Dneska se na mě jedna moudrá cizí žena zpříma podívala a
řekla: „Já ve Vás vidím sebe před 30 lety. Taky jsem měla velké nároky na lidi –
moc jsem od nich očekávala. Vždycky jsem každého posuzovala podle sebe a nad
chováním některých jsem nevěřícně kroutila hlavou, ve které se mi opakovala
neustále jedna a ta samá věta *jak je to možné?*“ Do očí mi vyhrkly slzy.
Rozhodně není první, kdo mi to řekl.
Vím to o sobě už dlouho. Nejednou mi to někdo vpálil během
hádky přímo do obličeje. Já si ale nemůžu pomoci. Pořád věřím v jakousi morálku
a čistotu člověka.
- S ostatními lidmi jednám narovinu a čekám, že i oni mi vše řeknou upřímně.
- Snažím se nelhat a nechci, aby mi lhali ani ostatní.
- Když můžu, tak všem ochotně pomůžu, a to samé očekávám od ostatních.
- Chodím včas a doufám, že ostatní se také nebudou opožďovat.
- Bojuju za svoje ideály a očekávám, že ani ostatní se nebudou vzdávat.
- Občas pracuju i do noci, abych se v deadlinu nezpozdila, a štve mě, když ostatní své termíny nedodržují.
- Sleduju okolní dění a přijde mi přirozené, že i ostatní se zajímají, co se kolem nás děje.
- Co slíbím, to se snažím splnit a vytáčí mě, když druzí berou své sliby na lehkou váhu.
- Chci, aby lidem kolem mě bylo se mnou fajn, a automaticky předpokládám, že toto chtějí i ostatní.
- Svou práci odvádím jak nejlépe umím a totéž očekávám i od druhých.
Mám prostě příliš velká očekávání. Přiznávám se.
Prý bych s tím měla přestat a ušetřím si tím spoustu
trápení.. Jsem prý přísná na sebe a ve svém hodnocení i na okolí. Nemůžu prý
očekávat, že to, co je automatické pro mě, bude přirozené i pro lidi okolo
mne. A prý jsem přesně ten typ, co
všechno řeší a nedá si pokoj, dokud všemu nepřijde na kloub.
Na druhou stranu, kdybych taková nebyla, tak byste právě teď
nečetli tento článek..
Přikláním se ke snaze nelhat a říkat věci narovinu. V životě se mi to mockrát vyplatilo a předešlo se tím mnohem horším důsledkům, pokud bych nějaký, z mého pohledu nepodstatný, fakt zatajil. Proto se mi také nelíbí, když někdo záměrně lže nebo překrucuje fakta, neposkytne na rovinu kompletní informace apod. Že by za tím u dotyčných stálo malá sebedůvěra a strach z nesení následků?
OdpovědětVymazatJakub
Na jednu stranu je hrozně super, že lidé od sebe dokážou chtít tolik jako Ty a dodržovat si to...ale k tomu je důležité přidat: nesoudit a neočekávat od okolí. Nemůžeš změnit/zachránit nikoho, kdo nechce být. Lze ovšem inspirovat svým příkladem.
OdpovědětVymazat(už Jára Cimrman vypozoroval, že po očekávání následuje přirozeně zklamání) :)
Přesně! Nejhorší co může být je zklamané očekávání.. A přitom si za to můžeme jenom my sami.. :)
VymazatZajímavé, morálka a čistota... jako třeba tři měsíce uhánět zadaného muže? Gratuluji, zničila jsi mi všechno, co jsem v životě měla. Neudělala jsem ti nic kromě toho, že jsem měla něco, co ty jsi chtěla. Tak si jdi celá šťastná dál a zůstávej v iluzi, že jednáš na rovinu a máš v sobě aspon špetku morálky a úrovně.
OdpovědětVymazatZajímavé a částečně i pravdivé, ale na podvádění musí být dva. Ten kdo podvádí, když není šťastný tam, kde je a ten kvůli komu podvádí. A pokud podvádí i když je šťastný tam kde je, tak za to nestojí za zájem ženy jako jsi ty M. a ani i J. Kdo podvede jednou, podvede zas... ale na to si musí přijít asi každý sám jestli mu to za to zjišťování stojí. Možná zničila, možná otevřela oči, možná nechtěla ani jedno, možná se nechala svést i když věděla a nic z toho ji neomlouvá, ale at to bylo co to bylo, sama na to jistě nebyla...
VymazatTak, abychom tu byli všichni pospolu, mi to nedá, a přidám také něco do vínku. Ano, je fakt, že na nevěru musí být dva. Za svými rozhodnutími, které se letos událi, si stojím, ač jsem po sobě zanechal spoušť. Po tom všem, vím, co chci, co je správné, nesobecké a pro budoucnost nejlepší
OdpovědětVymazat