Čtu knihu, ve které jsem dneska narazila na zajímavou větu - "Náš pocit štěstí nebo nestěstí neutváří podmínky, v jakých žijeme, ale to, jak se na ně díváme." Sice to může znít jako klišé (a do jisté míry to klišé i je), ale je to pravda. Pravda, kterou všichni známe, ale neustále se na něco vymlouváme, abychom si nemuseli přiznat, že chyba je většinou v nás - neumíme se přizpůsobit. Ale kéž by to bylo tak jednoduché.
Jsme maximalisti, hledáme to nejlepší a s ničím jiným se nechceme spokojit. Snažíme si pro život vytvořit ty nejlepší podmínky, které si dokážeme představit, a když se nám to nedaří, hledáme chyby v ostatních, místo abychom se zahleděli sami do sebe. Je to přirozené.
Nechceme
si přiznat, že špatní a neschopní můžeme být i my. Máme tendenci
zveličovat chyby ostatních a komandovat je za ně. Protože my pro sebe a
pro své okolí chceme samozřejmě jen to nejlepší.
Pokud se ale snažíme vzít život do vlastních rukou, nejsme v drtivé většině schopni se jednorázově samostatně rozhodnout. Když nám něco nevyhovuje, bojíme se něco změnit, protože vždycky v teoretické budoucnosti existuje možnost, že se něco zlomí a nám to začne a my přirozeně nechceme tu šanci propásnout.
Protože (a to si musíme přiznat) vždycky to může být ještě horší. A (a to si taky musíme přiznat) jsme srabi. Nebo aspoň já. A ty co nejsou, ty obdivuji.
Doporučuji knihu Miluj svůj život od Louise L. Hay.
OdpovědětVymazatVita L.
VymazatVždycky je to o tom, jakými brýlemi se rozhodneme vidět:)
OdpovědětVymazat