Když jsem byla malá, tak jsem si naivně myslela, že hlavní rozdíl mezi dívkou a ženou je svatba - nevinnost, bezprostřednost a sebeoběvování před ní, výchova dětí, autoritativnost a zkušenost po ní.
Ač mi časem začalo docházet, že ta hlavní změna se nestane přes svatební noc, ale v myšlení člověka, nikdy jsem nepřišla na ten „správný okamžik“, který tuto přeměnu způsobí. A tak jsem si žila dál svůj život a čekala, kdy přijde ta chvíle, od které se budu měnit.
Před několika týdny mi ale došlo, že jsem se ale už změnila. Jen tak sama od sebe. Uvědomila jsem si, že už nejsem ta slečna, která si ostražitě držela všechny od těla, aby se náhodou nějak víc citově nezainteresovala, že už nejsem ta, pro kterou jsou výrazy „manželství“ a „rodina“ jen písně hodně vzdálené budoucnosti, a že už nejsem ani ta, která si nikdy nedokázala přestavit, že navždy zakotvím po boku toho jednoho jedinečného.
Najednou jsem si uvědomila, že jsem za posledních pár měsíců v sobě zahnala většinu racionálních pohnutek, které mi až do nedávna ničily a komplikovaly život a nechala jsem si jen ty skutečně důležité.
Zjistila jsem, že jsem se zničehonic naučila reagovat spontánně a na otázky odpovídat popravdě. Přestala jsem ve většině dělat to, co musím a měla bych dělat, ale zaměřila jsem se na to, co dělat chci. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, když se brodím po kotníky v bahně, jen abych měla dobrou kompozici při focení, když za rašelinu, květníky a semínka utratím během dvou hodin půlku výplaty nebo když si naschvál nevezmu deštník a vycházím vstříc dešťovým kapkám. A teď se z každé maličkosti raduju jako malé dítě a dokážu desítky minut pozorovat úplně banální výjevy.
Ve vztahu k ostatním lidem jsem mnohem otevřenější a komunikativnější. Ráda poznávám nové lidi a ještě radši se opět scházím s těmi, se kterými mi je dobře. Začala jsem se vášnivě líbat, vroucně objímat a hlasitě milovat.
Teď se naplno raduju a naplno i pláču. Nad některými věcmi se dokážu tak dojmout, že během chvilky kutálím po tvářích krokodýlí slzy. A nestydím se za to.
Naučila jsem se být samostatná, sebevědomá a „nosit sukně“ (zatím pouze ale jen obrazně řečeno:)). Začala jsem otevřeně hlásit své potřeby a ohleduplně sdělovat, když se mě něco dotkne. Odhodlala jsem se otevřeně mluvit o svých pocitech a naučila se projevovat svojí zranitelnost. Odevzdat se na stříbrným podnose a v dárkovém balení i s pocitem, že mě to může srazit na kolena, když někdo mé bezprostřednosti využije.
Uvědomila jsem si, že se chci plně odevzdat svému muži a následovat ho. Nechat ho rozhodovat o důležitých věcech. Důvěřovat mu za všech okolností a být mu takovou oporou, aby důvěřoval i on mě. A podle situace být klidná a tolerantní, ale někdy i žárlivá, bouřlivá a dominantní. Uvědomila jsem si, že pořádná hysterická scéna nemusí být někdy na škodu a že je nejlepší o svých pocitech mluvit, než je v sobě dusit a čekat až někdy v budoucnu propuknou naplno a bude to potom pohroma. Že si vlastně přeju slyšet kritické názory z druhé strany, abych mohla celou situaci (a moje chování v ní) přehodnotit. A uvědomila jsem si, jak sama za sebe potřebuju být druhá polovina celku. Bez jakéhokoli soutěžení a sebezapírání.
Zjistila jsem, že přijímat komplimenty je vlastně radost a za drobnými maličkostmi nemám jen domněnky omluvy, že někdo něco pokazil. Odhodlala jsem se nechat opečovávat a rozmazlovat, ale i svádět a dobývat svým mužem.
Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité vybudovat si domov, do kterého se všichni budou rádi vracet, budou se tam cítit dobře, a kde nic nebude zakázáno a že sama pro sebe potřebuju být milující, vstříčná, vřelá, podporující a pečující. A zjistila jsem, že v hlouby duše jsem vlastně jemná a empatická a že je to vlastně moje přirozenost.
Před několika týdny mi ale došlo, že jsem se ale už změnila. Jen tak sama od sebe. Uvědomila jsem si, že už nejsem ta slečna, která si ostražitě držela všechny od těla, aby se náhodou nějak víc citově nezainteresovala, že už nejsem ta, pro kterou jsou výrazy „manželství“ a „rodina“ jen písně hodně vzdálené budoucnosti, a že už nejsem ani ta, která si nikdy nedokázala přestavit, že navždy zakotvím po boku toho jednoho jedinečného.
Najednou jsem si uvědomila, že jsem za posledních pár měsíců v sobě zahnala většinu racionálních pohnutek, které mi až do nedávna ničily a komplikovaly život a nechala jsem si jen ty skutečně důležité.
Zjistila jsem, že jsem se zničehonic naučila reagovat spontánně a na otázky odpovídat popravdě. Přestala jsem ve většině dělat to, co musím a měla bych dělat, ale zaměřila jsem se na to, co dělat chci. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, když se brodím po kotníky v bahně, jen abych měla dobrou kompozici při focení, když za rašelinu, květníky a semínka utratím během dvou hodin půlku výplaty nebo když si naschvál nevezmu deštník a vycházím vstříc dešťovým kapkám. A teď se z každé maličkosti raduju jako malé dítě a dokážu desítky minut pozorovat úplně banální výjevy.
Ve vztahu k ostatním lidem jsem mnohem otevřenější a komunikativnější. Ráda poznávám nové lidi a ještě radši se opět scházím s těmi, se kterými mi je dobře. Začala jsem se vášnivě líbat, vroucně objímat a hlasitě milovat.
Teď se naplno raduju a naplno i pláču. Nad některými věcmi se dokážu tak dojmout, že během chvilky kutálím po tvářích krokodýlí slzy. A nestydím se za to.
Naučila jsem se být samostatná, sebevědomá a „nosit sukně“ (zatím pouze ale jen obrazně řečeno:)). Začala jsem otevřeně hlásit své potřeby a ohleduplně sdělovat, když se mě něco dotkne. Odhodlala jsem se otevřeně mluvit o svých pocitech a naučila se projevovat svojí zranitelnost. Odevzdat se na stříbrným podnose a v dárkovém balení i s pocitem, že mě to může srazit na kolena, když někdo mé bezprostřednosti využije.
Uvědomila jsem si, že se chci plně odevzdat svému muži a následovat ho. Nechat ho rozhodovat o důležitých věcech. Důvěřovat mu za všech okolností a být mu takovou oporou, aby důvěřoval i on mě. A podle situace být klidná a tolerantní, ale někdy i žárlivá, bouřlivá a dominantní. Uvědomila jsem si, že pořádná hysterická scéna nemusí být někdy na škodu a že je nejlepší o svých pocitech mluvit, než je v sobě dusit a čekat až někdy v budoucnu propuknou naplno a bude to potom pohroma. Že si vlastně přeju slyšet kritické názory z druhé strany, abych mohla celou situaci (a moje chování v ní) přehodnotit. A uvědomila jsem si, jak sama za sebe potřebuju být druhá polovina celku. Bez jakéhokoli soutěžení a sebezapírání.
Zjistila jsem, že přijímat komplimenty je vlastně radost a za drobnými maličkostmi nemám jen domněnky omluvy, že někdo něco pokazil. Odhodlala jsem se nechat opečovávat a rozmazlovat, ale i svádět a dobývat svým mužem.
Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležité vybudovat si domov, do kterého se všichni budou rádi vracet, budou se tam cítit dobře, a kde nic nebude zakázáno a že sama pro sebe potřebuju být milující, vstříčná, vřelá, podporující a pečující. A zjistila jsem, že v hlouby duše jsem vlastně jemná a empatická a že je to vlastně moje přirozenost.
A tak jsem se našla - konečně. Trvalo mi roky, než jsem se stala ženou, jakou mě vychovali ..
Dospěla jsem.
A když jsem šťastná, tak prostě zářím..
„A Jančíí, jaké je to, když záříš? Popiš mi to. ´Cítím se krásná, žádoucí, milovaná, chtěná. Cítím se spokojeně, jako bych se vznášela a uvolněně, jako bych právě prožila orgasmus.´“
krásně napsáno :)
OdpovědětVymazat