Nově o Zlíně

Včera nám tu pršelo a tak jsem se vydala na zbytné i nezbytné pochůzky do Zlína. Nevím čím to, ale vždycky jsem na Zlín pohlížela jako na nějaké "uměle" vytvořené město, s "umělovou" kulturou a uměle "naučeným" chováním. Jeho architekturu jsem nijak zvlášť neobdivovala a spíš jsem oceňovala její praktičnost, než vzhled.

Popravdě, nejsem žádný odborník na architekturu a slohy. Do nedávna mi dělalo problém rozeznat baroko, gotiku a renezanci, zvlášť když daný objekt byl několikrát přestatován. 

O hodnotách památek jsem uvažovala prostřednictvím svého vlastního modelu - líbí/nelíbí, podle kterého jsem pak celý objekt ocenila a přisoudila mu jakousi úroveň důležitosti.

V poslední době jsem však díky přečtení úžasné knihy (Skleněný pokoj od Simona Mawera) docela ovlivěná funkcionalistickou architekturou a její naprostou jednoduchostí. A najednou některé domy, které jsem dříve zavrhovala "studenně komunistické" nyní škatulkuju do "působivě funkcionalistické" (protože dřív jsem to ani neodlišovala). 

Tento minimalismus během jednoho měsíce zcela pronikl do mého života. Své dříve oblíbené barevné hrnky jsem z jakéhosi neznámého důvodu vyměnila za jednobarevné béžové, z barevného oblečení jsem si vybrala jen černé, bílé, krémové a džínové kousky, které teď nosím stále dokola a v neposlední řadě se to odrazilo i v mých fotkách, které jsou sice barevné, ale jejich z jejich kompozice často úplně tryská jednoduchost.

A s tím vším jakoby mimochodem souvisí skutečnost, že ač jsem ve Zlíně byla už několikrát a v jeho centru se vyznám celkem obstojně, včera jsem měla pocit jako bych tam přijížděla úplně poprvé. 

Cestou autobusem jsem se rozhlížena na všechny strany a zkoumala okolí. Naprostá většina budov byly buď cilhové nebo betonově šedé, přičemž okna byla buď dřevená, menší a bíle natřená nebo obrovská s jednokusovými skleněnými tabulemi zasazenými do kovových rámů.

Nevím jestli se Zlín dá považovat za vyloženě funkcionalistickou architekturu, období by odpovídalo, ale pro mě funkcionalistický (= jednoduchý) je. 

Nikdy (i včera za deště) nezapomenu dojít do "21", vyvést se výtahem až do 15. patra a zamířit na vyhlídkovou terasu, ze které mám cihlové zlínské dvojdomky jako na dlani. Cítím se tu svobodná a volná - samotná ve velkém prostoru.

Začínám se do Zlína zamilovávat - nejprve pomalu, ale docela..