11 vět, které mě naprosto odzbrojily

Pamatujete si, jaký kompliment jste slyšeli na prvním rande? Kdy vám naposledy někdo řekl něco tak hezkého, že se vám až skoro zastavilo srdce? Vzpomenete si, čím vás váš protějšek poprvé rozesmál tak, až se vám po tvářích začaly kutálet slzy? 

Když se s někým seznámíte a začnete spolu chodit, více se poznávat, tak se nevyhnete více či méně vtipným/trapným situacím, ke kterým postupem času dochází.

Je sice pravda, že slyšet komplimenty nebo výroky uznání je příjemné a spousta lidí je k životu potřebuje, ale na mě ale květnaté a navoněné věty a fráze moc neplatí – spíše naopak. A můj kluk to ví. Dodává mi mou denní dávku sarkasmu a ironie přímo dárkovém balení a občas mě vůbec nešetří.

Přikládám pár výroků, které mi byly adresovány během několika málo minulých dnů. Některé jsou tak surově naturální, že si je nemůžu nechat pro sebe :)

1. „Proč všem říkáš, že jsem jenom kamarád? Nejsem přece JENOM kamarád.“ 
2. „Co se na mě tak díváš? Sedl jsem si k tobě moc blízko? Narušuju ti osobní prostor? Mám si odsednout? Tahle? Je to tak už v pořádku?“
3. „Panebože, ty jsi tak dlouho s nikým nechodila, že už nevíš, co je normální! Budu tě to muset znovu naučit.. “
4. „Neměla jsi mojí mámě hned napoprvé vyprávět tu historku, jak jsi za jeden večer vypila sama celý rum. Nedělá to dobrý dojem. To ale nevadí, i tak ses jí docela líbila.“
5. „Ne, nemůžeš si to kafe zamíchat sama. Teď si u mě doma. A jsi návštěva. Chceš ke snídani toasty, lívance, vajíčka nebo musli?“
6. „Tobě je taková zima, že nosíš dvoje ponožky? A ostatní spodní prádlo nosíš jenom jedno? Usnadnilo by mi to dost práce a ušetřilo spoustu času..“
7. „Víš, neuraž se, ale vždycky jsem myslel, že to jenom chlapi se po sexu hned otočí a usnou. Ty jsi první..“
8. „Promiň, že jdu tak pozdě. Přišel bych jenom o 10 minut později, ale v tom květinářství po cestě neměli žádné růže, tak jsem se musel vracet.“
9. „Když s někým chodím, chci sex alespoň 3-krát týdně. Jen abys to věděla.“
10. „Já jsem ti ten cheesecake objednal, abys měla radost a romanticky poslal po číšníkovi, abys měla radost ještě větší. Jenže když jsi ho 2-krát odehnala, že není pro tebe, tak jsem ti ho musel přinést sám."
11. „Můžu ti v noci ještě jednou zavolat?“

Opravdu to se mnou nemá jednoduché. Teď se cítí jako největší alfasamec, protože mě sbalil. Já se sama sebe ale ptám - jak dlouho mu to asi vydrží?

Vpřed?!

Během minulých let jsem si vždycky myslela, že za to, že s nikým navážno nechodím, můžou vždy „ti ostatní“. Myslela jsem si, že jsem pro ně nebyla dost dobrá na to, aby se mě aspoň pokusili získat, a nebo mě vůbec oslovit. 

Teď ale zjišťuju, že to byla moje vina. 

Nikoho jsem si nepustila k tělu, natož abych mu "dovolila" se mnou navázat jakýkoli kontakt. A když ano, tak o tom dotyčný často ani nevěděl.  

Během let jsem se stala emancipovanou a soběstačnou a pojem single jsem u sebe chápala jako nějakou značku. Postavila jsem si okolo sebe krunýř, který jsem jen málokomu dovolila prolomit.

Byla jsem spokojená a nic mi nechybělo. Měla jsem okolo sebe spoustu skvělých lidí a na ty ostatní věci jsou tu – co si budeme nalhávat – sexshopy.

Nechtěla jsem se vázat.

Nechtěla jsem, aby mi někdo chyběl.

Nechtěla jsem, abych na někoho musela pořád myslet a tím odbíhala myšlenkami od „mých“ věcí.

Nechtěla jsem se strachovat, že o někoho přijdu.

Nechtěla jsem, abych se někomu musela přizpůsobovat a „dělit se“ o svůj volný čas.

Postupem času začínám ztrácet své ideály a nechávám ostatní, aby pomalu kolem mě bořili cihlu po cihle zeď, kterou jsem si pracně postavila. Nechávám s sebou manipulovat a naučené sobecké „ne“ už pomalu ale jistě přestává platit. 

Člověk by řekl, že bourat bariéry a posouvat hranice, tam kde bych je dřív nechtěla, bude něco nemyslitelného. Co když ale vykročení vpřed bude fajn?

Stateční/ý

Když něčeho máme dostatek, máme tendenci si toho nevšímat, přehlížet to a všeobecně si toho nevážit. Můžete to dokonce vygradovat do bodu, kdy to budeme znehodnocovat, povyšovat se nebo dokonce zesměšňovat. Proč?

Proč?

Nevím jak u vás, ale u mě je klasické, že když se cítím před někým/něčím silná, mám tendenci si z něho/toho dělat srandu a chovat se tak, jak si nezaslouží. Dovoluji si víc, než bych si dovolila k ostatním. Všímám si toho už dlouho a lidé, kteří mě znají dobře, to ví také a velkoryse to přecházejí. To ale nic nemění na tom, že toho pak lituji a je mi z toho smutno. Pořád tu jsou totiž tací, kteří mě takovou neznají.

Už dlouho si uvědomuju, že opravdu nevím, co chci. Nejdřív po něčem toužím, ale když to náhodou dostanu, vidím jen chyby a negativa, než abych se na to podívala z jiného úhlu a viděla to pozitivně. Místo abych byla v sedmém nebi, že mi někdo vyjeví své city, cítím se na koni, protože o svojí převaze vím a mám tak určitou jistotu. Vím to a využívám toho.

Je statečný ten, kdo nám bez okolků vyjadřuje své city a odhaluje tím svou duši, i když ví, že nám tím dává pomyslnou zbraň, kterou ho můžeme „zničit“. Já bych to nedokázala.

Otázkou tedy asi není, proč mi člověk vůbec vyjadřuje náklonnost, ale spíše proč já jí od něho neumím přijmout?

(Naši) obšťastňovači

Dnešní moderní generace singles se pomalu a plíživě rozšiřuje. Postupně se totiž mění hranice toho, co lidé od vztahu chtějí a co jsou ochotni akceptovat a tolerovat. Jinak řečeno - co muži očekávají od žen a co ženy očekávají od mužů. Dá se říct, že jedinci mužského pohlaví vyžadují od nás žen stále to samé a ve vyznávání jiných hodnot se jejich názory příliš nemění - zato ženy v dnešní době povýšily vztahovou hierarchii na něco, co tu nikdy v minulosti ani nebylo - na to, že láska = věrnost a věrnost = láska. 

Dnešní žena nechápe, proč se muž může po společně prožité vášnivé noci s klidným svědomím vrátit domů ke své přítelkyni a chovat se, jako by se nic nestalo. Nevidí rozdíl mezi sexem a láskou, a jestli říkají že ano, tak patrně lžou. Ženy totiž nemají geneticky dané tyto veličiny odlišovat. Nechápou to.

Naopak samečci jsou v roli obšťastňovace - ve své smečce musí oplodnit co nejvíce samiček, aby jejich rod nezanikl - a to je geneticky dané a je úplně jedno, jestli se jedná o samce lva, gorily nebo třeba o lidského exempláře. Ti silnější přežijí a ti slabší odcházejí. A ženy si logicky radši přidávají do svého portfolia milenců jen ty nejlepší jedince. A když muž říká, že "on jí sbalil", tak to nikdy není pravda. Každá žena už ví dopředu, zda vůbec "chce být sbalena" - jestli je daný jedinec vhodný pro být teoretickým otcem jejího potomka..

Jenže čím víc žen muž dokáže obšťastnit, tím je v očích dalších žen silnější a tím pádem i žádoucí. To je taky podle mě jeden z hlavních důvodů, proč se ženy pouští do vztahů s "permanentníma obšťastňovačema" - chtějí dosáhnout něčeho, co se asi žádné jiné před nimi nepodařilo - zkrotit a přivlastnit si ho. Chtějí tím dát najevo světu, že ony jsou ty pravé - dokázaly něco při čem ostatní neuspěly. Chtějí být nejlepší.

Celý tento koloběh končí ale v  tak, že je každý "normální" muž zadaný (a je jedno jestli šťastně nebo nikoli) nebo má dost svého zralého úsudku na to, aby se dobrovolně spároval se ženou, která si ho bude podvědomě usurpovat sama pro sebe. Takoví muži pak jedou na vlně Friends with benefits a ženy to buď akceptují nebo ne. Jenže rozdíl mezi nimi je takový, že muž opravdu žije v domnění, že v jejich vztahu jde pouze o sex, kdežto žena (ač říká úplně to samé) v mysli spřádá nejrůznější fantasmagorické konspirace o jejich vztahu.

Protože ať si jakákoli žena říká co chce, vždycky podvědomě plánuje s mužem svojí budoucnost. Přemítá si, jak by ho představila, kdyby se na ulici setkali s někým známým, má rozmyšleno jak se budou jmenovat jejich děti a má naprosto jasnou představu, jak by fungovala jejich společná domácnost. Jenže to logicky jemu nikdy nemůže přiznat, protože on by vzal do zaječích při prvním náznaku utahování smyčky kolem krku.

A pak zase budeme sedět v kruhu kamarádek a navzájem si plakat na ramenou a přikyvovat, jak se naši muži chovají nebo nechovají. Můžeme se za to samy. Snažíme se je převychovat a vsadit do role, pro kterou nebyli stvořeni.

Dnešní "moderní" žena chce totiž nabourat a překopat všechna pravidla, která jsou ve společnosti dané už po staletí. Proč?

Podzimní noční můra

Podzim je v plném proudu a podle teploměru v ranních hodinách na sebe zima nenechá dlouhou čekat. Za chvíli nám začne doba radovánek, které nejdou dělat nikdy jindy, než právě v zimě a my si jich budeme opět po roce plnými doušky užívat. 

Budeme běhat po louce mezi padajícími vločkami, po roce oprášíme sáňky a půjdeme sjíždět horokopce, budeme se procházet zimní krajinou, kdy v mlze neuvidíme ani konec horizontu, začneme nosit ke krmelcům žaludy a bukvice a do krmítek nasypeme nejrůznější drobky a zavěsíme lůj, na zahradě si postavíme symbolického sněhuláka, kterého budeme přiměřeně udržovat po celou zimu, budeme čerpat vánoční atmosféru na trzích se svařákem v ruce a všeobecně se začneme těšit na Vánoce, na které už budeme vehementně shánět ty pravé dárky...

Jenže - abychom si to mohli náležitě užít, tak nám nesmí být zima. Dost už na tom, že díky nedostatku slunečního svitu a naopak dostatku břečky na chodníku budeme mít špatnou náladu skoro permanentně.

Po zkušenostech z minulých let jsem se rozhodla nečekat a vyrazit na "předzimní nákupy" včas, dokud budou mít v obchodech to co chci a navíc i v mojí velikosti. Zjistila jsem, že dobrý zimní kabát je na zimu nejlepší základ všech základů. Klišé, že? A taky jsem bohužel zjistila, že nákup zimního kabátu je noční můrou nejen mou, ale i všech kolem mě.

Už týden chodím po obchodech a sháním ten "můj". Všechny jsou buď moc krátké, nebo moc dlouhé, mají divný střih, vyblitou barvu, příšernou kožešinu a nebo látka strašně kouše. A ty co vypadají hezky, jsou tenké a byla by v nich zima..

Příjemným zjištěním ale bylo, že jsem se do každého zkoušeného kabátu vešla. Dobře, je pravda, že jsem si zkoušela jen jeden, ale to stačilo, abych si tím byla už jistá.

Při pomyšlení, že bych žádný nesehnala se mě zmocňuje panika. Nechci se znovu oblékat do té čtyřleté hrůzy, která na mě strašidelně vykukuje ze skříně a o které si každý rok říkám, že jí vyměním (tedy kromě toho prvního).

Když jsem se někdy v minulosti zeptala nějaké kamarádky na její názor, vždycky mě ujistila, že je hezkej a sluší mi, z čehož jasně vyvozuju, že je to milosrdné lži a nebo - a to by bylo horší - mě to naschvál nechávají nosit, protože ať si pak ony na sebe vezmou cokoliv, tak vedle mě budou vždy zářit.

Tak trochu si připadám jako v Pretty Woman - chodím po obchodech s kartou s kontokorentem a chci/musím si něco koupit, ale nikde "nic nemají"!

Každopádně, jestli za měsíc budete mít pocit, že jste mě už dlouho neviděli a že žiju jen virtuálním životem, víte co to znamená - nesehnala jsem kabát, ve kterém bych se nestyděla vyjít na ulici!

Maťka z BA

Před pár měsíci mě na Facebooku začala sledovat jistá slečna z Bratislavy, která za nějakou dobu začala číst a komentovat články na tomto blogu. Potěšilo mě to a začala jsem jí tedy sledovat taky. Během minulého měsíce jsme si "lajkovaly" fotky a psaly komentáře ke statusům.

Před dvěma dny jsme se přidaly mezi "přátelé" a poprvé jsme si napsaly regulérní zprávu - psala mi, že jede v pondělí na skok do Prahy - kvůli pracovnímu pohovoru - a jestli bych se s ní nesetkala. Zahřálo mě to u srdce - moje "fanynka" se se mnou chce sejít. Tak proč ne. Řekla jsem, že ano.

Vyzvedla jsem jí na nádraží a dovlekla na kafe (kam jinam - v mém případě). Skoro jsme se ani nepustily ke slovu. Jsme stejně staré, máme stejné názory a hodně podobné zkušenosti. Čteme skoro stejné knihy a hledáme si podobné typy lidí za své přátele. Je to až zvláštní, kolik toho mohou mít dva cizí lidé společného.

Když jsme se po hodině loučily, zničeho nic řekla, že má v bytě velkou postel a kdybych chtěla, tak za ní můžu přijet. Objaly jsme se.

V Bratislavě jsem nikdy nebyla. Tak proč ne.

Řekla jsem, že ano.

1. narozeniny

Rok se s rokem sešel a já jsem dnes ráno ke své hrůze zjistila, že jsem úplně prošvihla první narozeniny mého blogu.. Popravdě, zas taková hrůza to nebyla - spíš mě zarazilo, že už je to tak dlouho. Strašně rychle mi to uteklo. 

Každopádně si myslím, že rozhodně není co oslavovat, ale je to jakýsi mezník, který mi dává prostor k roční rekapitulaci.

 
Co je tedy u mě nového?

• vyprofilovala jsem tento blog do dnešní podoby, která se mi líbí víc - čistě články bez zbytečných obrázků a netušených hudebních zážitků
• už nejsem introvertkou (= nebojím se setkávat s cizími lidmi a ani s nimi mluvit! Pokrok!)
• zjistila jsem, že spoustu názorů, o kterých jsem si myslela, že jsou divné, sdílím se spoustou dalších lidí
• koupila jsem si svůj první (= a asi ne poslední) Nikon a začala jsem se opravdu věnovat fotografování 
• s tím souvisí i vytvoření vlastních webovek www.jankasimackova.com
• začala jsem se více zajímat o esoteriku a duševní rozvoj
• někteří "vyvolení" si všimli, že už je tolik netrápím hovadinama a píšu je rovnou sem
• zařídila jsem si svůj první samostatný byt
• 3x jsem změnila svůj účes
• začala jsem používat denní a noční krém - upřímně? Výsledek žádný, ale stejně je mám - asi pro lepší pocit
• začala jsem více číst, ale přestala jsem si vést Čtenářský i Kulturní deník (není na ně čas!) 
• stal se ze mě regulérní  kavárenský povaleč - kdekoli, kdykoli - jsem na tom už tak špatně, že klidně i bez kafe
• na měsíc jsem si prožila, co to znamená být na "mateřské"
• dokázala jsem si, že si vážím sama sebe a že se ve správné chvíli umím správně rozhodnout
• znovunalezení mé (asi i věčné) platonické lásky

Co se naopak ale vůbec nezměnilo?

• zvědavost a netaktnost (hlavně vůči věcem, které mě opravdu zajímají)
• váha (chtěla jsem napsat bohužel, ale nenapíšu - už jsem s tím smířená)
• sexuální orientace (některým to se to možná bude zdát divné, ale opravdu - nic se nezměnilo!)
• nemakačenkovost (ano, ano, pořád se mi do toho nechce!:))

I když to přímo nesouvisí s tímto blogem, tak bych Vám ráda sdělila, že (a je to výsledek mých asi týdenních úvah - takže opravdu relevantní) jsem nikdy nebyla spokojenější a šťastnější, než jsem teď..  

A ti z Vás, kteří mě znají osobně vědí, že je to pravda. :)