Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?

„Jak to, že už jsi strašně dlouho nic nenapsala na svůj blog?“ Tuto otázku mi už delší dobu pokládá relativně dost lidí a musím se přiznat, že ta samá otázka se mě samotné už víc jak měsíc také honí hlavou. I vy jste si asi všimli, že jsem sem poslední dobou moc nepřispívala – a když ano, tak jenom pár handmade články, které jsem tu kdysi ponechala jen jakousi slepou větev mé osobnosti.

 

Problém je, že moje blogování už přestalo být tak nějak anonymní.

Když jsem tento blog zakládala, tak jsem o něm nikomu nechtěla říct a chtěla jsem psát o svých názorech a myšlenkách s jistou mírou kontroverze, tak abych se dozvěděla názor od ostatních lidí – co si o tom vlastně myslí (od toho plyne vlastně i jeho název).

Postupem času jsem články víc profilovala, zajímal mě názor mých přátel a začala jsem je pouštět dál. Nakonec jsem staré články hodně zcenzurovala (a nebo úplně smazala) a občas jsem je začala sdílet odkazy na mém facebookovém profilu. 

Ale i v tu dobu jsem si myslela, že můj blog čtou jen mí kamarádi, lidi, se kterými zrovna chodím (nebo jsem se čerstvě rozešla), nebo lidi, kterým přímo pošlu odkaz, aby si to přečetli.

Jenže jak čas letí, tak zjišťuju, že nejenže, někteří lidé, které by ho už dávno neměli číst, blog navštěvují dál, ale že se různými cestami články dostávají i k lidem, které vůbec neznám – ale oni si myslí, že znají mě.

Pár měsíců zpět jsem byla úplně šokovaná, když si ke mně na párty v baru přisedl kamarád mých známých, kterého jsem nikdy předtím neviděla a začal konverzaci slovy: „Já čtu tvůj blog – tedy jen pár článků. Zrovna ten článek o tom rozchodu. To je mi líto. Už s někým chodíš? Můžu tě pozvat na večeři nebo třeba do kina?“.

Někteří se ale s osobním kontaktem nijak nežinýrují a píšou mi zprávy přímo na Facebook: „Ty se po sexu opravdu vždycky otočíš ke zdi a hned usneš? Jsi pro mě dokonalá žena! Nepotřebovala bys u mě někdy přespat – až budeš v Praze? Haha.“

Hlavní otázka je tedy nasnadě – co vlastně psát? 

Znám spoustu blogerů, kteří mají skvělé blogy a jejichž články jsou precizně domyšlené do nejmenšího detailu. Čtenář se tam cítí vítán a hýčkán, avšak autor mu o sobě nepoví víc, než je nezbytně nutné. A není výjimkou, že po přečtení celé historie jeho příspěvků byste o něm nedali dohromady víc jak 10 konkrétních soukromých informací.  

Jenže takhle to já neumím. 

Já se nějak neumím odprostit od témat a od nálady, tak aby nebylo poznat, v jakém rozpoložení svůj článek zrovna píšu. Aby moje články nevyznívaly příliš nadšeně, naštvaně, zamilovaně, znechuceně, uťáple… 

Nechci, aby si moji příbuzní říkali, jestli jsem šťastná, když jsem daleko od nich, ale ani aby si mysleli, že se třeba trápím. Nechci, aby se moji přátelé a známí přehrabovali v mém osobním životě a hodnotili si sami pro sebe, jak si vlastně vedu a předhazovali moje články jako důkaz pro spokojenou a vyrovnanou ženu ani pro ženu, která se neustále vlastní vinou utápí v melancholii. Nechci, aby si moji ex-přítelové mysleli, že jsem bez nich strašně nešťastná nebo naopak, že jsem na ně hned zapomněla a už si dávno užívám s někým jiným. A nechci, aby si mí současní partneři domýšleli, že se můj život točí jen kolem nich a na ničem/nikom jiném mi nezáleží, nebo že na ně úplně kašlu, protože se o nich nikde nezmiňuji. 

A tak se postupem času se dostávám do stadia, kdy čím dál tím víc cenzuruji vlastní myšlenky a názory a nad každou fotkou, kterou přidám na instagram přemýšlím, co vlastně na ní vidí úplně nezúčastněná osoba.

Vlastně tak nějak čekám, až získám dostatečný nadhled, abych se odprostila od zbytečných teatrálních slov a napsala jakýkoli článek, ale v tom okamžiku se vytrácí jakákoli moje chuť o tom něco napsat.

Pravdou je, že jsem se prostřednictvím tohoto blogu seznámila s pár skvělými lidmi, se kterými se čas od času setkáváme a nad vonící kávou debatujeme, co se nám během uplynulého období přihodilo. A mojí klesající tendence v přidávání nových článků si všimli i oni a na konci našich setkání se ptají: „A proč jsi o ničem z toho vlastně vůbec nic nenapsala?“ 

A tak jsem si dneska ráno řekla – proč bych Vám o tom vlastně opravdu nenapsala?