Mých 11 nejoblíbenějších citátů o fotografii

„Prvních 10 000 fotografií je nejhorších.” Henri Cartier-Bresson

Nikdo učený z nebe nespadl, i když má někdo větší a někdo menší talent, vždy se musíme k našim skvělým fotografiím „profotit“ přes spousty špatných fotek. Za každým skvělým fotografem stojí tisíce jeho hrozných fotek.  A s každou další fotografií se stáváme lepšími a lepšími. Trpělivost a pokora.

„Ani všechna technika na světě neodčiní neschopnost všímat si.” Elliott Erwitt

Je jedno jestli máme sebelepší fotoaparát s kvalitním snímačem, obstojně světelný objektiv a požadující clonou a navíc dokonalé světlo, když kolem sebe „nevidíme fotky“. A tak se může stát, že někdo z průměrným fotoaparátem v telefonu udělá lepší fotky než my, bez toho aniž by rozuměl pojmům závěrka či expozice.

„Neexistuje nic horšího než ostrá fotka s nejasným konceptem.” Ansel Adams

„Fotka je médium, má něco sdělit“. Pokud nenese informaci, pocit, příběh a záměr - je to „jen“ fotka. Nemusíme dělat dokonalé fotografie a retušovat sebemenší maličkost. Důležité by mělo být, jaký pocit z toho má jakýkoli pozorovatel a jaký vliv na něj udělala atmosféra na fotografii.

„Fotograf se může dívat kamkoliv.“ Garry Winogrand

Krásná a jednoduchá věta, která snad mluví za vše. Nejde o to nač se díváme, ale co ve skutečnosti vidíme. Jediná má otázka zní – může nebo musí?  

„Nezajímá mě fotografování nových věcí – zajímám se o to, jak vidět věci nově.“ Ernst Haas

Úzce souvisí s předchozím citátem. Říká se, že vše už bylo jednou jedno napsáno a já si myslím, že skoro vše už bylo i vyfoceno. Otázkou je, co fotograf ve skutečnosti vidí, když fotí?

„Když fotografujete, zkuste se otočit, nejlepší fotografie se může skrývat právě za Vámi.“ David Huffines

Někdy až příliš toužíme „ulovit“ co nejzajímavější záběr. Lákají nás originality, monumenty či roztomilosti. Co zkusit fotit něco nového, neprobádaného a neznámého? Zkusit se kolem sebe více rozhlédnout?

„Na fotkách mám rád to, že zachytí okamžik, který je navždy pryč, který se nedá zopakovat.” Karl Lagerfeld

Fotka zaznamenává přítomnost - okamžik, který je v době stisknutí spouště už minulostí. Pořídit fotografii je pro uchování vzpomínek poněkud jistější, než si daný obrázek vtisknout do paměti a doufat, že časem nevyprchá. Otázkou je, jestli právě v tomto okamžiku chceme držet fotoaparát či telefon a fotit?

„Opravdová fotografie nepotřebuje vysvětlení a také nemůže být popsána slovy.“ Ansel Adams

Tak tedy beze slov.

„Světlo dělá fotografii. Osvojte si světlo. Obdivujte ho. Milujte ho. Ale nad to všechno, poznejte světlo. Poznejte ho jak nejvíc můžete a poznáte klíč k fotografii.” George Eastman

Říká se, že začátečníci řeší fotoaparáty, amatéři objektivy a profesionálové světlo. Fotografie znamená malování světlem a světlo je vaše paleta s barvami. Světlo celou fotografii orámuje – dá jí nezaměnitelnou atmosféru. Jak řekl Alfred Stieglitz – „kdekoliv je světlo, můžeme fotografovat.“ Odkud pramení „pozdrav/přání všech fotografů“ – hlavně dobré světlo.

„Budete šťastni, pokud vyfotografujete jednu, možná dvě dobré fotografie za rok.“ Thomas Hoepker

Být ve správný okamžik na správném místě, mít s sebou zrovna fotoaparát, všimnout si dané situace dříve než nastane (a připravit si výhodou pozici a nastavit si foťák) a ještě k tomu mít dobré světlo – to vše najednou je skoro jako malý zázrak. Važme si toho a nestěžujme si, jak je to nemožné „vychytat“.

„Pokud Vás nezajímá život, pak fotografie ztrácí na významu.“ Ruth Bernhard

Fotografie je prostředek, abychom uviděli to, co viděl v daném okamžiku fotograf. A abychom to třeba při první příležitosti viděli v realitě i my. Pokud se procházíme a místo, abychom se rozhlíželi po okolí, koukáme do země a očima vyhledáme špičky bot, myslíme si snad, že na fotografiích najdeme něco nového? A zajímalo by nás to?

Při východu slunce

Včera večer mě to napadlo – proč si pořád sjednávat schůzky na odpoledne po práci? Proč ne nikdy brzo z rána a zažít nečekaně odlišný začátek nového dne? 
A tak zadání znělo jasně – sraz v půl 6 ráno. A výsledek?

Bylo to tak jiné! Tak odlišné od běžného stereotypu.

Nařídit si budík na pátou hodinu ranní a ještě v poloslepu se nasoukávat do kusů oblečení. Potichu se vyplížit z bytu a být si přitom naprosto jistá, že v celém domě jsem vzhůru jen já a vykročit do černé tmy.

Vidět husté bílé mraky páry sedící nad lesy a vnímat všudypřítomné ticho. Naprosté ticho. Ani ptáky ještě neslyšet zpívat  a jen jakoby zdálky vnímat, že po jindy rušné silnici teď jen občas projede nějaké auto.

Procházet se po cestičkách v parku a nikde nevidět ani živáčka. Pozorovat postupně se rozsvěcující světla v oknech malých domků a zažít okamžik, kdy se najednou vypne veřejné osvětlení. Uprostřed parku koukat na východ slunce. A cítit se naprosto jedinečně v tomto jediném krátkém okamžiku. 

A po sedmé hodině se vláčně ploužit do schodů ke svému bytu ještě s teplými houskami z pekárny v ruce a potkat sousedku myslící si, že se právě vracím z celonočního milostného dostaveníčka.

O čtení pohádek

Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami .. (a tu následuje část většinou o rozsahu asi tří až čtyř stránek, aby byl následně celý příběh zakončen textem:) .. a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Vybavujete si?

Nevím čím to je, ale teď v dospělosti mám k pohádkám mnohem pozitivnější vztah, než když jsem byla dítě. Hlavně k těm čteným. A co je důležité - k těm čteným pro mě.

Asi to zní praštěně, ale já si ráda nechávám v poslední době číst. Je to strašně fajn - po celodenním shonu si večer vlézt do postele, uvelebit se na své polovině a ve svém důlku v matraci, přitáhnout si peřinu až ke krku a připravit se tak na nový příliv slov a příběhů, při kterých se vám na obličeji nevědomky usadí spokojený úsměv, jenž vám vydrží až do chvíle, kdy upadnete do hlubokého spánku. A to se mi stává až moc často.

Nevím, proč jsem si oblíbila právě pohádky, když existuje i spousta různých pověstí či povídek - asi proto, že jsou krátké, jednoduché a srozumitelné. Občas sice obsahují dvojsmysly a něco hlubšího, ale i když se vám nad tím zrovna nechce hloubat (nebo začínáte usínat), jste se sdělením příběhu i tak spokojení. Navíc mají i další výhody:

Tak především - ve většině případů to skončí dobře (pokud tedy nečtete Grimmy). Ale "je" tam i spousta dalších faktorů, která je důležité především tím, že tam prakticky není. V pohádkách většinou nenarazíte na hádky a výhružky, na nevěry, na války a hladomory, na nezaměstnanost, na rostoucí inflaci nebo třeba ani lidi nemocí civilizačními chorobami.. Prostě tam nenajdete nic, co se na vás v běžném životě většinou sype ze všech stran.

A fakt, že skončí dobře (nebo si to alespoň myslíte, předtím než definitivně usnete) vás nechá spokojeně snít o šťastných zítřcích. A tak se asi častěji než je zdrávo nechávám ukolébávat klidným a monotóním hlasem, který slychávám buď z velké blízkosti těsně vedle ucha nebo naopak z velké dálky prostřednictvím telefonu, a který mě naplňuje pocitem bezpečí a jakoby říkal "všechno je v pořádku, klidně spi."

Sice je pravda, že si z onoho čtení pamatuju stěží první tři slova z první věty, ale nikdo se na mě za to nezlobí. Protože - jak se to říká? - žili spolu šťastně ...

O mém pěstování

Když se člověk přestěhuje do nového bytu a poprvé v životě bydlí sám, začne na něj po pár týdnech dopadat jakási letargie ze samoty - při příchodu ho nepřivítá žádné zvíře a věci budou přesně na tom místě, na kterém je zanechal při svém odchodu. Tak se to stalo i u mě. A jak jsem to vyřešila? Pořídila jsem si květiny.  

Abych pravdu řekla, nikdy jsem nebyla přílišný fanda do flory. Spíš jsem se doslova dívala skrz prsty na lidi, které víc pozornosti věnují květinám než lidem či zvířatům kolem sebe a nikdy bych si nemyslela, že já začnu někdy pěstovat nějaké květiny ve větším měřítku.  

Ale velká opuštěná terasa, která je součástí mého bytu k tomu přímo vybízela. A vlastně jsem svojí zálibu zjistila úplně náhodou – koupila jsem si mátu, která se mi během pár týdnů neuvěřitelně rozrostla a já byla nadšením bez sebe, když jsem po pár dnech viděla zřetelné výsledky mého snažení (= zalévání).

A tak teď po večerech sedím na internetu a vyhledávám si jednotlivé informace o těch či oněch rostlinkách. Učím se nové pojmy jako přepíchávání nebo drenáž a zjišťuju rozdíly mezi malou a velkou zálivkou a výsevem a výsadbou. Velkou neznámou jsou pro mě druhy půd – na internetu různé se servery ve svých instrukcích rozcházejí – mám tedy použít chudší písčitou půdu nebo půdu těžkou jílovitou? Kdo ví, zatím se řídím heslem pokus-omyl. 

Ač bych chtěla svůj arzenál osazených květináčků v nejbližší době co nejvíce rozšířit, díky pokročilé roční době si budu muset počkat až na jaro, kdy se většina z kytiček vysévá. To mi však ale nezabránilo, abych si už v uplynulém týdnu neobjednala obrovskou zásilku semínek všech možných i nemožných rostlinek. A vrhnu se do jejich pěstování. 

Při své snaze jsem našla i pár exemplářů – většinou cibulovin, pro které je nevhodnější sázení právě na podzim (aby se do jara uchytily), ale to kýžený efekt plného balkonu nepřinese. Pokud tedy nesním o „romantickém“ balkonu plném truhlíků, ve kterých je pouze zemina.

A tak jsem o to víc ráda, že jsem některé rostliny začala pěstovat už letos.

Prozatím mám tři truhlíky s levandulí, kterou jsem bohužel zasázela namixovaně - bílou s fialovou. Příští rok bych si chtěla na zábradlí pověsit o šest truhlíků víc! :) - na fotce je levandule hodně sestříhaná, aby se mi hodně rozkošatila.

Levanduli jsem se rozhodla sušit. Suším zvlášt lístky a nerozvité květy na novinovém papíře a rozvité květy pak ve svazcích pověšené hlavou vzrůhu. Tyto květy se dají prý používat na čaj či jako koření (nebo na výrobu levandulových sušenek!:)), ale já je mám prozatím jen jako dekoraci.

A usušené levandulé lístky budu používat jako náplň do romantických "provance" srdíček, které jsem se rozhodla šít. Prozatím tento nápad skončil u nákupu látek a galanterního zboží a nyní se čeká na dokonalé vyšušení levandule. Jsem zvědavá, jestli mě to nakonec opravdu "chytne". Sušená levandule se prý věší do skříní, kde ochraňuje šatstvo proti molům, ale já doufám, že moje výrobky budou mít spíše dekorační charakter.

Co jsem dosáhla s mátou (její rozkošatění díky neustálému rozmnožování řízkováním) v současné době zkouším i s rozmarýnem. Teď (a tedy i na fotce) je můj rozmarýn dost ostříhaný a čeká se, až jeho řízky vypustí nové kořínky. 

Rozmarýn je také dalším adeptem co se týče sušení. Časem ho začnu používat i jako koření – až budu mít usušeno více bylinek, chtěla bych zkusit namíchat vlastní směs „provensálského koření“. A někde jsem četla, že ho lze přidávat k levanduli do voňavých polštářků.

Tymián. Koupila jsem ho úplně náhodou na trhu od jedné staré babičky. Strašně se mi líbí, jak si pořád udržuje svůj keříkový charakter a roste vzhůru. Mám v plánu ho usušit :)

Majoránka. Když jsem jí poprvé viděla v květináčku, strašně se mi líbila jak je nenápadná a má krásné malé lístky. Jak se zdá, tak není ani náročná. Musím si o ní ještě nějaké informace dohledat, ale s největší pravděpodobností jí také usuším :)

Moje milá mátička. Před dvěma měsíci jsem si uzmula jeden šlahounek, který jsem ponožila do vody, aby pustil kořínky. Doufám, že příští rok budou její stonky z toho obrovského květináče úplně přetékat!

Vřesovec. S tím mám teď největší "problém". Snažím se ho namnožit řízkováním, kdy se jednotlivé větvičky zapíchávají do připravené zeminy a umisňují do pařníku, aby zapustily kořínky. Pařník na terase bohužel nemám a tak se snažím improvizovat pomocí igelitových sáčků - a zatím, jsem nesebrala odvahu se podívat na výsledek.

Nepojmenovaná květina s drobnými malinkými kvítky, která se mi v obchodě tak líbila, že jsem jí koupila i přes varování, že nemá ráda přímé světlo. A tak jsem s ní v letních horkých dnech běhala z bytu na terasu a z terasy do bytu podle toho, jak moc zrovna svítilo slunko.

Kopretiny jsem před pár měsíci koupila na trhu ujištěna, že jim nevadí přímé a ostré sluneční světlo. Ač jsem se o rostlinku starala přesně podle instrukcí do pár dnů odkvetly všechny její květy. Už nějakou dobu si říkám, že jí dojdu zasadit někam na záhon, kde by se jí třeba dařilo lépe - a v tom, začala opět kvést :)

      Na příští „sezónu“ mám se svou terasou velké plány:

• Plánuju vypěstovat spoustu bazalky, kterou budu jednak sušit a jednak z ní vyrábět domácí bazalkové pesto (pokud tu tedy seženu piniové oříšky).
• Další neznámou pro mě bude pěstování rajčat. Chtěla bych si vyhradit 3 větší sudové truhlíky, ve kterých bych se starala o domácí rajčata – ty mám totiž z celé zeleniny nejradši. Chtěla jsem si už objednat pytlíčky se semínky, ale zjistila jsem, že je tolik odrůd až mi jde z toho hlava kolem. Rozhodla jsem se to tedy nechat na poslední chvíli.
• Chtěla bych se také pustit do pěstování kopru – do mých milovaných tzatziki.
• Do zmiňované proběhnuvší objednávky jsem zahrnula i spoustu letniček – spíše nenáročných a nenápadných s menšími kvítky – pomněnky, sedmikrásky, heřmánky či lobelky.