Nevidomost

O víkendu jsem byla na Neviditelné výstavě. Na hodinku jsem se ponořila do naprosté tmy a snažila se řídit jen svými smysly. Provádějící Petr nás nabádal, ať si všechno pořádně „prohlédneme“. 

 

Během prohlídky všechno vysvětloval a komentoval a zdálo se, že je mnohem víc nad věcí, než my (i když věděl, že za pár desítek minut to budeme my, kteří zase všechno uvidí). Na konci prohlídky jsme seděli na baru a Petr nenuceně povídal o sobě, své manželce, dcerce i práci až všem přišlo, že vede úplně normální život.

Když jsem přijela domů, v hlavě se mi honily myšlenky na uplynulý den.

Odpoledne jsem byla v nemocnici navštívit svojí babičku, která upadla a rozdrtila si levý loket a levý krček v noze. Lékaři jí nechtěli operovat, protože kvůli špatnému srdci bylo nízké procento naděje, že se z narkózy probudí. (mimo jiné, babička ležela na pokoji se ženou, kterou postřelili, a kterou 24 hodin denně hlídali policisti). V podvečer jsem stála tváří v tvář naprosté slepotě a uvědomění své bezmocnosti. A večer ve vlaku jsem poslouchala rozhovor dvou cizích lidí, kdy jedna žena s dcerkou po boku vyprávěla, jak se vdala do Ameriky, jak strašně dlouho prosila manžela, aby se po narození miminka přesunuli do Čech a jak ho ani ne půl roku po přestěhování srazilo a auto a on zemřel.

Musela jsem si přiznat, že my (my všichni) vlastně neznáme, nebo lépe řečeno, nevidíme problémy. Všechno co je v pořádku bereme jako samozřejmost, a všechno co je "životní" bereme jako nějakou smutnou anomálii, kterou se snažíme nevidět. Nechceme ji vidět.    

 

Naším největším problémem je výběr letní dovolené, dokonalé sladění dnešního outfitu a úvaha, zda filet z lososa za 240,-- není už moc drahý.  Čteme knihy o prokrastinaci, abychom si rozšířili obzory o všech našich možnostech, kterých v drtivé většině stejně nevyužijeme. Máme na výběr z tolika činností, že uvažujeme o hodnotě našeho volného času, přičemž ho spoustu vyplýtváme při výpočtu této hodnoty. Čas strávený pomocí ostatním lidem pro nás znamená jen pár vteřin na vyťukání dárcovské smsky, po jejíž odeslání se najednou cítíme důležitěji a hned to sdílíme na Facebook či Instagram. Snažíme se každý den sledovat hlavní zprávy, abychom byli v obraze, ale přitom nevíme, jaká dramata se dějí vedle u sousedů.

Člověku pak přijde, že ti nevidomí "vidí" ze skutečného života více než my.