chodím včas a doufám, že ostatní se také nebudou opožďovat.
• Bojuju za svoje ideály a očekávám, že ani ostatní se nebudou vzdávat.
• Občas pracuju i do noci, abych se v deadlinu nezpozdila, a štve mě, když ostatní své termíny nedodržují.
• Sleduju okolní dění a přijde mi přirozené, že i ostatní se zajímají, co se kolem nás děje.
• Co slíbím, to se snažím splnit a vytáčí mě, když druzí berou své sliby na lehkou váhu.
• Chci, aby lidem kolem mě bylo se mnou fajn, a automaticky předpokládám, že toto chtějí i ostatní.
• Svou práci odvádím jak nejlépe umím a totéž očekávám i od druhých.

Mám prostě příliš velká očekávání. Přiznávám se. 

Prý bych s tím měla přestat a ušetřím si tím spoustu trápení.. Jsem prý přísná na sebe a ve svém hodnocení i na okolí. Nemůžu prý očekávat, že to, co je automatické pro mě, bude přirozené i pro lidi okolo mne.  A prý jsem přesně ten typ, co všechno řeší a nedá si pokoj, dokud všemu nepřijde na kloub.

Na druhou stranu, kdybych taková nebyla, tak byste právě teď nečetli tento článek..

Dobrá zkušenost

Kdysi dávno jsem četla na první pohled ne příliš zajímavý článek o tom, že současná generace mladých lidí má tendenci v případě, když se jim něco nepovede nebo něco poserou, říkat „no co, aspoň je to dobrá zkušenost“. Pamatuju si, že jsem toto sdělení předních sociologů jen tak přelétla očima, aniž bych se nad tím nějak hluboce zamyslela. Dneska se mi ale, zatímco jsem bezmyšlenkovitě strouhala okurku do okurkového salátu, článek znovu vybavil..

Ano, přiznávám. Tato generace má o tolik víc možností a tolik rozšířené pole působnosti, že se z toho našim prarodičům až točí hlava. 

A tak, díky těmto příležitostem, získáváme i nové zkušenosti.

Stáváme se vegany a vegetariány, objevujeme kouzlo digitálního nomádství a cestování vůbec, ujíždíme na minimalismu, naučili jsme se kupovat fair trade a přírodní výrobky, kupujeme nejnovější elektroniku a iVěci a zároveň opovrhujeme jakýmkoli materialismem, vracíme se k patřičnému oceňování lidské práce a zajímá nás koho koupí toho či onoho podporujeme nebo hrdě se hlásíme do zdravotnických misí a angažujeme se v neziskových projektech.

Ale také samovolně opouštíme vysoké školy, jen kvůli nějakému neblahému pocitu mysli, bereme si vysoké půjčky, jen abychom pořídili něco luxusního, díky čemuž nás okolí bude víc respektovat, slepě důvěřujeme komukoli, kdo se k nám chová hezky a hned ho vpouštíme do svého života, abychom si nenarušili auru dokonalosti, s jakou chceme před ostatními vystupovat, obelháváme své okolí a mnohdy i sami sebe, často měníme partnery a mezi kamarády se špičkujeme, kdo měl na toho minulého větší smůlu a který rozchod byl nejbouřlivější, máme sklony k sebelítosti a utápíme se ve vlastním neštěstí. A když něco z toho praskne tak ... je to pro nás dobrá zkušenost. 

A jedeme dál. Od začátku. 

Jako by se nic nestalo. Žádná sebereflexe. Jako bychom čekali, až naše zkušenosti dosáhnou takového bodu, kdy už budeme všechno vědět a všechno předpokládat dopředu..

Někde ve skrytu ale sami dobře víme, že je to přesně taková ta "zkušenost", ze které se však nikdy neponaučíme. Je to jen takové "samouklidňování" sama sebe, že vše je v pořádku - abychom si nepřipadali jako ti největší lůzři. 

A možná právě proto není správná otázka taková, kdy těch zkušeností budeme mít konečně dostatek, ale jestli jich už teď nemáme příliš?

Mám ráda „dělání pořádku“

Vyrůstala jsem v rodině, kde se uklízelo skoro nonstop – většina víkendů (kdy jsme si mohli užít spoustu zábavy na výletech) padlo právě na to. Od té doby skoro nesnáším slovo úklid – proč by ta samá činnosti nešla nazvat třeba „dělání pořádku“? Hned by se na to spousta lidí dívalo pozitivněji. Jako já.

Dřív jsem si myslela, že uklízím často kvůli tomu, že se to tak prostě musí (pozůstatek z dětství), pak jsem měla období, kdy jsem uklízela pro někoho – aby byl spokojený, to pak vystřídalo období, kdy jsem uklízela pro sebe – abych byla spokojená já a teprve až před nedávnem jsem zjistila, že uklízím ráda, prostě proto že mám ráda tu činnost a čisté prostředí po ní je pro mě vlastně jen takový malý benefit. 

Při „dělání pořádku“ se dá totiž skvěle pročistit hlava a vypnout od každodenních starostí (nebo si v duchu napsat tento článek :)). Neříkám, že bych uklízela nějak často, ale když se do toho už konečně dám, je to pro mě něco jako obřad – nevynechám jediné místečko a užívám si pocit, kdy vidím, že mi pod rukama mizí skutečný nepořádek. A taky tu můžu dosyta používat své motto – když už něco dělám, tak to udělám pořádně! 

Popravdě, patřím k těm lidem, kteří dřív než začnou něco vysávat, nejdřív odpoutají hadici luxu a dokonale nejdříve očistí nejdřív samotný vysavač. To samé s hadrem na vytírání – před samotnou očistou (a ano – samozřejmě i po ní) hadr pečlivě v ruce vyperu. Jak bych mohla něco vyčistit se špinavým náčiním?

Jsem nadšenec do různých barev houbiček na čištění. Červená je vždycky na nádobí, fialová na koupelnu, oranžová na záchod a zelená na balkon. S tím souvisí u různé množství a druhy hadříků (všechny pečlivě složeny a uloženy ve své krabičce) – je samozřejmostí, že na balkon a do bytu používám dva různé hadry, odlišné mám i hadříky na prach či na sklo a vše jsem dotáhla k naprosté dokonalosti s pořízením hadříku pouze k použití s přípravkem na nerezové povrchy. 

Ač nejsem moc velký fanda do vytírání, podlahu na balkoně a v koupelně umývám pro jistotu hned dvakrát – s malou přestávkou na výměnu vody a vyprání hadru. Zato strašně ráda luxuju! Sledovat jednotlivé drobky, smítka, vlasy a chuchvalce prachu jak jistojistě mizí v nenávratnu kdesi ve spárách černého netvora je tak fajn pocit!

Když už se konečně někdy pustím do luxování postele, celý rituál začínám na kolenou, kdy vysávám nejdřív všechen nepořádek pod postelí, pak vyházím všechno z úložného prostoru a uklidím ten – a až poté se spokojeně dám do čištění matrace. 

Jsem nadšená, když konečně nadejde ten správný čas a já můžu vyměnit osvěžovač vzduchu v záchodové míse nebo doplnit tekuté mýdlo do dózičky na umyvadle. Strašně ráda peru – miluju vůni čerstvě vypraného prádla a jeho věšení na sušák beru něco jako malý rituál. 

Ráda se také starám a čistím nejrůznější malé věci (až by šlo říct i zbytečnosti). Když u mě nedávno byla kamarádka a půjčovala si můj toastovač, byla jsem v sedmém nebi, když si myslela, že ho mám skoro nový, až ho používám docela často už skoro 3 roky. 

Ale aby bylo jasno – i když nepořádek ráda uklízím, o to radši ho i vytvářím. Nepoužívám dezertní talířky a drobečky z jídla nechávám svému osudu, vlasy, které nacházím všude možně po bytě, nesbírám a nevyhazuju je do koše, ale nonšalantně je smetávám hřbetem ruky směrem k zemi, miluju chaos, kdy se bezradně probírám horami papírů a hledám přesně ten, který jsem ráno držela v ruce, nerada se pořád obouvám a ráda chodím bosa, a tak se nežinýruji nějakým přezouváním při přechodu mezi balkonem a bytem nebo mezi bytem a exteriérem. 

Návštěvy nabádám, aby se nezouvaly – však já sama to skoro nedělám. A když mi někdo začne drobit do postele, sice naoko halekám, že mi dělá bordel, ve skrytu duše ale nadšeně pozoruji každý drobeček a tetelím se blahem, kolik že toho budu muset pak vyluxovat! 

Jinými slovy – už se cítím natolik dospěle, že se nestydím přiznat, že mám opravdu ráda „dělání pořádku“ a už jsem natolik rozumná, abych pochopila, že ne každý je stejný nadšenec jako já. 

Jaký by byl můj život bez Hercula Poirota?

Každý máme své oblíbené hrdiny. Vysněné v našich představách, popsané na stránkách knih nebo zfilmované na televizních obrazovkách. Každý s někým sympatizujeme, obdivujeme ho a fandíme mu. Já miluju Hercula Poirota.
 

Už v pubertě, když se v televizi byť jen mihnul jeho uhlově černý navoskovaný knírek, jsem se automatiky přesunula k obrazovce a společně s ním pátrala po zločincích.

Je to můj vzor společenského chování, loajality, elegance a rovných zad. Je pro mě jasným ztělesněním disciplíny a, jak i on sám říká, systematičnosti. Vstává brzo ráno, aby se stihl dokonale upravit, a dělá mu radost, že může škodolibě budit svého věrného „společníka“ Hastingse.
 

Obdivuju, jak lehce dokáže zapříst rozhovor s kýmkoli a udržet si takové dekórum, že pravý vrah nikdy nepozná, že o něm už Hercule ví. Klade jednoduché a někdy zcela nezajímavé otázky, ze kterých ale většinou ihned pozná podstatu člověka. Kéž bych to také tak dokonale uměla.
 

Je vlastenec - hrdě se hlásí ke své zemi, Belgii, stejně jako já k Praze. Je pedant – na svém bankovním účtu nechává vždy přesně 444 liber.  A je putničkář – všechny předměty mají u něho vždycky právě jedno správné místo a v cizím prostředí má neodolatelnou potřebu všechny předměty vyrovnávat do řady, obracet je a nebo je vycentralizovávat.
 

Umí rychle předelegovávat úkoly a vždy pozná, kdo se k čemu nejlépe hodí.  Velice často si nechává vytáčet telefon někým jiným, vždy ve správný čas pokyne svému společníkovi, aby na něj zaplatil tuzér a do auta nastupuje zásadně až poté, comu jeho řidič otevře dveře.
 

Líbí se mi, že používá vyloženě úsporné gesta a nikdy nevykonává jakékoliv sportovní pohyby. Miluje svůj bylinný té a hovězí s ledvinkami a nesnáší anglické snídaně a cokoli dietního.
 

Hrdě (snad  až trochu moc) o sobě za všech okolností prohlašuje, že to on je ten nejvýznamnější detektiv a tón tohoto sdělení upravuje vždy dle situace – umí to sdělit jak s flirtovně nakrčeným obočím a laškovně nadzvednutým knírkem, tak i s ledovým klidem a pohledem schopným snad i zabíjet. On je prostě o svých kvalitách a schopnostech bytostně přesvědčený – sám věří, že je nejlepší a nikdy se o tom neopomene zmínit, protože jeho egu dělá každá pochvala a lichotky moc dobře.
 

Fascinuje mě, že když dostane šek s vyloženě přemrštěnou částkou, vůbec se nezastydí a okomentuje to slovy „byli ke mně až příliš štědří“, ale bez jakýchkoli výčitek ho ihned pošle do své banky k proplacení.
 

Má spousty přátel ve všech společenských kruzích – pochopitelně však upřednostňuje ty majetnější. Bez mrknutí oka umí přijímat pozvání na večeři, do divadla či na námořní plavbu. Vůbec žádný problém mu nedělá ani skutečnost, že se musí bleskurychle sbalit a přijmout pozvání nějakého váženého a bohatého člověka, aby se na několik týdnů zabydlel v jeho domě a byl jeho hostem.  Nebojí se využít pohostinnosti jiných lidí ani do té míry, že s sebou vždycky protlačí i Hastingse. Je až s podivem, že je všude vítán.
 

A na závěr? To je právě to nejlepší. Vždycky si nechává svá tajemství pouze a výhradně pro sebe. Nikdy neřekne všechno. A to dokonce ani na samotný konec, kdy se všechny podezřelé osoby shromáždí do jedné místnosti, a kdy se už nevyhnutelně blíží okamžik odhalení vraha. Ne, on si ve svých tajemstvích libuje a miluje je. A jako vysvětlení ..  jen roztomile nakrčí knírek :)
 

Nene, můj život si bez Hercula Poirota nedokážu ani představit.
 

Už teď mám pocit, že kdesi z dáli slyším malé cupitavé krůčky jeho lakýrek doprovázených jemnými údery hůlky o  zem, a celé jako by to bylo zalité saxofonovým éterem…

Od dívky k ženě

Když jsem byla malá, tak jsem si naivně myslela, že hlavní rozdíl mezi dívkou a ženou je svatba - nevinnost, bezprostřednost a sebeoběvování před ní, výchova dětí, autoritativnost a zkušenost po ní. 

Ač mi časem začalo docházet, že ta hlavní změna se nestane přes svatební noc, ale v myšlení člověka, nikdy jsem nepřišla na ten „správný okamžik“, který tuto přeměnu způsobí. A tak jsem si žila dál svůj život a čekala, kdy přijde ta chvíle, od které se budu měnit.

Před několika týdny mi ale došlo, že jsem se ale už změnila. Jen tak sama od sebe. Uvědomila jsem si, že už nejsem ta slečna, která si ostražitě držela všechny od těla, aby se náhodou nějak víc citově nezainteresovala, že už nejsem ta, pro kterou jsou výrazy „manželství“ a „rodina“ jen písně hodně vzdálené budoucnosti, a že už nejsem ani ta, která si nikdy nedokázala přestavit, že navždy zakotvím po boku toho jednoho jedinečného.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem za posledních pár měsíců v sobě zahnala většinu racionálních pohnutek, které mi až do nedávna ničily a komplikovaly život a nechala jsem si jen ty skutečně důležité.

Zjistila jsem, že jsem se zničehonic naučila reagovat spontánně a na otázky odpovídat popravdě. Přestala jsem ve většině dělat to, co musím a měla bych dělat, ale zaměřila jsem se na to, co dělat chci. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, když se brodím po kotníky v bahně, jen abych měla dobrou kompozici při focení, když za rašelinu, květníky a semínka utratím během dvou hodin půlku výplaty nebo když si naschvál nevezmu deštník a vycházím vstříc dešťovým kapkám. A teď se z každé maličkosti raduju jako malé dítě a dokážu desítky minut pozorovat úplně banální výjevy.

Ve vztahu k ostatním lidem jsem mnohem otevřenější a komunikativnější. Ráda poznávám nové lidi a ještě radši se opět scházím s těmi, se kterými mi je dobře. Začala jsem se vášnivě líbat, vroucně objímat a hlasitě milovat.

Teď se naplno raduju a naplno i pláču. Nad některými věcmi se dokážu tak dojmout, že během chvilky kutálím po tvářích krokodýlí slzy. A nestydím se za to.

Naučila jsem se být samostatná, sebevědomá a „nosit sukně“ (zatím pouze ale jen obrazně řečeno:)). Začala jsem otevřeně hlásit své potřeby a ohleduplně sdělovat, když se mě něco dotkne. Odhodlala jsem se otevřeně mluvit o svých pocitech a naučila se projevovat svojí zranitelnost. Odevzdat se na stříbrným podnose a v dárkovém balení i s pocitem, že mě to může srazit na kolena, když někdo mé bezprostřednosti využije.

Uvědomila jsem si, že se chci plně odevzdat svému muži a následovat ho. Nechat ho rozhodovat o důležitých věcech. Důvěřovat mu za všech okolností a být mu takovou oporou, aby důvěřoval i on mě. A podle situace být klidná a tolerantní, ale někdy i žárlivá, bouřlivá a dominantní. Uvědomila jsem si, že pořádná hysterická scéna nemusí být někdy na škodu a že je nejlepší o svých pocitech mluvit, než je v sobě dusit a čekat až někdy v budoucnu propuknou naplno a bude to potom pohroma. Že si vlastně přeju slyšet kritické názory z druhé strany, abych mohla celou situaci (a moje chování v ní) přehodnotit. A uvědomila jsem si, jak sama za sebe potřebuju být druhá polovina celku. Bez jakéhokoli soutěžení a sebezapírání.

Zjistila jsem, že přijímat komplimenty je vlastně radost a za drobnými maličkostmi nemám jen domněnky omluvy, že někdo něco pokazil. Odhodlala jsem se nechat opečovávat a rozmazlovat, ale i svádět a dobývat svým mužem.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité vybudovat si domov, do kterého se všichni budou rádi vracet, budou se tam cítit dobře, a kde nic nebude zakázáno a že sama pro sebe potřebuju být milující, vstříčná, vřelá, podporující a pečující. A zjistila jsem, že v hlouby duše jsem vlastně jemná a empatická a že je to vlastně moje přirozenost.

A tak jsem se našla - konečně.  Trvalo mi roky, než jsem se stala ženou, jakou mě vychovali ..

Dospěla jsem.

A když jsem šťastná, tak prostě zářím..

„A Jančíí, jaké je to, když záříš? Popiš mi to. ´Cítím se krásná, žádoucí, milovaná, chtěná. Cítím se spokojeně, jako bych se vznášela a uvolněně, jako bych právě prožila orgasmus.´“

Mých 15 negativních vlastností

Dokážete se zpříma postavit před zrcadlo a zcela objektivně sami sebe a kriticky zhodnotit? Uvědomíte si (a co je těžší – přiznáte si) svoje špatné vlastnosti? A proč se vlastně děláme všichni automaticky lepší a za svoje chyby se stydíme?

Dneska jsem byla (sama sebou) donucena se nad sebou zamyslet. A výsledek? Sesmolila jsem celkem mých 15 (podle mě těch nejhorších) negativ. 

1. Jsem sobecká. (Např. nesnáším sedět v kavárně nebo restauraci zády do místnosti, a když je místo v rohu a u okna, tak si dycky sednu tam, i když vím, že ten co přišel se mnou, by si tam taky rád sedl.
2. Jsem puntičkářská. Někdy až moc. To mám po tátovi.
3. Nesnáším, když mi někdo říká, co a jak mám dělat. To pak odsekávám a jsem nepříjemná.
4. Nepoužívám „vatu“, když se mi něco nelíbí nebo když něco nechci. Klidně to tomu druhému řeknu naplno do očí, než abych se snažila vymyslet nějakou kulantní odpověď, abych dotyčného moc nezranila.
5. Strašně moc věcí někdy zbytečně řeším - aspoň moji kamarádi mi to říkají. Ale je pravda, že mi nedělá problémy se v něčem hrabat půl dne a říkat to samé pořád dokola, jen abych si ulevila, nebo aby mi konečně řekl to, co si ve skutečnosti přeju celou dobu slyšet.
6. Neumím moc přiznat svojí chybu, i když je nad slunce jasné, že jí vůbec nemám. Já to prostě nepřiznám.
7. Jsem líná. Vím to, ale nemůžu s tím nic udělat. 
8. Občas bývám hysterická - zvlášť když něco nestíhám nebo něco nejde přesně podle plánu.
9. Mám vysoké nároky na lidi a očekávám od nich jen to nejlepší. Ostatní říkají, že mám vysoké nároky i sama na sebe, ale to si nemyslím (to já jenom to tak dělám:)).
10. Jsem soutěživá a neumím prohrávat.
11. Nesportuju. Viz. můj zadek a celulitida.
12. Občas ze sebe dělám moc chytrou a dívám se seshora na lidi, když něco neví a ani se o to nezajímají.
13. Chlapy posuzuju podle táty. Ten kdo není dostatečně inteligentní a navíc ještě alespoň trochu manuálně zručný mi moc neimponuje. Táta si prostě ví vždycky se vším rady :)
14. V noci chodím jíst do ledničky.
15. Často si z lidí dělám srandu a dobírám si je.. Nemyslím to zle, ale pošťuchuju.. Ale když to dělá někdo mě, tak se můžu zbláznit!

Po přečtení tohoto výčtu se asi leknete a víc, než kdokoli jiný uvědomíte, že určitě nejsem dokonalá -  popravdě už ve školní družině jsem kvůli tomu posbírala hezkou řádků černých puntíků - ale zase si říkám – jak bych se mohla vlastně zlepšit, když si ani neuvědomím (a nepřiznám!) co je na mě vlastně tak odstrašující?