O pochvalách

Kdo by nebyl rád, když ho někdo za něco pochválí? Určitě to znáte – takový ten pocit, kdy vámi projede pocit uspokojení a zadostiučinění, vzedme se ve vás vlna pýchy a získáte pocit, že jste neztratili svůj čas zbytečně, a že i kdyby pro nic za víc, tak kvůli tomuto pocitu má vaše existence na světě alespoň nějaký smysl.

Někdo říká, že chválit se nemá, že je to zbytečné, dlouhodobě demotivující a že se všeobecně v našem světě peněz a kariérních růstů jedná už spíše o přežitek a na nějaké pochvaly se vůbec nehraje. Jasně, znám i ty "životapovzbudivé" poučky, které hlásají - všechno, co děláte, dělejte pro sebe, hlavně nic neočekávejte! 

To ale v praxi nefunguje. Alespoň u mě ne. 

Já osobně si myslím, že na chválení není vůbec nic špatného (samozřejmě, v přiměřené míře). Pochvala je v podstatě ocenění práce někoho jiného.

Ano, při vyjádření chvály je potřeba se trochu přihrbit a přiznat si sám pro sebe, že v nějakých oblastech existují i stejně schopní (ne-li schopnější) jedinci, kterým jdou nějaké věci prostě lépe. Ale tak to prostě na světě chodí – víme to všichni. A hlavně – vědí to především i ti, co na pochvalu čekají.

Pro mě jsou pochvaly (ve spojení s uspokojivým pocitem z dobře odvedené práce) mnohem silnější motivací, než třeba peníze. A musím přiznat, že v určitých případech (jako například, když udělám něco výjimečného, a zatím jsem o tom od okolí neslyšela jedinou zmínku) mi nedělá problém si o pochvalu prostě říct. Není nic snadnějšího, než pobídnout člověka, u kterého vidíte, že vás chce pochválit, aby to skutečně udělal...

A co víc!

Je strašně důležité umět pochválit dobře! Zvlášť třeba v mém případě! Když mě chcete chválit, musíte občas obměňovat adjektiva, kterými svůj obdiv a uznání vyjadřujete - když se to tak neděje, dřív nebo později to prokouknu a dojde mi, že to není jen nedostatkem slovní zásoby druhého, ale i jeho neupřímností či pokrytectvím. A už jsem ve střehu! Nemůžete třeba používat věty typu „ty děláš nejlepší mousse na světě!“, protože to by se i moje ego mohlo zaleknout a vytušit nějakou tu strojenost a předstírání. Bohatě mi stačí například „Lepší koprovku jsem nikdy nejedl.“, „Já sladké moc nejím a všechno sladké, co jsem za půl roku snědl, bylo od tebe.“,  „Takovou zmrzlinu nedělá ani moje máma!“ nebo „Bez tvého cheesecaku bych se neobešel.“, protože tomu uvěřím mnohem snadněji.

Pravda je ovšem taková, že když kýžená pochvala nepřichází, mám v tendenci si jí prostě vydupat. Nastal čas, kdy úplně chápu mojí babičku, která se mě během oběda 5x vtíravě zeptá, jestli mi to chutná. (To já naštěstí ale zatím nedělám - zeptám se maximálně dvakrát (pokud je ovšem odpověď důvěryhodná a doplněna patřičnými mimickými gesty - ty jsou obzvlášť důležité!) a uvěřím tomu. A uvěřím tomu proto, protože v to chci věřit.)

Jak kdysi řekl klasik: „zatloukat, zatloukat a zatloukat!“, tak já říkám: „chválit, chválit a chválit!“

Pochvala nic nestojí a přitom je opravdu k nezaplacení.

Pochvaly jsou zkrátka potřeba!

Protože … když jsem pochválená, tak jsem i spokojená! :)