Život na maloměstě

Přestěhovat se z Prahy do menšího - i když lázeňského - města znamená si navyknout na úplně jiný styl života. Oproti nabubřelému víru vělkoměsta je to nesporný rozdíl - lidé tu jinak mluví, jinak přemýšlí a jinak tráví volný čas. Vše je tu pomalejší, nikdo nikam nespěchá. Idylka - řeklo by se. Avšak (jako ostatně všechno) má i život na maloměstně některé své nevýhody.  

Tak předně - lidé tu chodí brzo spát, aby mohli druhý den ráno o to dříve vstávat. 

Takže nastávají situace, že se kolem 6 celé město vylidní (patrně večeře) a na ulicích se dají potkat jen zamilované páry turistů nebo pánové s hospodským odérem a "klouzavým“ krokem. Zato ráno od půl sedmé mi pod okny drandí se superhlasitým traktorem a sekají trávu. 

A tak se tu stává, že se během svých  pravidelných půlnočních procházek sice nebojím žádného napadení ze strany opilců či erotomanů, zato mám ale strach ze střetu s liškou, kunou nebo jelenem. Už se mi to párkrát stalo a řeknu vám, není to nic příjemného stát tváří v tvář vyplašenému zvířeti. Vyplašenému tak moc, že nevím, kdo z nás byl v tu chvíli vyplašenější - naštěstí jsme si vždycky oba vybrali tu správnou stranu.

Největší problém tu pro mě představují otevírací doby. Všechny obchody zavírají mezi 5 a půl 6 odpoledne - tedy přesně v době, kdy se moje mysl začíná být správně aktivní a připravena na nový den. 

Jedinou výjimkou je tu Večerka a Albert. Přičemž ve Večerce pořídíte jen upomínkové předměty, lázeňské oplatky, čokoládu a pivo. Já tam chodím pro ledové vychlazené krabicové espresso a smíchávám ho s klasickou kávou, ale jen ve dnech, kdy mi dojde mléko.

Do Alberta má cenu chodit jen ráno - pečivo, maso a šunka je z pultů pryč už před polednem. O čerstvé zelenině se tu nedá mluvit - myslím že nebyla čerstvá ani ve dne jejího příjezdu sem (před několika týdny). Zní to asi šíleně, ale opravdu mi tu chybí klasické vietnamské krámky se zeleninou.. A chybí i dalším místním. 

Dále je tu jedno papírnictví, dvě drogerie, jedno elektro, jedno kopycentrum a jeden obchod se sýry. Jak je nějaký z těchto obchůdků zavřený po více jak 3 dny pojímá mě hrůza.

Zato je tu bezpočet obchodů s oblečením, upomínkovými předměty, lázeňskými oplatky a šperky. Smutné. 

Všichni se tu navzájem znají. Já tu sice neznám nikoho, ale i tak se ví, že v neděli nechodím na bohoslužby do kostela. 

Během oběda se taky často dozvím, co že jsem vlastně dělala minulý den - co a za kolik jsem nakupovala, s kým jsem kde byla posedět, kde jsem se procházela a jestli jsem na sobě neměla něco nevhodného. 

Na přetřes tu taky jdou skutečnosti, že pozdě vstávám (poznávací znamení - dlouho zatažené závěsy) nebo že se na balkoně občas objevím jenom v ručníku.

Co lze ale považovat za víc než tristní je zdejší kulturní život - a teď tu nemluvím o pravidelných lázeňských koncertech a festivalech pro lázeňské hosty. 

Řeč je o kinu a o divadle. I když je teď v proudu největší sezóna, kino promítá asi jen 3x za týden – z toho alespoň jednou do týdne dávají Babovřesky 2. Teď je navíc desetidenní promítací pauza, takže kino je zavřené úplně. S divadlem to není o moc lepší. V divadle se občas konají nějaké koncerty spojené s lázeňskými aktivitami, ale jinak není příliš využíváno. V červenci jsou na programu 2 představení, v srpnu jedno. 

Zato fajn je tu městská knihovna – sice malinká, ale má otevřeno 4 dny v týdnu a roční členství v knihovně není o moc dražší než v pražské městské knihovně. 

Co  je tu ale úplně skvostné je noční pekárna, která má otevřeno od 22 hodin večerních do 4 hodin ranních. Takhle maličkost se v posledních dnech stává mou závislosti. 

O půl dvanácté v noci si odnáším ještě horké dobroty, ze kterých se linou nejrůznější vůně. Vždycky když se tam za tmy vypravuji, ujišťuju se, že si jdu vlastně koupit čerstvé pečivo na snídani. Ve skutečnosti to ale zhltnu ještě po cestě domu.

Jsem taky ráda, že je tu trh. Dřívější trh, který se v minulosti rozprostíral na docela velkém plácku, vzal za své - vytlačen opět hadry a fastfoodovými krámky. Současný "trh" je dneska tedy reprezentován jedním (občas i dvěma stolky), kde lidé důchodového věku prodávají plody ze své zahrádky. Teď právě frčí meruňky, broskve, třešně a melouny. 

Vlastně si tu nemám na co stěžovat – oproti jiným městečkům a vesnicím je tu například pošta, vlakové i autobusové nádraží, plovárna, optika, květinářství, řeznictví a na každým rohu prodávají zmrzlinu.

A jsou tu také dva bankomaty – bohužel ale ne mojí banky, takže kde se dá (jenom v Albertu) platím kartou. To pak v řadě za mnou slyším šuškání a odmítavé kroucení hlavou, nad takovou opovážeností a zbytečným zdržování. Prý určitě nejsem zdejší.

Časem se to třeba změní :)