Jak vidíte sami sebe?

Dnes ráno jsem zažila „okamžik osvícení“. Vystoupila jsem z tramvaje a letmo se zahlédla v zrcadlové výloze protějšího obchodu. Viděla jsem se tak, jak jsem tak, jak mě vidí ostatní lidé – ne, tak když jdu k nějakému zrcadlu, o kterém předem vím a stihnu se zatvářit tak, jak se chci vidět – mile a hezky. Rychle mi prolítla hlavou myšlenka, která mě donutila se k výloze vrátit a detailně si mě prohlídnout.

V jedné ruce kelímek s kávou, v druhé velká igelitka s vánočním dárkem. Oči trochu zapadlejší a skelnatější než obvykle – asi díky rýmě, vlasy mastné, svázané do ohonu, aby budily dojem bohémské ležérnosti a skryly tak mojí lenost (prostě jsem nebyla schopná ráno vylézt s postele o 15 minut dřív), velkou kapuci od kabátu (díky, které si mě na vánočních trzích pletou s turistkou – ze západu – jak mě ujistili, při mém pohoršeném výrazu) rozházenou všemi směry a špičky bot žalostně špinavé – někdo by je mohl považovat za okopané (naštěstí!), ve skutečnosti jsou ale opravdu špinavé…

A jak jsem tam tak stála, tak jsem se najednou na sebe podívala úplně z jiné perspektivy. Jako ve filmu, kdy je záběr ukončen tím, že kamera vyjede vysoko nad hlavy ostatních a ukazuje jedince v celém tom mumraji jeho života. Zamyslela jsem se – kdybych před několika lety viděla samu sebe dnes, co bych si o sobě taky myslela?

Všichni máme tendenci soudit jiné podle jejich vzhledu – i já. Bohužel. Asi vám to přijde divné, protože jsem k takovému povrchnímu chování  vždy velice kritická (buď nad podobným výrokem překvapeně nadzvednu obočí, a nebo ho naopak pohoršeně stáhnu k sobě - záleží, jak moc dobře se známe a jaké mám zrovna mantinely), ale sama pro sebe si člověka zaškatulkuji do nějakého šuplíčku, podle kterého s ním pak jednám.

A když už nehodnotíme vzhled, tak se zabýváme dosaženými „výsledky“ ostatních. Během srazu kamarádek pak můžeme slyšet věty, jako např. „Tobě je 25 a ještě nemáš stálou práci?!“, „Je ti 30 a ještě nejsi vdaná a nemáš ani stálého partnera?!“, „Ty v 35 letech ještě nemáš děti?!“  = „Co si proboha do teď dělala?!“. 

Mě sice není 35, 30 a ještě ani 25, ale i tak mám pocit, že se nějakými blyštivými výsledky můžu jen těžko ohánět. Nemám za sebou nic, co bych si mohla připíchnout na nástěnku a chlubit se tím. 

Ale záleží na tom? Jsem i tak šťastná a spokojená. Mám kolem sebe spoustu přátel a konečně jsem si našla koníček, který mi naplňuje život. A mám svůj blog. I když ho skoro nikdo nečte a nikoho to moc nezajímá, tak já ho mám ráda a jsem s ním spokojená. A není lepší pocit, než když dostanu víc než 2 komentáře nebo když mě někdo večer v hospodě osloví „Janko, četl/a jsem tvůj nový článek a myslím si, že …“. 

Přemýšlela jsem. Kdybych v den svých dvacátých narozenin viděla dnešní obrázek mě samotné, odsoudila bych se? Nebo bych byla naopak ráda?