Při východu slunce

Včera večer mě to napadlo – proč si pořád sjednávat schůzky na odpoledne po práci? Proč ne nikdy brzo z rána a zažít nečekaně odlišný začátek nového dne? 
A tak zadání znělo jasně – sraz v půl 6 ráno. A výsledek?

Bylo to tak jiné! Tak odlišné od běžného stereotypu.

Nařídit si budík na pátou hodinu ranní a ještě v poloslepu se nasoukávat do kusů oblečení. Potichu se vyplížit z bytu a být si přitom naprosto jistá, že v celém domě jsem vzhůru jen já a vykročit do černé tmy.

Vidět husté bílé mraky páry sedící nad lesy a vnímat všudypřítomné ticho. Naprosté ticho. Ani ptáky ještě neslyšet zpívat  a jen jakoby zdálky vnímat, že po jindy rušné silnici teď jen občas projede nějaké auto.

Procházet se po cestičkách v parku a nikde nevidět ani živáčka. Pozorovat postupně se rozsvěcující světla v oknech malých domků a zažít okamžik, kdy se najednou vypne veřejné osvětlení. Uprostřed parku koukat na východ slunce. A cítit se naprosto jedinečně v tomto jediném krátkém okamžiku. 

A po sedmé hodině se vláčně ploužit do schodů ke svému bytu ještě s teplými houskami z pekárny v ruce a potkat sousedku myslící si, že se právě vracím z celonočního milostného dostaveníčka.