Prostitutky ... a my ostatní

Minulý týden jsem se zúčastnila kurzu Sama sobě vizážistkou se Zuzanou. Tento kurz jsem si naplánovala v průběhu svého depresivního zkouškovýho období s tím, že prostě musím začít dělat věci, které jsem nikdy nezkusila a začít se potkávat s lidmi, s nimiž jsem nikdy nemluvila. 

Náplň kurzu mi přišla mi zajímavá. Bylo to něco nového a říkala jsem si, že bych to mohla vyzkoušet - vždyť v téhle oblasti jsem úplný samouk a všechny moje líčidla by se daly spočítat na prstech jedné ruky.. A taky jsem si řekla, že jako "fotografka" bych měla umět i holky trochu upravit, abych dosáhla kýženého výsledku.. 

A tak jsem se přihlásila. A vlastně jsem vůbec nevěděla, co od toho očekávat.

Hlavní chybou bylo, že jsem na kurz přišla nenalíčená. Jednak kvůli pětatřicetistupňovému vedru a jednak kvůli tomu, že se mi zdálo divné se malovat, když bych se hned zase odličovala.

Takhle chyba však měla za následek, že se mnou Zuzana začala úplně od začátku - vysvětlovala mi, jak si správně trhat obočí, na co jsou stíny, tužky na oči, pudry a makeupy. Na závěr mi na černobílém obrázku obličeje ukazovala jednotlivé techniky líčení a jejich výhody.

Chvilkami jsem si připadala jako ve filmu Ďábel nosí Pradu, kdy Andy žasla, jaká je vlastně móda věda. To samé já - nikdy bych nevěřila, jaká alchymie je se správně nalíčit. Na všechno je daný jasný a jednotný postup, který když se nedodrží, tak výsledek není nikdy dobrý.. 

Některé části byly ale opravdu zajímavé - dozvěděla jsem se například jaký je rozdíl mezi nočním a denním krémem, mezi krémovým a vodovým odličovačem, jak používat štětce a pudr a na co přesně jsou houbičky na makeup. 

Závěrem jsem se měla sama nalíčit podle informací, které jsem se na kurzu dozvěděla, přičemž když jsem něco "podcenila" Zuzana to domalovala za mě..

Po necelé hodině jsem na sebe nevěřícně zírala do zrcátka. Měla jsem skvěle namalované tlusté černé linky okolo celých očích, perfektně vystínované černo-šedo-stříbrné stíny, tmavě hnědou tužkou domalované obočí rozšířené na všech stranách, decentní růžové zdravíčko, perfektní pleť a tmavě fialovou pusu včetně konturní tužky a lesku se třpytkami. 

Rozšířenýma očima jsem se prohlížela a připadala si ... uboze. Hrozně uboze a hrozně levně.

V mojí agónii (asi díky trpitelskému výrazu) se mě snažila Zuzana ještě povzbudit - "Když si rozpustíte vlasy (sundala jsem gumičku) vypadáte úplně jinak. Máte krásné vlasy, krásné oči, jste krásně nalíčená. Jste ... krásná." 

Poděkovala jsem jí a než jsem odtamtud odešla, tak jsem se důkladně odlíčila. Všude. Bylo mi to sice hloupé, a tak abych jí neurazila, tak jsem si vymyslela důvěryhodnou výmluvu, že mám schůzku, na kterou se tento styl makeupu nehodí..

Když jsem pak jela tramvají, tak mi vrtalo hlavou, proč mi to vůbec říkala.. Jsem si naprosto jistá, že když jsem k ní přišla, měla mě za největší šmudlu... Proč nás lidé chválí, jen když jsme namalované, upravené, s dokonalými vlasy, ale jinak, bez toho všeho, by o nás ani pohledem nezavadili? 

Copak člověk je krásný, jen když je zmalovaný tak, že vůbec nevypadá jako on? Většina lidí (i Zuzana) říká, že líčení dělá první dojem. S tím lze jedině souhlasit. Jaký první dojem ale udělám, když vejdu do papírnictví zmalovaná jako děvka? 

Mám pocit, že celý svět se stará jen o nějakou slupku - vrchní obal, protože se většina bojí ukázat, co se opravdu skrývá pod ní. Lidi jsou čím dál tím povrchnější a myslí si, že je to tak správné. A svými názory pak ubližují těm, kteří si sami sebe chtějí vážit i za jiné věci, než je jen jejich pomíjivý vzhled. 

Jsem jediná já divná, když mám jiné hodnoty?