SYNOPSIS

NEPŘÍSTUPNOST

Ostré trny vzhlížející k nebi.

Tváří se velmi pokoutně a nenápadně, člověk by si jich vlastně ani nevšiml.

Jeden vedle druhého, ale v bezpečné vzdálenosti od všech ostatních, aby si vzájemně nenarušovali svoje vlastní teritorium. Dávají najevo svojí nepřístupnost a už od na ně pohledu je to všem jasné – radši se ke mně ani nepřibližuj, dej ode mě ruce pryč, nedotýkej se mě.

Na co ale opravdu myslí? Trochu se usmívám - těžko říct, co všechno se skrývá pod tím sněhem, sněhem, který je teď naštěstí před okolním světem, ochraňuje a ukrývá.

A já, po kolena v tom stejném sněhu, pomalu a tiše odcházím.. 

- - - - -

TAJEMNOST

Trochu nesměle a trochu bázlivě vykukuje ze závěje sněhu. Jen tak jakoby, jakoby mimochodem.

Po chvíli slyším, že mi šeptá o tom, jak kdysi dělala radost všem, kdo se k ní jen přiblížil. Dokonce prý bývala krásná. Dokázala zářit do světa a lehce si podmanit své okolí.

Mám jí to věřit? Jak vlastně poznám, že mi říká pravdu?

Sleduji jí a snažím se z utrápených zbytků kalichu vyčíst její tajemství..

Ptám se … Proč ale neodpovídá?

Chvíli nedokážu odhadnout, jestli je ráda, že jí věnuji svou pozornost.

Proč odpovídá na otázku otázkou?

Vzpomenu si na lišku, která kdysi řekla, že „správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné“.

A tak trochu začínám chápat, proč mě to k ní stále táhne, i když o ní vůbec nic nevím...

- - - - -

UZAVŘENOST
S železnou pravidelností se opakuje stále stejný motiv. Řetězec plný stále stejných naivních nadějí, omamných posloupností a hloupých chyb..
V jednotlivých zákoutí duše se usazuje – cosi? Odkud se to vzalo?
Tíží ho to.
Tíží ho to, ale i tak se z posledních sil rozdává se - každému trochu a vlastně nikomu skoro nic - každému tomu, kdo si v jeho prostoru úplně automaticky a zlotřile ukradl své místo, o kterém si myslí, že mu právem náleží. Ti v horních příčkách si ho usurpují už skoro celého.
Uzavírá se proto do sebe. Uzavírá se do sebe před okolním světem a zároveň je pevně rozhodnut k sobě pro příště už nikoho dalšího nevpustit – ale už teď ví, že to příště zase poruší.
Chrání tak sám sebe před okolím?
Nebo spíš okolí před sebou samým?

- - - - -

OSAMĚLOST

Řeklo by se – zázrak. Jasný důkaz toho, že křehkost a jemnost přežijí i v přívětivých podmínkách. Ponechává si poslední zbytky důstojnosti a pomalu a postupně ze sebe při minimalistických pohybech setřásá všechnu tíhu světa. Osaměle a statečně se komíhá ve větru. Na bělostný sníh dopadá její sotva znatelný stín a trochu se poplašeně třepotá.

Vypadá to, že chce být sama, uzamčená ve své ulitě.

Zima mnou prostupuje. Zhluboka dýchám, nasávám čerstvý vzduch.

Otáčím se kolem dokola a … ticho. Vnímám nadpozemsky dokonalé ticho, které mě obklopilo. Klid. Slyším tlukot vlastního srdce a na tváři cítím ledově studený vítr. Už pomalu necítím prsty z u nohou. A ani kotníky ne. A vlastně – necítím asi už vůbec nic..

Otáčím se k odchodu, ale zastavím se a znovu a naposledy k ní vzhlédnu. Letmým pohledem se s ní loučím.

Vyčkává tam tak sama. A sama ani neví, který z dnů bude její poslední…

Loď

Spousta lidí mi říká (a ostatní si to tajně myslí), že jsem jiná (ti hloupí a omezení používají slovo "divná").

Proč? 

Asi proto, že nedopustím, abych někomu darovala dárek bez mašle nebo dokonce vůbec nezabalený, sama vyrábím vánoční a narozeninová přání nebo leporela, v ruce si šiju potahy na křesla, polštáře, kapsáře a obaly na notýsky, protože mám panický strach ze šicího stroje a z koordinace pravé a levé ruky, vyšívám si lemy triček, maluju si po tričkách a po porcelánu, miluju vůni ořezaných tužek a zvuk roztřihnutí vysokogramážové čtvrtky papíru, od pastelek mám snad všechny barvy (a stejně tak i od štětců), vlastním tuž a pergamen, cedulky s názvem bylinky zapíchnuté v květináči jsou pro mě pomalu důležitější než rostlina samotná, vyžívám se v pečení vánočního cukroví, vaření sirupů, zavařování marmelád a výrobě domácí kosmetiky tak, že to vždycky musím porozdávat jinak bych se nevešla do bytu, korálků, drátků, nitek a ostatních komponentů mám tisíce a miliony, ale mám rozházené všude možně v krabicích, takže mi je naštěstí nikdo nezávidí, a na kurzy kaligrafie, keramiky, japonské vazby a výroby razítek se hlásím mezi prvními.  

Můj táta před pár lety našel na půdě u dědy korpus lodi, kterou si tam "uložil" v dobách svého mládí. Stačilo jen pár hodin na internetu a na světě byl náčrtek o tom, kolik loď bude mít světel, dveří, záchranných kruhů a člunů, a kolik plachet, a jejich rozměry. 

Čas strávený výrobou ve své dílně v garáži? Nepočitatelně a k nezaplacení! Díky šikovným rukou se tenké dřevotřískové dřevo změnilo na dvířka a střechy, z drátků se udělaly výstupní schůdky a ze staré plenky plachta - z čeho je barel na vodu, světla, záchranné kruhy a ampliony opravdu netuším, nepochybuji ale, že je to 100% handmade!

A proč to tu vlastně píšu a co to znamená? 

Když pominu mojí ničím nezaslouženou hrdost na to, čí jsem dcera, tak jsem ráda, když to mohu alespoň sem pyšně vystavit a tím získat možnost počet obdivovatelů tohoto kousku zvýšit z čísla dvě na číslo "nespočet", a zároveň tím odpovídám na obě dvě odpovědi, které mé okolí asi nejvíce zajímá a tíží:

1) Už víte, proč a po kom jsem jiná. 

2) A že to nikdy nepomine!

Okamžik rozchodu

"Lidi by se měli naučit odcházet ze vztahu, když přijde ten správný okamžik. Když ho prošvihnete, může vás to zabít", to píše ve své knize na stránce 83. odstavci druhém, větě třetí a čtvrté Radka Třeštíková. 

A podle mě na tom něco je!

Každopádně to může zabít jakýkoli hezký vztah (byť i jeho poslední zbytky), který jste si spolu během vaší známosti vybudovali.

Když pominu nadsázku a potěšeně se smířím se s tím, že jsem každý svůj "odchod ze vztahu" doposud přežila (i když vždycky ne úplně s grácií), neubráním se pocitu, že  u všech mých rozchodů nebylo nesmírně důležité ho jen dobře odůvodnit a správně argumentovat, ale taky ho skvěle načasovat. 

Jeden správný okamžik rozchodu totiž dokáže svou silou rozhodnout o tom, jestli si po další zbytek života budete volat nebo esemeskovat, protože vás zajímá, jak se má, jestli budete chodit na návštěvy za svojí (teď už bývalou) kočkou, jestli se půjdete s radostí a s flaškou vína opít do parku a při tom si povídat o (jeho!) dětech, jestli spolu budete chodit venčit svoje psy, jestli budete posílat každoročně rádoby radostné narozeninové blahopřání, ale přitom se vlastně neubráníte ironickému semknutí rtů, jestli ve vás hrne jen při sebemenším podezřením, že jste někoho jemu podobného viděli naproti přes ulici v davu nebo i jestli při každém vytroubení na přechodu nebudete šlehat očima po řidiči, jestli vás nechtěl přejet právě on!

Ale bohužel vím, co následuje, když se spolu lidé nerozjedou včas...

Jistě, všude okolo slýcháme, že bychom se měli nad všechno povznést, hodit věci za hlavu, nedomýšlet, nehodnotit, nekritizovat, odpouštět a zkrátka všechno vidět strašně krásně růžově - hlavně pozitivně! A asi je to pravda - to, že by se člověk měl umět přenést přes všechny zářivé falešné úsměvy, tříčtvrteční pravdy a polovičaté lži, přes napěchované puntíkaté obálky, smrtelné diagnózy, kubistické porcelánové hrníčky, přes platonická poblouznění a despotické zbavování iluzí, přes všechna prázdná gesta, vzletná věnování v knihách, výrazné brady a hysterické scény, a dokonce i přes přiopilé otírání kolen o kolena a už dost opilé rádoby obranářské pokusy o obejmutí. 

Asi by fakt měl, ale někdy to nejde. 

Někdy je to totiž už za hranou, protože přesně ten jeden daný správný okamžik, krásně a zároveň strašně hrozivě, nepozorovatelně propluje kolem nás do neznáma a tím jsou všechny naděje na jakákoliv hezká pokračování nenávratně ztraceny - protože právě tímto okamžikem začínají období sebelítostí, vydírání, patetických vyznání, dalších minirozchodů (a o to větších mininávratů) a takové celkové lebedění si ve svém vlastním blátíčku. Jenže tohle všechno si člověk v ten "jeden okamžik" prostě neuvědomí, a neuvědomí si to třeba ani za týden nebo za měsíc a poněkud setrvačně pokračuje ve své trýzni dál a mění se v jiného člověka. 

A přesně v těchto okamžicích mě opouští myšlenka, že ten pomyslný stín člověka, kterého jsem kdysi (snad) dobře znala, bude mít pro mě ještě někdy hmatatelný obrys. Protože tento celý smutný koloběh mu docvakne až mnohem a mnohem později - až když se budu bát ho potkat na ulici.

A tak z mého života většinou (a bohužel - bohužel) odchází stejně tak náhle jako do něj před pár lety, měsíci, týdny vtrhli - úplně stejně neznámí a neuchopitelní...

Ve vinohradském nebi

Bylo nám řečeno, že se nemáme navzájem rády - ač jsme se neznaly. Já jsem nesnášela ji, ona nemohla vystát mně. Řekl nám to .. kdosi. Kdosi, kdo mi častěji, než by bylo zdrávo, vždycky říkal "napiš o tom na blog". 

A tak tedy jo.

Sedím na střeše, v ruce držím imaginární skleničku šumivého vína a jen tak mimochodem si uvědomuju, že tam kdesi úplně dole o pět pater níže jsou dlažební kostky vinohradského chodníku. 

A v duchu tiše oslavuju. 

Oslavuju tento neopakovatelný moment, kdy se ve mě mísí směsice bázně a pomíjivosti s opatrnou a hřejivou pýchou.

Vlasy nám cuchá vítr a s nostalgií vzpomínáme na naši několikaletou historii. Myslíme na to, jak jsme se znaly neznaly, na to jak jsme se chtěly poznat, a přesto nechtěly.

Začínáme odvíjet další linku našeho přátelství, kdy se už nemusíme tajně virtuálně sledovat a zjišťujeme, kolik věcí máme vlastně společných a jak moc jsme si vlastně podobné. 

Souzníme a smějeme se a obě v hloubi duše cítíme jistou dávku zadostiučinění, že nás nějaký nesmyslný paradox poštval kdysi proti sobě.

A přece tu teď sedíme ve vinohradském nebi a spolu se západem slunce probíráme ty naše romantické životy!

O pochvalách

Kdo by nebyl rád, když ho někdo za něco pochválí? Určitě to znáte – takový ten pocit, kdy vámi projede pocit uspokojení a zadostiučinění, vzedme se ve vás vlna pýchy a získáte pocit, že jste neztratili svůj čas zbytečně, a že i kdyby pro nic za víc, tak kvůli tomuto pocitu má vaše existence na světě alespoň nějaký smysl.

Někdo říká, že chválit se nemá, že je to zbytečné, dlouhodobě demotivující a že se všeobecně v našem světě peněz a kariérních růstů jedná už spíše o přežitek a na nějaké pochvaly se vůbec nehraje. Jasně, znám i ty "životapovzbudivé" poučky, které hlásají - všechno, co děláte, dělejte pro sebe, hlavně nic neočekávejte! 

To ale v praxi nefunguje. Alespoň u mě ne. 

Já osobně si myslím, že na chválení není vůbec nic špatného (samozřejmě, v přiměřené míře). Pochvala je v podstatě ocenění práce někoho jiného.

Ano, při vyjádření chvály je potřeba se trochu přihrbit a přiznat si sám pro sebe, že v nějakých oblastech existují i stejně schopní (ne-li schopnější) jedinci, kterým jdou nějaké věci prostě lépe. Ale tak to prostě na světě chodí – víme to všichni. A hlavně – vědí to především i ti, co na pochvalu čekají.

Pro mě jsou pochvaly (ve spojení s uspokojivým pocitem z dobře odvedené práce) mnohem silnější motivací, než třeba peníze. A musím přiznat, že v určitých případech (jako například, když udělám něco výjimečného, a zatím jsem o tom od okolí neslyšela jedinou zmínku) mi nedělá problém si o pochvalu prostě říct. Není nic snadnějšího, než pobídnout člověka, u kterého vidíte, že vás chce pochválit, aby to skutečně udělal...

A co víc!

Je strašně důležité umět pochválit dobře! Zvlášť třeba v mém případě! Když mě chcete chválit, musíte občas obměňovat adjektiva, kterými svůj obdiv a uznání vyjadřujete - když se to tak neděje, dřív nebo později to prokouknu a dojde mi, že to není jen nedostatkem slovní zásoby druhého, ale i jeho neupřímností či pokrytectvím. A už jsem ve střehu! Nemůžete třeba používat věty typu „ty děláš nejlepší mousse na světě!“, protože to by se i moje ego mohlo zaleknout a vytušit nějakou tu strojenost a předstírání. Bohatě mi stačí například „Lepší koprovku jsem nikdy nejedl.“, „Já sladké moc nejím a všechno sladké, co jsem za půl roku snědl, bylo od tebe.“,  „Takovou zmrzlinu nedělá ani moje máma!“ nebo „Bez tvého cheesecaku bych se neobešel.“, protože tomu uvěřím mnohem snadněji.

Pravda je ovšem taková, že když kýžená pochvala nepřichází, mám v tendenci si jí prostě vydupat. Nastal čas, kdy úplně chápu mojí babičku, která se mě během oběda 5x vtíravě zeptá, jestli mi to chutná. (To já naštěstí ale zatím nedělám - zeptám se maximálně dvakrát (pokud je ovšem odpověď důvěryhodná a doplněna patřičnými mimickými gesty - ty jsou obzvlášť důležité!) a uvěřím tomu. A uvěřím tomu proto, protože v to chci věřit.)

Jak kdysi řekl klasik: „zatloukat, zatloukat a zatloukat!“, tak já říkám: „chválit, chválit a chválit!“

Pochvala nic nestojí a přitom je opravdu k nezaplacení.

Pochvaly jsou zkrátka potřeba!

Protože … když jsem pochválená, tak jsem i spokojená! :)

Jeden rok

Dnes je to přesně rok, co jsem přišla o jednoho z nejdůležitějších lidí ve svém životě. O člověka, který mě nenásilně formoval tím, jak poklidně si žil svůj obyčejný život. O člověka, který než aby moralizoval, kázal a zakazoval, nechal radši všechno svému přirozenému vývoji a víře ve zdravý rozum a úsudek každého člověka. O člověka, u kterého jsem cítila bezmeznou oboustrannou úctu a respekt. 

A už rok mám pocit, že už to nejsem zcela úplně já – že jsem přišla o svojí druhou půlku.

Byl (a pořád je) pro mě tím, … 

… kdo mi jako malé vytvářel na hlavě nejrůznější/nejhrůznější účesy, vyzvedával ve školce a vozil mě pak domů v golfáči. 

… kdo mě nechával stavět bunkry po celém domě, chodit bosa z venku do domu a z domu ven nebo si pouštět tátovy staré vinylové desky na maximální hlasitost. 

… díky kterému jsem pochopila, že nic není problém udělat, vyrobit či opravit svépomocí doma. 

… kdo mě naučil pěstovat si vlastní bylinky, ovoce a zeleninu a vlastně i vařit, a byl vždycky moje kuchařská pohotovost na telefonu.   

… kdo celý život pil turka pořád z jednoho a toho samého hrníčku a marně se mě snažil naučit skromnosti. 

… kdo mi uměl dobře poradit, ale nikdy mi neříkal, co mám nebo nemám dělat. A až s odstupem času se mi přiznal, že s ne všemi mými kroky souhlasil - ale musel mě přeci nechat, abych si na to přišla sama. 

… kdo se nebál říct, bez jakékoli arogance, druhému do očí svůj názor a stát si za svým rozhodnutím. Byl svých názorech pevný a jistý, ale nikdy je nikomu nevnucoval. 

… díky kterému mám svůj sarkastický humor a ironii. 

… kdo se mi snažil vetknout, že je vždycky lepší se zdržet debaty, než se pohádat. 

… kdo je mi vzorem pro svou pokoru, spolehlivost a spravedlnost vůči ostatním. 

… díky komu si umím udržet úsměv na rtech a nadhled při vypjatých situacích. 

… kdo nikdy nesoudil a nehodnotil ostatní lidi. 

… kdo nelhal, neklamal, nepodváděl, nikam se nevnucoval, po nikom nic nechtěl...  

… kdo nad mojí naivitou a neznalostmi jen mával rukou a s úsměvem říkal, že žádný učený z nebe ještě nespadl. 

… díky komu si v období nejvyššího vypětí sama pro sebe říkám „jeho věty“ - „ono se to taky neposere“, „co teď a co potom?“ nebo „hlavně žádnej kvalt!“ 

... na koho si vždycky vzpomenu, když koukám do mísy s náplní a šlehám elektrickým šlehačem pěnu – díky ráznému plesknutí přes ruce, když jsem v dětství oddělávala metly dřív, než jsem přístroj vytáhla ze zásuvky. 

… kdo pekl nejlepší ořechový dort na světě!

… u koho mělo všechno svůj poklidný domácí řád, byla jsem tam vždycky vítána a věděla jsem, že co je jeho, je i moje.

Dnes je to přesně rok, co mi umřel můj děda. 

Milý Evžene, ...

Dneska k nám do kavárny zavítala postarší paní se svou maminkou. Zběžně je od pohledu znám již z minulých dnů – očividně cizinky, a kávoví fajnšmekři, které si distingovaně zanechávají odstup.

Při placení paní projevila zájem o naší věrnostní kartičku. Z mého pohledu asi pochopila, že si nejsem jistá, zda jí vůbec využije. Načež se paní dala do řeči, povídala a povídala a já se v tom pomalu začala ztrácet.

Pochopila jsem, že maminky přítel Evžen je vážně nemocný, má rakovinu. Maminka nechce, aby umřel doma a tak s ním odjely do Luhačovic, protože v jejich městě – Brně – není pro něj teď dobrý vzduch. Evžen v Luhačovicích už párkrát byl a maminka si myslí, že zdejší ovzduší na něj má pozitivní vliv. A tak se rozhodly, že tu zůstanou až do té doby, než Evžen zemře. Takže doufají, že tu budou mít pobyt co nejdelší.

Překvapeně jsem vyblekotala nějaké společenské fráze soustrasti a pochopením nad ztrátou blízké osoby. V tom mě ale šokovaná paní zarazila - „Počkejte, vy mi asi nerozumíte. Evžen je maminčin kocour!“

A tak si tak říkám – „Milý Evžene, jaké by to asi na světě bylo, kdyby lidi k sobě chovali aspoň tak pěkně, jako ke svým kočkám?“