Mám ráda „dělání pořádku“

Vyrůstala jsem v rodině, kde se uklízelo skoro nonstop – většina víkendů (kdy jsme si mohli užít spoustu zábavy na výletech) padlo právě na to. Od té doby skoro nesnáším slovo úklid – proč by ta samá činnosti nešla nazvat třeba „dělání pořádku“? Hned by se na to spousta lidí dívalo pozitivněji. Jako já.

Dřív jsem si myslela, že uklízím často kvůli tomu, že se to tak prostě musí (pozůstatek z dětství), pak jsem měla období, kdy jsem uklízela pro někoho – aby byl spokojený, to pak vystřídalo období, kdy jsem uklízela pro sebe – abych byla spokojená já a teprve až před nedávnem jsem zjistila, že uklízím ráda, prostě proto že mám ráda tu činnost a čisté prostředí po ní je pro mě vlastně jen takový malý benefit. 

Při „dělání pořádku“ se dá totiž skvěle pročistit hlava a vypnout od každodenních starostí (nebo si v duchu napsat tento článek :)). Neříkám, že bych uklízela nějak často, ale když se do toho už konečně dám, je to pro mě něco jako obřad – nevynechám jediné místečko a užívám si pocit, kdy vidím, že mi pod rukama mizí skutečný nepořádek. A taky tu můžu dosyta používat své motto – když už něco dělám, tak to udělám pořádně! 

Popravdě, patřím k těm lidem, kteří dřív než začnou něco vysávat, nejdřív odpoutají hadici luxu a dokonale nejdříve očistí nejdřív samotný vysavač. To samé s hadrem na vytírání – před samotnou očistou (a ano – samozřejmě i po ní) hadr pečlivě v ruce vyperu. Jak bych mohla něco vyčistit se špinavým náčiním?

Jsem nadšenec do různých barev houbiček na čištění. Červená je vždycky na nádobí, fialová na koupelnu, oranžová na záchod a zelená na balkon. S tím souvisí u různé množství a druhy hadříků (všechny pečlivě složeny a uloženy ve své krabičce) – je samozřejmostí, že na balkon a do bytu používám dva různé hadry, odlišné mám i hadříky na prach či na sklo a vše jsem dotáhla k naprosté dokonalosti s pořízením hadříku pouze k použití s přípravkem na nerezové povrchy. 

Ač nejsem moc velký fanda do vytírání, podlahu na balkoně a v koupelně umývám pro jistotu hned dvakrát – s malou přestávkou na výměnu vody a vyprání hadru. Zato strašně ráda luxuju! Sledovat jednotlivé drobky, smítka, vlasy a chuchvalce prachu jak jistojistě mizí v nenávratnu kdesi ve spárách černého netvora je tak fajn pocit!

Když už se konečně někdy pustím do luxování postele, celý rituál začínám na kolenou, kdy vysávám nejdřív všechen nepořádek pod postelí, pak vyházím všechno z úložného prostoru a uklidím ten – a až poté se spokojeně dám do čištění matrace. 

Jsem nadšená, když konečně nadejde ten správný čas a já můžu vyměnit osvěžovač vzduchu v záchodové míse nebo doplnit tekuté mýdlo do dózičky na umyvadle. Strašně ráda peru – miluju vůni čerstvě vypraného prádla a jeho věšení na sušák beru něco jako malý rituál. 

Ráda se také starám a čistím nejrůznější malé věci (až by šlo říct i zbytečnosti). Když u mě nedávno byla kamarádka a půjčovala si můj toastovač, byla jsem v sedmém nebi, když si myslela, že ho mám skoro nový, až ho používám docela často už skoro 3 roky. 

Ale aby bylo jasno – i když nepořádek ráda uklízím, o to radši ho i vytvářím. Nepoužívám dezertní talířky a drobečky z jídla nechávám svému osudu, vlasy, které nacházím všude možně po bytě, nesbírám a nevyhazuju je do koše, ale nonšalantně je smetávám hřbetem ruky směrem k zemi, miluju chaos, kdy se bezradně probírám horami papírů a hledám přesně ten, který jsem ráno držela v ruce, nerada se pořád obouvám a ráda chodím bosa, a tak se nežinýruji nějakým přezouváním při přechodu mezi balkonem a bytem nebo mezi bytem a exteriérem. 

Návštěvy nabádám, aby se nezouvaly – však já sama to skoro nedělám. A když mi někdo začne drobit do postele, sice naoko halekám, že mi dělá bordel, ve skrytu duše ale nadšeně pozoruji každý drobeček a tetelím se blahem, kolik že toho budu muset pak vyluxovat! 

Jinými slovy – už se cítím natolik dospěle, že se nestydím přiznat, že mám opravdu ráda „dělání pořádku“ a už jsem natolik rozumná, abych pochopila, že ne každý je stejný nadšenec jako já. 

Jaký by byl můj život bez Hercula Poirota?

Každý máme své oblíbené hrdiny. Vysněné v našich představách, popsané na stránkách knih nebo zfilmované na televizních obrazovkách. Každý s někým sympatizujeme, obdivujeme ho a fandíme mu. Já miluju Hercula Poirota.
 

Už v pubertě, když se v televizi byť jen mihnul jeho uhlově černý navoskovaný knírek, jsem se automatiky přesunula k obrazovce a společně s ním pátrala po zločincích.

Je to můj vzor společenského chování, loajality, elegance a rovných zad. Je pro mě jasným ztělesněním disciplíny a, jak i on sám říká, systematičnosti. Vstává brzo ráno, aby se stihl dokonale upravit, a dělá mu radost, že může škodolibě budit svého věrného „společníka“ Hastingse.
 

Obdivuju, jak lehce dokáže zapříst rozhovor s kýmkoli a udržet si takové dekórum, že pravý vrah nikdy nepozná, že o něm už Hercule ví. Klade jednoduché a někdy zcela nezajímavé otázky, ze kterých ale většinou ihned pozná podstatu člověka. Kéž bych to také tak dokonale uměla.
 

Je vlastenec - hrdě se hlásí ke své zemi, Belgii, stejně jako já k Praze. Je pedant – na svém bankovním účtu nechává vždy přesně 444 liber.  A je putničkář – všechny předměty mají u něho vždycky právě jedno správné místo a v cizím prostředí má neodolatelnou potřebu všechny předměty vyrovnávat do řady, obracet je a nebo je vycentralizovávat.
 

Umí rychle předelegovávat úkoly a vždy pozná, kdo se k čemu nejlépe hodí.  Velice často si nechává vytáčet telefon někým jiným, vždy ve správný čas pokyne svému společníkovi, aby na něj zaplatil tuzér a do auta nastupuje zásadně až poté, comu jeho řidič otevře dveře.
 

Líbí se mi, že používá vyloženě úsporné gesta a nikdy nevykonává jakékoliv sportovní pohyby. Miluje svůj bylinný té a hovězí s ledvinkami a nesnáší anglické snídaně a cokoli dietního.
 

Hrdě (snad  až trochu moc) o sobě za všech okolností prohlašuje, že to on je ten nejvýznamnější detektiv a tón tohoto sdělení upravuje vždy dle situace – umí to sdělit jak s flirtovně nakrčeným obočím a laškovně nadzvednutým knírkem, tak i s ledovým klidem a pohledem schopným snad i zabíjet. On je prostě o svých kvalitách a schopnostech bytostně přesvědčený – sám věří, že je nejlepší a nikdy se o tom neopomene zmínit, protože jeho egu dělá každá pochvala a lichotky moc dobře.
 

Fascinuje mě, že když dostane šek s vyloženě přemrštěnou částkou, vůbec se nezastydí a okomentuje to slovy „byli ke mně až příliš štědří“, ale bez jakýchkoli výčitek ho ihned pošle do své banky k proplacení.
 

Má spousty přátel ve všech společenských kruzích – pochopitelně však upřednostňuje ty majetnější. Bez mrknutí oka umí přijímat pozvání na večeři, do divadla či na námořní plavbu. Vůbec žádný problém mu nedělá ani skutečnost, že se musí bleskurychle sbalit a přijmout pozvání nějakého váženého a bohatého člověka, aby se na několik týdnů zabydlel v jeho domě a byl jeho hostem.  Nebojí se využít pohostinnosti jiných lidí ani do té míry, že s sebou vždycky protlačí i Hastingse. Je až s podivem, že je všude vítán.
 

A na závěr? To je právě to nejlepší. Vždycky si nechává svá tajemství pouze a výhradně pro sebe. Nikdy neřekne všechno. A to dokonce ani na samotný konec, kdy se všechny podezřelé osoby shromáždí do jedné místnosti, a kdy se už nevyhnutelně blíží okamžik odhalení vraha. Ne, on si ve svých tajemstvích libuje a miluje je. A jako vysvětlení ..  jen roztomile nakrčí knírek :)
 

Nene, můj život si bez Hercula Poirota nedokážu ani představit.
 

Už teď mám pocit, že kdesi z dáli slyším malé cupitavé krůčky jeho lakýrek doprovázených jemnými údery hůlky o  zem, a celé jako by to bylo zalité saxofonovým éterem…

Od dívky k ženě

Když jsem byla malá, tak jsem si naivně myslela, že hlavní rozdíl mezi dívkou a ženou je svatba - nevinnost, bezprostřednost a sebeoběvování před ní, výchova dětí, autoritativnost a zkušenost po ní. 

Ač mi časem začalo docházet, že ta hlavní změna se nestane přes svatební noc, ale v myšlení člověka, nikdy jsem nepřišla na ten „správný okamžik“, který tuto přeměnu způsobí. A tak jsem si žila dál svůj život a čekala, kdy přijde ta chvíle, od které se budu měnit.

Před několika týdny mi ale došlo, že jsem se ale už změnila. Jen tak sama od sebe. Uvědomila jsem si, že už nejsem ta slečna, která si ostražitě držela všechny od těla, aby se náhodou nějak víc citově nezainteresovala, že už nejsem ta, pro kterou jsou výrazy „manželství“ a „rodina“ jen písně hodně vzdálené budoucnosti, a že už nejsem ani ta, která si nikdy nedokázala přestavit, že navždy zakotvím po boku toho jednoho jedinečného.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem za posledních pár měsíců v sobě zahnala většinu racionálních pohnutek, které mi až do nedávna ničily a komplikovaly život a nechala jsem si jen ty skutečně důležité.

Zjistila jsem, že jsem se zničehonic naučila reagovat spontánně a na otázky odpovídat popravdě. Přestala jsem ve většině dělat to, co musím a měla bych dělat, ale zaměřila jsem se na to, co dělat chci. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, když se brodím po kotníky v bahně, jen abych měla dobrou kompozici při focení, když za rašelinu, květníky a semínka utratím během dvou hodin půlku výplaty nebo když si naschvál nevezmu deštník a vycházím vstříc dešťovým kapkám. A teď se z každé maličkosti raduju jako malé dítě a dokážu desítky minut pozorovat úplně banální výjevy.

Ve vztahu k ostatním lidem jsem mnohem otevřenější a komunikativnější. Ráda poznávám nové lidi a ještě radši se opět scházím s těmi, se kterými mi je dobře. Začala jsem se vášnivě líbat, vroucně objímat a hlasitě milovat.

Teď se naplno raduju a naplno i pláču. Nad některými věcmi se dokážu tak dojmout, že během chvilky kutálím po tvářích krokodýlí slzy. A nestydím se za to.

Naučila jsem se být samostatná, sebevědomá a „nosit sukně“ (zatím pouze ale jen obrazně řečeno:)). Začala jsem otevřeně hlásit své potřeby a ohleduplně sdělovat, když se mě něco dotkne. Odhodlala jsem se otevřeně mluvit o svých pocitech a naučila se projevovat svojí zranitelnost. Odevzdat se na stříbrným podnose a v dárkovém balení i s pocitem, že mě to může srazit na kolena, když někdo mé bezprostřednosti využije.

Uvědomila jsem si, že se chci plně odevzdat svému muži a následovat ho. Nechat ho rozhodovat o důležitých věcech. Důvěřovat mu za všech okolností a být mu takovou oporou, aby důvěřoval i on mě. A podle situace být klidná a tolerantní, ale někdy i žárlivá, bouřlivá a dominantní. Uvědomila jsem si, že pořádná hysterická scéna nemusí být někdy na škodu a že je nejlepší o svých pocitech mluvit, než je v sobě dusit a čekat až někdy v budoucnu propuknou naplno a bude to potom pohroma. Že si vlastně přeju slyšet kritické názory z druhé strany, abych mohla celou situaci (a moje chování v ní) přehodnotit. A uvědomila jsem si, jak sama za sebe potřebuju být druhá polovina celku. Bez jakéhokoli soutěžení a sebezapírání.

Zjistila jsem, že přijímat komplimenty je vlastně radost a za drobnými maličkostmi nemám jen domněnky omluvy, že někdo něco pokazil. Odhodlala jsem se nechat opečovávat a rozmazlovat, ale i svádět a dobývat svým mužem.

Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité vybudovat si domov, do kterého se všichni budou rádi vracet, budou se tam cítit dobře, a kde nic nebude zakázáno a že sama pro sebe potřebuju být milující, vstříčná, vřelá, podporující a pečující. A zjistila jsem, že v hlouby duše jsem vlastně jemná a empatická a že je to vlastně moje přirozenost.

A tak jsem se našla - konečně.  Trvalo mi roky, než jsem se stala ženou, jakou mě vychovali ..

Dospěla jsem.

A když jsem šťastná, tak prostě zářím..

„A Jančíí, jaké je to, když záříš? Popiš mi to. ´Cítím se krásná, žádoucí, milovaná, chtěná. Cítím se spokojeně, jako bych se vznášela a uvolněně, jako bych právě prožila orgasmus.´“

Mých 15 negativních vlastností

Dokážete se zpříma postavit před zrcadlo a zcela objektivně sami sebe a kriticky zhodnotit? Uvědomíte si (a co je těžší – přiznáte si) svoje špatné vlastnosti? A proč se vlastně děláme všichni automaticky lepší a za svoje chyby se stydíme?

Dneska jsem byla (sama sebou) donucena se nad sebou zamyslet. A výsledek? Sesmolila jsem celkem mých 15 (podle mě těch nejhorších) negativ. 

1. Jsem sobecká. (Např. nesnáším sedět v kavárně nebo restauraci zády do místnosti, a když je místo v rohu a u okna, tak si dycky sednu tam, i když vím, že ten co přišel se mnou, by si tam taky rád sedl.
2. Jsem puntičkářská. Někdy až moc. To mám po tátovi.
3. Nesnáším, když mi někdo říká, co a jak mám dělat. To pak odsekávám a jsem nepříjemná.
4. Nepoužívám „vatu“, když se mi něco nelíbí nebo když něco nechci. Klidně to tomu druhému řeknu naplno do očí, než abych se snažila vymyslet nějakou kulantní odpověď, abych dotyčného moc nezranila.
5. Strašně moc věcí někdy zbytečně řeším - aspoň moji kamarádi mi to říkají. Ale je pravda, že mi nedělá problémy se v něčem hrabat půl dne a říkat to samé pořád dokola, jen abych si ulevila, nebo aby mi konečně řekl to, co si ve skutečnosti přeju celou dobu slyšet.
6. Neumím moc přiznat svojí chybu, i když je nad slunce jasné, že jí vůbec nemám. Já to prostě nepřiznám.
7. Jsem líná. Vím to, ale nemůžu s tím nic udělat. 
8. Občas bývám hysterická - zvlášť když něco nestíhám nebo něco nejde přesně podle plánu.
9. Mám vysoké nároky na lidi a očekávám od nich jen to nejlepší. Ostatní říkají, že mám vysoké nároky i sama na sebe, ale to si nemyslím (to já jenom to tak dělám:)).
10. Jsem soutěživá a neumím prohrávat.
11. Nesportuju. Viz. můj zadek a celulitida.
12. Občas ze sebe dělám moc chytrou a dívám se seshora na lidi, když něco neví a ani se o to nezajímají.
13. Chlapy posuzuju podle táty. Ten kdo není dostatečně inteligentní a navíc ještě alespoň trochu manuálně zručný mi moc neimponuje. Táta si prostě ví vždycky se vším rady :)
14. V noci chodím jíst do ledničky.
15. Často si z lidí dělám srandu a dobírám si je.. Nemyslím to zle, ale pošťuchuju.. Ale když to dělá někdo mě, tak se můžu zbláznit!

Po přečtení tohoto výčtu se asi leknete a víc, než kdokoli jiný uvědomíte, že určitě nejsem dokonalá -  popravdě už ve školní družině jsem kvůli tomu posbírala hezkou řádků černých puntíků - ale zase si říkám – jak bych se mohla vlastně zlepšit, když si ani neuvědomím (a nepřiznám!) co je na mě vlastně tak odstrašující?

Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?

„Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?“ Tuto otázku mi už delší dobu pokládá relativně dost lidí a musím se přiznat, že ta samá otázka se mě samotné už víc jak měsíc také honí hlavou. I vy jste si asi všimli, že jsem sem poslední dobou moc nepřispívala – a když ano, tak jenom pár handmade články, které jsem tu kdysi ponechala jen jakousi slepou větev mé osobnosti.

 

Problém je, že moje blogování už přestalo být tak nějak anonymní.

Když jsem tento blog zakládala, tak jsem o něm nikomu nechtěla říct a chtěla jsem psát o svých názorech a myšlenkách s jistou mírou kontroverze, tak abych se dozvěděla názor od ostatních lidí – co si o tom vlastně myslí (od toho plyne vlastně i jeho název).

Postupem času jsem články víc profilovala, zajímal mě názor mých přátel a začala jsem je pouštět dál. Nakonec jsem staré články hodně zcenzurovala (a nebo úplně smazala) a občas jsem je začala sdílet odkazy na mém facebookovém profilu. 

Ale i v tu dobu jsem si myslela, že můj blog čtou jen mí kamarádi, lidi, se kterými zrovna chodím (nebo jsem se čerstvě rozešla), nebo lidi, kterým přímo pošlu odkaz, aby si to přečetli.

Jenže jak čas letí, tak zjišťuju, že nejenže, někteří lidé, které by ho už dávno neměli číst, blog navštěvují dál, ale že se různými cestami články dostávají i k lidem, které vůbec neznám – ale oni si myslí, že znají mě.

Pár měsíců zpět jsem byla úplně šokovaná, když si ke mně na párty v baru přisedl kamarád mých známých, kterého jsem nikdy předtím neviděla a začal konverzaci slovy: „Já čtu tvůj blog – tedy jen pár článků. Zrovna ten článek o tom rozchodu. To je mi líto. Už s někým chodíš? Můžu tě pozvat na večeři nebo třeba do kina?“.

Někteří se ale s osobním kontaktem nijak nežinýrují a píšou mi zprávy přímo na Facebook: „Ty se po sexu opravdu vždycky otočíš ke zdi a hned usneš? Jsi pro mě dokonalá žena! Nepotřebovala bys u mě někdy přespat – až budeš v Praze? Haha.“

Hlavní otázka je tedy nasnadě – co vlastně psát? 

Znám spoustu blogerů, kteří mají skvělé blogy a jejichž články jsou precizně domyšlené do nejmenšího detailu. Čtenář se tam cítí vítán a hýčkán, avšak autor mu o sobě nepoví víc, než je nezbytně nutné. A není výjimkou, že po přečtení celé historie jeho příspěvků byste o něm nedali dohromady víc jak 10 konkrétních soukromých informací.  

Jenže takhle to já neumím. 

Já se nějak neumím odprostit od témat a od nálady, tak aby nebylo poznat, v jakém rozpoložení svůj článek zrovna píšu. Aby moje články nevyznívaly příliš nadšeně, naštvaně, zamilovaně, znechuceně, uťáple… 

Nechci, aby si moji příbuzní říkali, jestli jsem šťastná, když jsem daleko od nich, ale ani aby si mysleli, že se třeba trápím. Nechci, aby se moji přátelé a známí přehrabovali v mém osobním životě a hodnotili si sami pro sebe, jak si vlastně vedu a předhazovali moje články jako důkaz pro spokojenou a vyrovnanou ženu ani pro ženu, která se neustále vlastní vinou utápí v melancholii. Nechci, aby si moji ex-přítelové mysleli, že jsem bez nich strašně nešťastná nebo naopak, že jsem na ně hned zapomněla a už si dávno užívám s někým jiným. A nechci, aby si mí současní partneři domýšleli, že se můj život točí jen kolem nich a na ničem/nikom jiném mi nezáleží, nebo že na ně úplně kašlu, protože se o nich nikde nezmiňuji. 

A tak se postupem času se dostávám do stadia, kdy čím dál tím víc cenzuruji vlastní myšlenky a názory a nad každou fotkou, kterou přidám na instagram přemýšlím, co vlastně na ní vidí úplně nezúčastněná osoba.

Vlastně tak nějak čekám, až získám dostatečný nadhled, abych se odprostila od zbytečných teatrálních slov a napsala jakýkoli článek, ale v tom okamžiku se vytrácí jakákoli moje chuť o tom něco napsat.

Pravdou je, že jsem se prostřednictvím tohoto blogu seznámila s pár skvělými lidmi, se kterými se čas od času setkáváme a nad vonící kávou debatujeme, co se nám během uplynulého období přihodilo. A mojí klesající tendence v přidávání nových článků si všimli i oni a na konci našich setkání se ptají: „A proč jsi o ničem z toho vlastně vůbec nic nenapsala?“ 

A tak jsem si dneska ráno řekla – proč bych Vám o tom vlastně opravdu nenapsala?

 

 

Vánoční vločky pro booklovery

... a nebo právě pro mě možná ne?

Asi přicházím s křížkem po funuse, protože si dokážu představit, že vaše domácnosti jsou do vánočního oblečené už dlouho a všechno máte dokonale načančané a připravené. Ale pro možné opozdilce jsem se rozhodla zveřejnit, jakouže to dekoraci mám já letošní Vánoce.

Jestli jste čekali něco přemrštěně barevného a ojíněného, budete zklamáni. Vrátila jsem se do starých časů a využila to, co se zdánlivě může zdát již nevyužitelné. Knihy.

Asi se půlka z vás chytne za hlavu a bezprostředně mě odsoudí, až zjistí, co že jsem to provedla s jinak "doposud zcela v pořádku" knihou. Druhá půlka to snad uvítá jako fajn nápad, co udělat s knihami, které už nechcete číst a je líto vám je prostě a jednoduše vyhodit.

- Najděte si "vhodnou" knihu - ujistěte se, že danou knihu nikdo ve vašem okolí už číst nechce (nebo v lepším případě zjistíte, že nikdo ani neví, že tam ta kniha vlastně je a nikomu tak chybět nebude). Nebo si vezměte "nepotřebnou" knihu v knihovně - občas se obnovuje sortiment a rozdávají se starší kousky. 

Dále budete potřebovat: pravítko, nůžky, tužku, nit/vlasec, lepidlo/tavící pistoli + náplně.  

- Rozhodněte se, jak chcete mít vlastně vánoční odzoby velké a podle toho zvolte šírku jednotlivých proužků. Já dělala vločky o šířce 2, 1,5 a 1 cm (rozdíly mezi velikostmi jsou patrné na spodních společných fotkách). Stránky knihy si pak označte a narýstujte kolmice, aby byly proužky všude stejně široké.  

- Proužky stříhejte z více stránek najednou - ozdoby budou bytelnější a vydrží pak skoro vše. Já jsem použila 5 stránek u vloček se šířkou 2 cm a 3 stránky u těch, které měly šířku 1,5 a 1 cm. 

- Všechny vločky, které jsem dělala jsem z osmi částí přilepených ke středu a každá část se skládala ze 7 proužků různých délek. Jeden vždy nejdelší (= střed) a ostatní páry vždy o trochu kratší, tak aby cípky vločky byly symetrické.   
TIP: U prvních kousků měřte délku proužků, tak aby byly vždy kratší o stejnou délku (např. 5, 7, 9 a 11 cm). Až jich uděláte víc a pochopíte princip, dokážete si více prohrát s délkami a dělat různé ozdobné cípky.

- Postupně začněte skládat cípky k sobě - od nejdelšího po kratší, krátký až po nejkratší proužek.  

- Pokud máte knihu, kde jsou obrázky, rozhodně se, zda chcete, aby byly vidět. Já jsem je u některých vloček "přiznala" a u některých jsem papírky s obrázky vždy schovala mezi proužky, na kterých je písmo (každý proužek se skládal ze 3 - 5 stránek papírů) 

- Na většinu vloček jsem pak používala pouze proužky, které jsou potištěné, a to buď obrázky nebo textem. Volné bílé papíry z okrajů stránek jsem buď vyhodila nebo je také skryla někam doprostřed jednotlivých proužků. 

- Takto sestavené dílky jsem pak zatížila něčím těžším - podle toho, jak moc jsem chtěla mít jednotlivé vějířky rozvité (pokud málo, tak co nejblíže směrem do středu, pokud hodně rozvité, tak pak pouze na samotném okraji). Všech osm vějířků vločky by mělo mít přibližně stejný tvar - aby byla vločka hezky symetrická.

- Po vytvarování vějířku se celý "stonek" zavažte provázkem. Utáhněte co nejvíce, aby se vám to později nerozjelo a nesestavovali jste vějířek znovu (jako já několikrát).  
TIP: Podle toho, v jaké části stonku uvážete vějířek, můžete regulovat jak tento dílek bude rozvitý (můžete tak přeskočit část se zatěžováním těžkou věcí).

- Tímto způsobem udělejte i další části. Je možné udělat vločku i ze šesti či deseti částí - fantazii se meze nekladou :) 

- Nakonec udělejte střed. Podle toho, jak moc široké máte "základny" jednotlivých dílků (= spodní části, které budeme lepit k prostředku), musíte mít veliký střed - aby nevznikaly příliš velké mezery a aby se tam naopak všechno dokola vešlo nalepit. 

- Smotejte jednotlivé zbylé proužky - klidně i větší množství  (podle toho budeme mít pak volný nebo naopak plný střed) - a svažte je provázkem jako jste do dělali u jednotlivých vějířků.
TIP: Já jsem k vázání použila "kolečkové pravítko" (můj pracovní název - viz. fotka) - hezky do drží, dokud neuděláte uzlík. Případně poprostě někoho, aby vám to pomohl podržet.

- Když máme všechny dílky připravené přichází na řadu tavící pistole. Při jejím použití dávejte pozor, aby nebyl příliš moc horká - dělají se pak takové nitky lepidla, které překáží. Já to řeším tak, že pistoli rozhřeju a pak postupně vytahuji a zase zapojuji do zásuvky.  

- Lepidlo pak nanášejte na jednotlivé dílky v dostatečně velké vrstvě. Ty pak nalepte na prostřední kolečko (viz. obrázek dole).

- Postupně tamto připevněte všech osm částí, tak aby vznikla jedna vločka. 
TIP: Při lepení postupuje tak, že nejprve na nalepte části, které jsou proti sobě - vždy 2 a 2. Mezery mezi nimi pak vyplníte zbylými čtyřmi dílky. Budete tam mít větší šanci/jistotu, že vločka bude symetrická. 

- Na závěr můžete vločky dodatečně ozdobit například třpytkami nebo jinými ozdobami. Já nesehnala nic jiného, než zlaté hvězdičky.  

- Naneste na boční stěnu vločky lepidlo, o kterém víte, že po zaschnutí zprůhlední - např. Herkules. Pak jednotlivé ozdoby na lepidlo sypejte nebo nanášejte štětcem.
Hvězdičky jsem nanášela pouze na největší vločky o šířce 2 cm. Ostatní jsem nechala přírodní - pouze z potištěného papíru. 

- Nakonec některým z osmi vrcholů vějířků protáhněte provázek a udělejte smyčku na zavěšení. Dejte pozor - pokud jste lepidlo nenanášeli na jednotlivé konce dílků rovnoměrně, mohou být některé části (teď hlavně ty prostřední) uvolněné. Zkuste nejdříve jejich pevnost, než je pověsíte (aspoň si žádnou vločku nezničíte tak jako já).

Hodně štěstí při tvoření! :o)