Are you happy?

Poslední dobou okolo sebe vídám lidi, kteří jsou na první pohled šťastní. Oni si vlastně sami o sobě myslí, že jsou. Mají rádoby dokonalý život - skvělou a perspektivní práci, vysokej plat, dokonalej byt na hypotéku, nové auto, designovej nábytek a z katalogu vybranou nadoblačnou dovolenou. Ale pořád jim něco chybí..

Abych pravdu řekla, tak takových lidí znám spoustu, ale až nedávno jsem si jich začala více všímat. Přijde mi, že se všichni jen honí za nějakou utkvělou představou - co všechno musí v životě mít a získat, pro to, aby byli spokojení. 

Známe to všichni - každý z nás má v dětství nějakou dokonalou představu o tom, jaký má být jejich šťastný život - jako v americkém filmu - nablýskané auto, útulný rodinný domek s velkou vstupní halou, vždy dobře posekaná zahrada a děti, které studují na prestižních školách. Jako z reklamy. Člověk pak dělá pořád víc a víc, aby se v očích ostatních (a tudíž i ve svých vlastních) jevil jako spokojený.

Myslím, že když byste se většiny z nich zeptali, co se musí v jejich životě změnit, aby byli skutečně šťastni, tak by vlastně nevěděli. Proč se tedy pořád hodí za vsugerovanými myšlenkami?

Kdysi jsem chodila s klukem, který mi (v okamžiku našeho rozchodu) řekl, že přesně neví co, ale že něco je špatně. Že se necítí být spokojený a sám sebou a že takhle prostě žít nechce.
V tu chvíli jsem ho vůbec nechápala. Co jsem dělala špatně? Nevařila jsem dost dobře? Neprala jsem dost často? Neuklízela jsem dost pečlivě?

Teď mu rozumím jako málokomu. Začala jsem se na sebe i na svůj život dívat z jiného pohledu (a shodou okolností, jsem u dalšího přítele za celé dva roky nevařila a ani neuklízela ani jednou). Skutečné řešení, ale je někde úplně jinde. 
Často se kolem sebe rozhlížím, poslouchám příběhy a sleduju životy ostatních a říkám si - takhle bych žít nechtěla. Je mi smutno z lidí, kteří se honí za nějakým snem, o kterým si myslí, že když budou dělat vše "správně", tak budou "odměněni" životním štěstím. 

Spoléháme na svět okolo nás, aby nám diktoval pravidla života - často se upínáme k nesmyslným horizontům, od kterého podle nás budeme mít lepší život. Až budu mít po zkouškách, tak ... Až si našetřím víc peněz .... Až se mi podaří zhubnout ... Až se odstěhuju do nového bytu ... Až si koupím nové oblečení .....
Všemi těmito podmínkami podvědomě odsouváme sami sebe na druhou kolej a tím náš "cíl" prakticky znemožňujeme. Pokud chceme být více spokojení, musíme se dívat na nás, jako na prvnotní článek toho, kdo a proč o nás rozhoduje. Nikdo jiný za naše rozhodnutí není zodpovědný, tak proč bychom se měli řídit podle něho?

V životě je strašně těžké něco změnit. Osobně patřím mezi lidi, kteří nesnáší jakékoli změny. Přímo je nenávidím a bojím se jich. Bojím se, že budu v neznámé situaci a nebudu vědět co mám dělat. Je pro mě více než pohodlné, že nechávám věci plynout tak, jak jsou a podřizuju se vývoji situace.

Občas se ale vyplatí udělat ve svém životě nějakou změnu, která by nás posunula blíže k našemu vytyčenému cíli. Možná začneme pomalu, budeme se jen rozkoukávat po našich možnostech a hledat pro nás to nejlepší. Kde je ale psáno, že poznat sám sebe jde rychle?

Jediní, kdo ví, co nás může udělat šťastnými, jsme my sami. Nemůžeme tedy od nikoho jiného očekávat, že nám s tím pomůže a snít o tom, že po svatbě všechno bude. 

Pokud nebudeme my sami šťastnými, nemůžeme udělat nikoho jiného šťastným.

A já budu šťastná, když najdu někoho, s kým budu dělat ranní piknik se snídani a chodit bosa v mokré trávě.