První noc v novém bytě

Přesně tak. Přesně tak jako v té písničce.

Dnešní noc jsem strávila ve svém novém bytě. Nevím, jak jste tyto noci brali vy, ale pro mě je to něco jako zlomový okamžik. Můžu něco lehce změnit. Kolikrát v životě se člověk stěhuje? Kolik prožije těchto možností snadno přejít na jiný životní styl?

Schválně, jak často jsme se z něčeho vymlouvali stylem - nemůžu to udělat, protože by s tím rodiče nesouhlasili, nemůžu jít zdravě, protože u nás se vaří takhle, nemůžu ráno chodit běhat, abych všechny neprobudil, nemůžu si nahlas pouštět hudbu, protože by to ostatním vadilo.. 

Můj nový byt pro mě není nový, protože je v něm nový nábytek, nová koupelna nebo nová podlaha. Je nový, protože nemá žádná pravidla. Žádná pravidla, co se smí, co se nesmí, co by se mělo dělat a co by se dělat rozhodně nemělo. A tahle pravidla si můžu určit sama.

A první pravidlo je, že tomu nebudu říkat pravidla. Jsou to prostě věci, které jsem se rozhodla dělat odlišně od těch, na které jsem byla do této chvíle zvyklá. 

Rozhodla jsem se že, je pro mě přirozenější bydlet v chaosu, než v naklizené zlaté klícce. Nechci tím říkat, že nebudu uklízet - to samozřejmě ano, nemám ráda prach. Ale budu si užívat to, že nemusím vracet věci na své místo hned v okamžiku, kdy je přestávám potřebovat. Líbí se mi, že nemůže přijít někdo, kdo by mi mohl nařídit, ať si tu uklidím. 

Co se tohoto týče, velice dobře se již dnes v noci osvědčil například botník, když jsem na něj navěšela všechno nepotřebné oblečení, nebo šuplík kuchyňské linky, do které jsem uložilo svého Nikona - na jediné místo, kde teď asi není prach.

Další věc, kterou změním, je ta, že nebudu nosit "domácí oblečení". Nějak totiž postrádám jeho smysl. Jasně, že když jsem tu uklízela pěticentimetrové nánosy prachu nebo myla ona na třímetrových štaflích, že jsem si na to nevzala nové levisky. Ale žijeme v době, kdy je všude kolem spoustu obchodů s oblečením, takže se nemusíme bát, že když něco zničíme, nebudeme mít co na sebe. 

Líbí se mi, když můžu jen tak vyběhnout na ulici a nemuset se složitě převlékat do něčeho, co spadá do kolonky OK, nebo se prostě jen cítit dobře, když si "načančaná" sednu do křesla na terasu. Kdy jindy by se měl člověk cítit pohodlně, než když se doma rozplácne na gauč?

Dále jsem si řekla, že u mě doma nenajdete žádný cukr. Jenom med. Během zkouškového jsem si uvědomila, že mi nedělá problém za den vypít 4 kávy, do kterých si dám buď jeden nebo rovnou dva balíčky cukru. Když si to člověk představí třeba v týdenním, nebo třeba i měsíčním hledisku, je to docela odstarašující - pak se není čemu divit, že mám tak velkej zadek. Každopádně nejhorší na celé skutečnosti je, že mě vlastně nedělá problém vypít kafe bez cukru. Ale z psychologického hlediska, když ho mám, tak proč bych si ho tam nedala? Proto - žádný cukr. Maximálně třtinový, který je tu tak drahý, že si budu rozmýšlet, jestli koupit a pak ho vůbec použít.

S tím souvisí i věc, že budu nakupovat jídlo, které aktuálně potřebuju a které sním nanejvýš do pár dnů. Nebudu hromadit žádné zásoby všeho, co má dlouhou dobu splatnosti, jen proto, že to bylo v akci (tak jak to chodí u rodičů doma). Budu prostě kupovat to, co chci hned sníst a když nestihnu dojít nakoupit, budu dojídat zbytky nebo nebudu jíst. Zjistila jsem, že takhle to normálně dělá strašná spousta lidí - pro mě je tohle zatím jen v říši divů.

Na ledničku jsem si připevnila velké černé desky s úchytkou nahoře, kde si budu pravidelně připínat své cíle - denní, víkendové, týdenní, dlouhodobobé.. Lednička je totiž místo, na které vidím skoro z každého kouta pokoje - a navíc potřebuju něčím zakrýt ošklivou nálepku, která z bílého povrchu prostě nejde umýt.. 

Nevím proč, ale láká mě, si všechno sepsat pod sebe, naplánovat si čas a pak postupně jednotlivé položky odškrtávat a říkat si, jak jsem efektivní. Pak mám ze své práce mnohem větší uspokojení - až je aspoň někde vidět (samozřejmě jenom tím, že je "odškrtnutá" na papíře).

Nechci pěstovat v truhlíkách muškáty, koupila jsem si mátu a doufám, že mi zase neumře. Nebudu kupovat mražené jídlo. Budu mýt nádobí, až nebudu mít z čeho jíst. Koupila jsem si obrovské kulaté sklenky na víno - budu z nich pít klidně i vodu. Budu mít prázdnou ledničku, ale mřížka na skleněné láhve bude stále obsazená. A v létě budu spát na terase na zemi.

Ve svém bytě se prostě budu chovat tak, jak jsem si kdysi přála, abychom se chovali u nás doma. Všechny návštěvy budou vítané a budou moci zůstat, jak dlouho potřebují. Bude klid a uvolněná atmosféra a nikdo tu nebude nic muset. 

Chci si vytvořit domov, ve kterém se budu já i ostatní cítit dobře, abych měla (i oni) důvod se vracet.