Mých 15 negativních vlastností

Dokážete se zpříma postavit před zrcadlo a zcela objektivně sami sebe a kriticky zhodnotit? Uvědomíte si (a co je těžší – přiznáte si) svoje špatné vlastnosti? A proč se vlastně děláme všichni automaticky lepší a za svoje chyby se stydíme?

Dneska jsem byla (sama sebou) donucena se nad sebou zamyslet. A výsledek? Sesmolila jsem celkem mých 15 (podle mě těch nejhorších) negativ. 

1. Jsem sobecká. (Např. nesnáším sedět v kavárně nebo restauraci zády do místnosti, a když je místo v rohu a u okna, tak si dycky sednu tam, i když vím, že ten co přišel se mnou, by si tam taky rád sedl.
2. Jsem puntičkářská. Někdy až moc. To mám po tátovi.
3. Nesnáším, když mi někdo říká, co a jak mám dělat. To pak odsekávám a jsem nepříjemná.
4. Nepoužívám „vatu“, když se mi něco nelíbí nebo když něco nechci. Klidně to tomu druhému řeknu naplno do očí, než abych se snažila vymyslet nějakou kulantní odpověď, abych dotyčného moc nezranila.
5. Strašně moc věcí někdy zbytečně řeším - aspoň moji kamarádi mi to říkají. Ale je pravda, že mi nedělá problémy se v něčem hrabat půl dne a říkat to samé pořád dokola, jen abych si ulevila, nebo aby mi konečně řekl to, co si ve skutečnosti přeju celou dobu slyšet.
6. Neumím moc přiznat svojí chybu, i když je nad slunce jasné, že jí vůbec nemám. Já to prostě nepřiznám.
7. Jsem líná. Vím to, ale nemůžu s tím nic udělat. 
8. Občas bývám hysterická - zvlášť když něco nestíhám nebo něco nejde přesně podle plánu.
9. Mám vysoké nároky na lidi a očekávám od nich jen to nejlepší. Ostatní říkají, že mám vysoké nároky i sama na sebe, ale to si nemyslím (to já jenom to tak dělám:)).
10. Jsem soutěživá a neumím prohrávat.
11. Nesportuju. Viz. můj zadek a celulitida.
12. Občas ze sebe dělám moc chytrou a dívám se seshora na lidi, když něco neví a ani se o to nezajímají.
13. Chlapy posuzuju podle táty. Ten kdo není dostatečně inteligentní a navíc ještě alespoň trochu manuálně zručný mi moc neimponuje. Táta si prostě ví vždycky se vším rady :)
14. V noci chodím jíst do ledničky.
15. Často si z lidí dělám srandu a dobírám si je.. Nemyslím to zle, ale pošťuchuju.. Ale když to dělá někdo mě, tak se můžu zbláznit!

Po přečtení tohoto výčtu se asi leknete a víc, než kdokoli jiný uvědomíte, že určitě nejsem dokonalá -  popravdě už ve školní družině jsem kvůli tomu posbírala hezkou řádků černých puntíků - ale zase si říkám – jak bych se mohla vlastně zlepšit, když si ani neuvědomím (a nepřiznám!) co je na mě vlastně tak odstrašující?

Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?

„Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?“ Tuto otázku mi už delší dobu pokládá relativně dost lidí a musím se přiznat, že ta samá otázka se mě samotné už víc jak měsíc také honí hlavou. I vy jste si asi všimli, že jsem sem poslední dobou moc nepřispívala – a když ano, tak jenom pár handmade články, které jsem tu kdysi ponechala jen jakousi slepou větev mé osobnosti.

 

Problém je, že moje blogování už přestalo být tak nějak anonymní.

Když jsem tento blog zakládala, tak jsem o něm nikomu nechtěla říct a chtěla jsem psát o svých názorech a myšlenkách s jistou mírou kontroverze, tak abych se dozvěděla názor od ostatních lidí – co si o tom vlastně myslí (od toho plyne vlastně i jeho název).

Postupem času jsem články víc profilovala, zajímal mě názor mých přátel a začala jsem je pouštět dál. Nakonec jsem staré články hodně zcenzurovala (a nebo úplně smazala) a občas jsem je začala sdílet odkazy na mém facebookovém profilu. 

Ale i v tu dobu jsem si myslela, že můj blog čtou jen mí kamarádi, lidi, se kterými zrovna chodím (nebo jsem se čerstvě rozešla), nebo lidi, kterým přímo pošlu odkaz, aby si to přečetli.

Jenže jak čas letí, tak zjišťuju, že nejenže, někteří lidé, které by ho už dávno neměli číst, blog navštěvují dál, ale že se různými cestami články dostávají i k lidem, které vůbec neznám – ale oni si myslí, že znají mě.

Pár měsíců zpět jsem byla úplně šokovaná, když si ke mně na párty v baru přisedl kamarád mých známých, kterého jsem nikdy předtím neviděla a začal konverzaci slovy: „Já čtu tvůj blog – tedy jen pár článků. Zrovna ten článek o tom rozchodu. To je mi líto. Už s někým chodíš? Můžu tě pozvat na večeři nebo třeba do kina?“.

Někteří se ale s osobním kontaktem nijak nežinýrují a píšou mi zprávy přímo na Facebook: „Ty se po sexu opravdu vždycky otočíš ke zdi a hned usneš? Jsi pro mě dokonalá žena! Nepotřebovala bys u mě někdy přespat – až budeš v Praze? Haha.“

Hlavní otázka je tedy nasnadě – co vlastně psát? 

Znám spoustu blogerů, kteří mají skvělé blogy a jejichž články jsou precizně domyšlené do nejmenšího detailu. Čtenář se tam cítí vítán a hýčkán, avšak autor mu o sobě nepoví víc, než je nezbytně nutné. A není výjimkou, že po přečtení celé historie jeho příspěvků byste o něm nedali dohromady víc jak 10 konkrétních soukromých informací.  

Jenže takhle to já neumím. 

Já se nějak neumím odprostit od témat a od nálady, tak aby nebylo poznat, v jakém rozpoložení svůj článek zrovna píšu. Aby moje články nevyznívaly příliš nadšeně, naštvaně, zamilovaně, znechuceně, uťáple… 

Nechci, aby si moji příbuzní říkali, jestli jsem šťastná, když jsem daleko od nich, ale ani aby si mysleli, že se třeba trápím. Nechci, aby se moji přátelé a známí přehrabovali v mém osobním životě a hodnotili si sami pro sebe, jak si vlastně vedu a předhazovali moje články jako důkaz pro spokojenou a vyrovnanou ženu ani pro ženu, která se neustále vlastní vinou utápí v melancholii. Nechci, aby si moji ex-přítelové mysleli, že jsem bez nich strašně nešťastná nebo naopak, že jsem na ně hned zapomněla a už si dávno užívám s někým jiným. A nechci, aby si mí současní partneři domýšleli, že se můj život točí jen kolem nich a na ničem/nikom jiném mi nezáleží, nebo že na ně úplně kašlu, protože se o nich nikde nezmiňuji. 

A tak se postupem času se dostávám do stadia, kdy čím dál tím víc cenzuruji vlastní myšlenky a názory a nad každou fotkou, kterou přidám na instagram přemýšlím, co vlastně na ní vidí úplně nezúčastněná osoba.

Vlastně tak nějak čekám, až získám dostatečný nadhled, abych se odprostila od zbytečných teatrálních slov a napsala jakýkoli článek, ale v tom okamžiku se vytrácí jakákoli moje chuť o tom něco napsat.

Pravdou je, že jsem se prostřednictvím tohoto blogu seznámila s pár skvělými lidmi, se kterými se čas od času setkáváme a nad vonící kávou debatujeme, co se nám během uplynulého období přihodilo. A mojí klesající tendence v přidávání nových článků si všimli i oni a na konci našich setkání se ptají: „A proč jsi o ničem z toho vlastně vůbec nic nenapsala?“ 

A tak jsem si dneska ráno řekla – proč bych Vám o tom vlastně opravdu nenapsala?

 

 

Vánoční vločky pro booklovery

... a nebo právě pro mě možná ne?

Asi přicházím s křížkem po funuse, protože si dokážu představit, že vaše domácnosti jsou do vánočního oblečené už dlouho a všechno máte dokonale načančané a připravené. Ale pro možné opozdilce jsem se rozhodla zveřejnit, jakouže to dekoraci mám já letošní Vánoce.

Jestli jste čekali něco přemrštěně barevného a ojíněného, budete zklamáni. Vrátila jsem se do starých časů a využila to, co se zdánlivě může zdát již nevyužitelné. Knihy.

Asi se půlka z vás chytne za hlavu a bezprostředně mě odsoudí, až zjistí, co že jsem to provedla s jinak "doposud zcela v pořádku" knihou. Druhá půlka to snad uvítá jako fajn nápad, co udělat s knihami, které už nechcete číst a je líto vám je prostě a jednoduše vyhodit.

- Najděte si "vhodnou" knihu - ujistěte se, že danou knihu nikdo ve vašem okolí už číst nechce (nebo v lepším případě zjistíte, že nikdo ani neví, že tam ta kniha vlastně je a nikomu tak chybět nebude). Nebo si vezměte "nepotřebnou" knihu v knihovně - občas se obnovuje sortiment a rozdávají se starší kousky. 

Dále budete potřebovat: pravítko, nůžky, tužku, nit/vlasec, lepidlo/tavící pistoli + náplně.  

- Rozhodněte se, jak chcete mít vlastně vánoční odzoby velké a podle toho zvolte šírku jednotlivých proužků. Já dělala vločky o šířce 2, 1,5 a 1 cm (rozdíly mezi velikostmi jsou patrné na spodních společných fotkách). Stránky knihy si pak označte a narýstujte kolmice, aby byly proužky všude stejně široké.  

- Proužky stříhejte z více stránek najednou - ozdoby budou bytelnější a vydrží pak skoro vše. Já jsem použila 5 stránek u vloček se šířkou 2 cm a 3 stránky u těch, které měly šířku 1,5 a 1 cm. 

- Všechny vločky, které jsem dělala jsem z osmi částí přilepených ke středu a každá část se skládala ze 7 proužků různých délek. Jeden vždy nejdelší (= střed) a ostatní páry vždy o trochu kratší, tak aby cípky vločky byly symetrické.   
TIP: U prvních kousků měřte délku proužků, tak aby byly vždy kratší o stejnou délku (např. 5, 7, 9 a 11 cm). Až jich uděláte víc a pochopíte princip, dokážete si více prohrát s délkami a dělat různé ozdobné cípky.

- Postupně začněte skládat cípky k sobě - od nejdelšího po kratší, krátký až po nejkratší proužek.  

- Pokud máte knihu, kde jsou obrázky, rozhodně se, zda chcete, aby byly vidět. Já jsem je u některých vloček "přiznala" a u některých jsem papírky s obrázky vždy schovala mezi proužky, na kterých je písmo (každý proužek se skládal ze 3 - 5 stránek papírů) 

- Na většinu vloček jsem pak používala pouze proužky, které jsou potištěné, a to buď obrázky nebo textem. Volné bílé papíry z okrajů stránek jsem buď vyhodila nebo je také skryla někam doprostřed jednotlivých proužků. 

- Takto sestavené dílky jsem pak zatížila něčím těžším - podle toho, jak moc jsem chtěla mít jednotlivé vějířky rozvité (pokud málo, tak co nejblíže směrem do středu, pokud hodně rozvité, tak pak pouze na samotném okraji). Všech osm vějířků vločky by mělo mít přibližně stejný tvar - aby byla vločka hezky symetrická.

- Po vytvarování vějířku se celý "stonek" zavažte provázkem. Utáhněte co nejvíce, aby se vám to později nerozjelo a nesestavovali jste vějířek znovu (jako já několikrát).  
TIP: Podle toho, v jaké části stonku uvážete vějířek, můžete regulovat jak tento dílek bude rozvitý (můžete tak přeskočit část se zatěžováním těžkou věcí).

- Tímto způsobem udělejte i další části. Je možné udělat vločku i ze šesti či deseti částí - fantazii se meze nekladou :) 

- Nakonec udělejte střed. Podle toho, jak moc široké máte "základny" jednotlivých dílků (= spodní části, které budeme lepit k prostředku), musíte mít veliký střed - aby nevznikaly příliš velké mezery a aby se tam naopak všechno dokola vešlo nalepit. 

- Smotejte jednotlivé zbylé proužky - klidně i větší množství  (podle toho budeme mít pak volný nebo naopak plný střed) - a svažte je provázkem jako jste do dělali u jednotlivých vějířků.
TIP: Já jsem k vázání použila "kolečkové pravítko" (můj pracovní název - viz. fotka) - hezky do drží, dokud neuděláte uzlík. Případně poprostě někoho, aby vám to pomohl podržet.

- Když máme všechny dílky připravené přichází na řadu tavící pistole. Při jejím použití dávejte pozor, aby nebyl příliš moc horká - dělají se pak takové nitky lepidla, které překáží. Já to řeším tak, že pistoli rozhřeju a pak postupně vytahuji a zase zapojuji do zásuvky.  

- Lepidlo pak nanášejte na jednotlivé dílky v dostatečně velké vrstvě. Ty pak nalepte na prostřední kolečko (viz. obrázek dole).

- Postupně tamto připevněte všech osm částí, tak aby vznikla jedna vločka. 
TIP: Při lepení postupuje tak, že nejprve na nalepte části, které jsou proti sobě - vždy 2 a 2. Mezery mezi nimi pak vyplníte zbylými čtyřmi dílky. Budete tam mít větší šanci/jistotu, že vločka bude symetrická. 

- Na závěr můžete vločky dodatečně ozdobit například třpytkami nebo jinými ozdobami. Já nesehnala nic jiného, než zlaté hvězdičky.  

- Naneste na boční stěnu vločky lepidlo, o kterém víte, že po zaschnutí zprůhlední - např. Herkules. Pak jednotlivé ozdoby na lepidlo sypejte nebo nanášejte štětcem.
Hvězdičky jsem nanášela pouze na největší vločky o šířce 2 cm. Ostatní jsem nechala přírodní - pouze z potištěného papíru. 

- Nakonec některým z osmi vrcholů vějířků protáhněte provázek a udělejte smyčku na zavěšení. Dejte pozor - pokud jste lepidlo nenanášeli na jednotlivé konce dílků rovnoměrně, mohou být některé části (teď hlavně ty prostřední) uvolněné. Zkuste nejdříve jejich pevnost, než je pověsíte (aspoň si žádnou vločku nezničíte tak jako já).

Hodně štěstí při tvoření! :o)

9x přání k narozeninám

Co byste popřáli své kamarádce k narozeninám?

V tomto podzimním nečase jsem se rozhodla vyrobit "neklasické" narozeninové přání, které jsem vygradovala až do absurdnosti... Nechtěla jsem tam jen úhledným písmem opisovat klasické klišé o hodně zdraví, štěstí a nekončící lásce.

Chtěla jsem popřát něco, co je (podle mého) ke spokojeným a radostným dnům životně důležité. A nejenom popřát - ale i "darovat" předmět, který jde ruku v ruce s oním přáním. A tak jsem si řekla - kdybych měla neomezený počet možností, co bych jí darovala, aby se měla vždy dobře?

A u celého toho nadšení nemohl chybět ani můj foťák, takže zde přikládám fotonávod:  

1. Co budete potřebovat?

        - velkou A3 čtvrtku
        - pár menších A4 čtvrtek (záleží na počtu obálek)
        - vymyšlené nápady k "darování"
        - lihovku či jinou fixu
        - oboustrannou lepenku
        - pravítko, nůžky
        - tužku, ořežávátko, gumu ... 

2. Podle plánovaného počtu vašich obálek budete potřebovat tolik čtvertců z barevných čtvrtek, ze kterých obálky nakonec uděláte. Velikost čtverce můžete ponechat náhodě nebo si to "pracně" vyměřit :) - viz dále.

3. + 4. Do obálek jsem vložila ještě malé kartičky s jedním konkrétním přáním. Velikost je samozřejmě závislá na rozměrech obálek - já na každé straně ubrala 0,5 cm. Naschvál jsem vybrala takovou barvu čtvrtky, aby se lišila od obálek - ale je to na vás.

5. Přichází na řadu výroba jednotlivých obálek. Já jsem se rozhodla, že chci mít obálky o délce/šířce té delší strany 7 cm (aby se mi tak akorát vešly na přání s titulní stranou o velikosti A4). Vzhledem k mému pracovnímu postupu jsem tedy musela mít úhlopříčku daného čtverce o délce 14 cm. A tu přichází na řadu slavnostní moment - vzpomínáte, jak jste se v 8. třídě učili Pythagorovu větu a říkali jste si "použiju to vůbec někdy?" - tak ten okamžik pro mě nastal právě v této chvíli. A tak jsem pomocí vzorečku a² + b² = c² zjistila, že délka odvěsen (= stran čtvrtce) musí být 9,8 cm. Při rýsování přepony jsem si rovnou na čtverci vyznačila i body a 1/4 a ve 3/4 a nanesla kolmice. 

6. Podle výše zmíněných kolmic jsem pak podél linie přehládala strany obálky směrem do středu.

7. Po přeložení jsem si z jedné strany po obou stranách odměřila 1,5 cm a znovu vyznačila kolmici - po této ose jsem pak čtvrtku opět přehnula a udělala tak spodní část obálky. 

8. To samé jsem provedla se zbývajícím malým trojúhelníčkem, který uprostřed překážel - nanést linku, po které se čtvrtka ohne opět směrem dovnitř.

9. Následuje zalepování obálky. Po minulé zkušenosti s lepidlem jsem se vrátila ke staré dobré oboustranné lepící pásce. Nejprve jsem kousek nalepila na malý horní trojúhelníček a přilepila ho k ohybu čtvrtky a poté jsem připevnila pásku k oboum stranám obálky a slepila směrem doprostřed. Dejte pozor, abyste pásku lepili opravdu jen na ohyb a omylem tak páskou neslepili k sobě i vnitřek obálky.

10. Posledním krokem je už jen ohnutí vrchní části čtvrtky také směrem do středu, tak aby se tím udělala jakoby horní ("zalepovací") část obálky. Tímto způsobem jsem postupovala u všech obálek.

A do jednotlivých obálek si rovnou můžete připravit "dárečky" + "přáníčka". Já použila zbývající odstřišky ze čtvrtek, které mi zbyly po vystřižení čtvrtců - klidně ale můžete použít i úplně jiné barvy.

11. Vzhledem k velikosti obálek, které vedle sebe měly na délku 21 cm (3 obálky o délce 7 cm) a k velikosti A4, jsem se rozhodla, že je oproti původnímu plánu umístím všechny vedle sebe do jednoho velkého obdelníku.

12. Další důvod pro "natláskání" obálek těsně k sobě byl, že obálky byly vysoké 5,5 cm a tak mi na titulní straně přání nezbylo skoro žádné místo, abych obálky rozhodila víc do prostoru. Byla jsem ráda, když jsem nahoře "zachránila" tři centrimetry na nadpis. Nápis doporučuji psát ještě před nalepením obálek - pak by zbytečně překážely.

13. Podle toho pro jaký rozměr přání se nakonec rozhodnete a podle toho, jak moc nadpis i obálky "vycetrujete" vám na jedné straně zbyde kus nepotřebného místa...

14. ... který se prostě a jednoduše odstřihne.

 

15. Mezitím jsem si na pracovní plochu rozmístila jednotlivé obálky a rozložila je tak, jak jsem je následně chtěla lepit na samotné přání. Je lepší si to opravdu připravit, aby mi pak vedle sebe nezbyly obálky stejné barvy.

16. Oboustrannou lepící pásku jsem nalepila na celou plochu vyhrazenou pro obálky.

17. + 18. A s nalepováním obálek jsem začala uprostřed. Nevím, jestli to byl nejlepší tah, protože při jejich skládání jsem nebyla dostatečně precizní a jejich rozměry se od sebe o pár milimetrů lišily. Myslím, že lepší postup by byl začít s obálkou umístěnou ve vchrní řadě uprostřed a tu pak z obou stran oblepit obálkami sousedními. Zbylé řady by se pak jakoby kaskádovitě vršily na tu spodní "vrchní" řadu a tím by se jednotlivé nesrovnalosti asi eliminovaly.  

19. Tak jsem nalepila všechny obálky, i když to někde vyšlo jen tak tak.

20. A na úplný závěr už zbývá jen do obálek nastrkat přáníčka + "hypotetické" dárky :)

Mých 11 nejoblíbenějších citátů o fotografii

„Prvních 10 000 fotografií je nejhorších.” Henri Cartier-Bresson

Nikdo učený z nebe nespadl, i když má někdo větší a někdo menší talent, vždy se musíme k našim skvělým fotografiím „profotit“ přes spousty špatných fotek. Za každým skvělým fotografem stojí tisíce jeho hrozných fotek.  A s každou další fotografií se stáváme lepšími a lepšími. Trpělivost a pokora.

„Ani všechna technika na světě neodčiní neschopnost všímat si.” Elliott Erwitt

Je jedno jestli máme sebelepší fotoaparát s kvalitním snímačem, obstojně světelný objektiv a požadující clonou a navíc dokonalé světlo, když kolem sebe „nevidíme fotky“. A tak se může stát, že někdo z průměrným fotoaparátem v telefonu udělá lepší fotky než my, bez toho aniž by rozuměl pojmům závěrka či expozice.

„Neexistuje nic horšího než ostrá fotka s nejasným konceptem.” Ansel Adams

„Fotka je médium, má něco sdělit“. Pokud nenese informaci, pocit, příběh a záměr - je to „jen“ fotka. Nemusíme dělat dokonalé fotografie a retušovat sebemenší maličkost. Důležité by mělo být, jaký pocit z toho má jakýkoli pozorovatel a jaký vliv na něj udělala atmosféra na fotografii.

„Fotograf se může dívat kamkoliv.“ Garry Winogrand

Krásná a jednoduchá věta, která snad mluví za vše. Nejde o to nač se díváme, ale co ve skutečnosti vidíme. Jediná má otázka zní – může nebo musí?  

„Nezajímá mě fotografování nových věcí – zajímám se o to, jak vidět věci nově.“ Ernst Haas

Úzce souvisí s předchozím citátem. Říká se, že vše už bylo jednou jedno napsáno a já si myslím, že skoro vše už bylo i vyfoceno. Otázkou je, co fotograf ve skutečnosti vidí, když fotí?

„Když fotografujete, zkuste se otočit, nejlepší fotografie se může skrývat právě za Vámi.“ David Huffines

Někdy až příliš toužíme „ulovit“ co nejzajímavější záběr. Lákají nás originality, monumenty či roztomilosti. Co zkusit fotit něco nového, neprobádaného a neznámého? Zkusit se kolem sebe více rozhlédnout?

„Na fotkách mám rád to, že zachytí okamžik, který je navždy pryč, který se nedá zopakovat.” Karl Lagerfeld

Fotka zaznamenává přítomnost - okamžik, který je v době stisknutí spouště už minulostí. Pořídit fotografii je pro uchování vzpomínek poněkud jistější, než si daný obrázek vtisknout do paměti a doufat, že časem nevyprchá. Otázkou je, jestli právě v tomto okamžiku chceme držet fotoaparát či telefon a fotit?

„Opravdová fotografie nepotřebuje vysvětlení a také nemůže být popsána slovy.“ Ansel Adams

Tak tedy beze slov.

„Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno, poznejte světlo. Poznejte ho jak nejvíc můžete a poznáte klíč k fotografii.” George Eastman

Říká se, že začátečníci řeší fotoaparáty, amatéři objektivy a profesionálové světlo. Fotografie znamená malování světlem a světlo je vaše paleta s barvami. Světlo celou fotografii orámuje – dá jí nezaměnitelnou atmosféru. Jak řekl Alfred Stieglitz – „kdekoliv je světlo, můžeme fotografovat.“ Odkud pramení „pozdrav/přání všech fotografů“ – hlavně dobré světlo.

„Budete šťastni, pokud vyfotografujete jednu, možná dvě dobré fotografie za rok.“ Thomas Hoepker

Být ve správný okamžik na správném místě, mít s sebou zrovna fotoaparát, všimnout si dané situace dříve než nastane (a připravit si výhodou pozici a nastavit si foťák) a ještě k tomu mít dobré světlo – to vše najednou je skoro jako malý zázrak. Važme si toho a nestěžujme si, jak je to nemožné „vychytat“.

„Pokud Vás nezajímá život, pak fotografie ztrácí na významu.“ Ruth Bernhard

Fotografie je prostředek, abychom uviděli to, co viděl v daném okamžiku fotograf. A abychom to třeba při první příležitosti viděli v realitě i my. Pokud se procházíme a místo, abychom se rozhlíželi po okolí, koukáme do země a očima vyhledáme špičky bot, myslíme si snad, že na fotografiích najdeme něco nového? A zajímalo by nás to?