Are you happy?

Poslední dobou okolo sebe vídám lidi, kteří jsou na první pohled šťastní. Oni si vlastně sami o sobě myslí, že jsou. Mají rádoby dokonalý život - skvělou a perspektivní práci, vysokej plat, dokonalej byt na hypotéku, nové auto, designovej nábytek a z katalogu vybranou nadoblačnou dovolenou. Ale pořád jim něco chybí..

Abych pravdu řekla, tak takových lidí znám spoustu, ale až nedávno jsem si jich začala více všímat. Přijde mi, že se všichni jen honí za nějakou utkvělou představou - co všechno musí v životě mít a získat, pro to, aby byli spokojení. 

Známe to všichni - každý z nás má v dětství nějakou dokonalou představu o tom, jaký má být jejich šťastný život - jako v americkém filmu - nablýskané auto, útulný rodinný domek s velkou vstupní halou, vždy dobře posekaná zahrada a děti, které studují na prestižních školách. Jako z reklamy. Člověk pak dělá pořád víc a víc, aby se v očích ostatních (a tudíž i ve svých vlastních) jevil jako spokojený.

Myslím, že když byste se většiny z nich zeptali, co se musí v jejich životě změnit, aby byli skutečně šťastni, tak by vlastně nevěděli. Proč se tedy pořád hodí za vsugerovanými myšlenkami?

Kdysi jsem chodila s klukem, který mi (v okamžiku našeho rozchodu) řekl, že přesně neví co, ale že něco je špatně. Že se necítí být spokojený a sám sebou a že takhle prostě žít nechce.
V tu chvíli jsem ho vůbec nechápala. Co jsem dělala špatně? Nevařila jsem dost dobře? Neprala jsem dost často? Neuklízela jsem dost pečlivě?

Teď mu rozumím jako málokomu. Začala jsem se na sebe i na svůj život dívat z jiného pohledu (a shodou okolností, jsem u dalšího přítele za celé dva roky nevařila a ani neuklízela ani jednou). Skutečné řešení, ale je někde úplně jinde. 
Často se kolem sebe rozhlížím, poslouchám příběhy a sleduju životy ostatních a říkám si - takhle bych žít nechtěla. Je mi smutno z lidí, kteří se honí za nějakým snem, o kterým si myslí, že když budou dělat vše "správně", tak budou "odměněni" životním štěstím. 

Spoléháme na svět okolo nás, aby nám diktoval pravidla života - často se upínáme k nesmyslným horizontům, od kterého podle nás budeme mít lepší život. Až budu mít po zkouškách, tak ... Až si našetřím víc peněz .... Až se mi podaří zhubnout ... Až se odstěhuju do nového bytu ... Až si koupím nové oblečení .....
Všemi těmito podmínkami podvědomě odsouváme sami sebe na druhou kolej a tím náš "cíl" prakticky znemožňujeme. Pokud chceme být více spokojení, musíme se dívat na nás, jako na prvnotní článek toho, kdo a proč o nás rozhoduje. Nikdo jiný za naše rozhodnutí není zodpovědný, tak proč bychom se měli řídit podle něho?

V životě je strašně těžké něco změnit. Osobně patřím mezi lidi, kteří nesnáší jakékoli změny. Přímo je nenávidím a bojím se jich. Bojím se, že budu v neznámé situaci a nebudu vědět co mám dělat. Je pro mě více než pohodlné, že nechávám věci plynout tak, jak jsou a podřizuju se vývoji situace.

Občas se ale vyplatí udělat ve svém životě nějakou změnu, která by nás posunula blíže k našemu vytyčenému cíli. Možná začneme pomalu, budeme se jen rozkoukávat po našich možnostech a hledat pro nás to nejlepší. Kde je ale psáno, že poznat sám sebe jde rychle?

Jediní, kdo ví, co nás může udělat šťastnými, jsme my sami. Nemůžeme tedy od nikoho jiného očekávat, že nám s tím pomůže a snít o tom, že po svatbě všechno bude. 

Pokud nebudeme my sami šťastnými, nemůžeme udělat nikoho jiného šťastným.

A já budu šťastná, když najdu někoho, s kým budu dělat ranní piknik se snídani a chodit bosa v mokré trávě.

Osudoví

Vím, že sama sebe nemůžu příliš hodnotit, ale i tak bych o sobě řekla, že co se týče vztahů, jsem až moc morální a staromódní člověk.

Neprovozuju lehkomyslné flirtování, nesouložím a ani se nelíbám na prvním rande, nejsem nevěrná, než si s někým něco začnu, musím ho nejdříve dobře poznat a s nikým si nic nezačínám, když v tom nevidím budoucnost..

Tento navyklý styl ale občas někdo změní. Nevím, jak se tomu říká u mužů, ale u žen je to známo pod pojmem Femme Fatale. Jsou to muži, kteří nad námi mají takovou moc, že si to ani neuvědomují. Bez mrknutí oka boří veškerý náš obranný mechanismus a my kvůli nim měníme vzorce našeho chování.

Když se na nás dívají, začneme automaticky přemýšlet něčím jiným, než mozkem. Stačil by jeden výraznější pohled nebo pokyn hlavy a vzdaly bychom se. Nic bychom mu neodmítly. Bez mrknutí oka bychom stáhly kalhoty nebo vyhrnuly sukně, o něco se opřely a jen poslušně čekaly..

Existují muži, kteří si nás dokážou strašně lehce podmanit.

Štěstí, že takového znám jenom jednoho.

Nefoť mě!

Nefoť mě!! ... Věta, kterou ode mě mojí přátelé a známí slyšeli tolikrát, že by to ani nespočítali. Vždycky se mě ptají, proč nechci a já odpovídám, že nevím. Ve skutečnosti to vím až moc dobře...

autor: Martin Sznapka (www.martinsznapka.cz)

Když jsem byla malá, tak jsem s fotografováním neměla problém - vlastně jsem se fotila docela ráda. Pak ale ovšem přišel zlom. Nastala doba, kdy si malé holky začínají uvědomovat, že existuje něco, jako "líbení se" a že neexistují jen hezké děti, ale také ty ostatní. Najednou jsem si začala všímat, že se na fotkách sama sobě moc nelíbím - že mám oproti ostatním moc vykulené oči, velké kruhy pod očima, naducané tváře, víc brad, než by se slušelo, nebo příliš kulaté břicho. Podvědomě jsem se fotografování začala bránit, vyhýbala jsem se mu a tiše záviděla ostatním holčičkám, které na fotkách vypadaly jako andílci.

Když tak nad tím přemýšlím, tak to z velké části bylo tím, že už ty malé holčičky uměly něco, na co jsem já přišla až o pár dekád později - pózovat. Jakmile uviděly někoho s fotoaparátem, hezky si sedly, uhladily si sukýnku, cůpky daly dopředu a "svůdně" zamrkaly. Tomu prostě nešlo konkurovat. 

Časem jsem tedy zjistila, že jediná cesta jak nestát před objektivem je ta, že budu stát za ním a už asi v páté třídě jsem si k narozeninám přála vlastní fotoaparát. Nikdy jsem nepatřila k těm krásným a obdivovaným, takže mi tahle moje role absolutně vyhovovala.

Focení mě baví dodnes a i když jeho prvotní důvody zůstávají stejné, můj pohled na focení se dost změnil - snažím se zachytit každodenní rutinní život, který ostatním přijde příliš všední na to, aby se na chvilku zastavili a koukali okolo sebe. 

Asi i v návaznosti na "můj komplex" se v poslední době soustředím hlavě na fotografování lidí (převážně portrétů). Tedy, zatím se to učím. Snažím se z ostatních vyzdvihnout to nejlepší, co na nich (a v nich) je a tak ukázat jejich vnější i vnitřní krásu všem - tak jako jsem si kdysi přála, aby tohle někdo udělal mě.

Když vybírám oblečení, místo a atmosféru, myslím vždycky sobecky sama na sebe - kdybych vypadala jako ony, jaké bych chtěla mít fotky? Co bych chtěla ukázat? Co bych chtěla aby ostatní viděli? Baví mě, že tímto způsobem můžu mít vlastně několik životů, kdy ani jeden není lepší než druhý. Každá slečna je jiná, má jiný styl a jiný život, a i když jsem pouze v pozadí, tak můj pohled jí vlastně dotváří - beru jako svojí povinnost z ní zachytit to nejzajímavější, to co by se mělo ukazovat, a co by ostatní měli vědět, že ony to mají.

Při samotném focení pak prosazuju svůj prvotní záměr - bez skrupulí jim říkám, ať se víc předkloní, aby jim byla víc vidět prsa, ať si sednou tak, aby bylo vidět jejich tetování, nebo ať se zakloní, aby se zvýraznily jejich klíční kosti. Někdy mě až překvapuje, co všechno si ode mě nechají líbit a ještě se u toho usmívají.

Když tak nad tím přemýšlím, tak všechny ty (ať holky nebo kluky), kdo si mi kdy stoupli před objektiv, velice obdivuji a vážím si jich. Já bych to nikdy nedokázala.

Obdivuji je, jak se plní sebevědomí postaví přede mě a poslouchají mé rozkazy. Obdivuji je, že když řeknu, aby si sundali oblečení, tak ho beze slova hodí do trávy. Obdivuji je, že se nenaštvou, když moje experimenty se zrcadlovkou nevyjdou podle mých představ a fotí se znovu a znovu. Obdivuji je, že se nenechají vyvést z míry a ještě si to užívají.

A pomalu i sama na sobě začínám pociťovat, že díky fotografování ostatních mám už mnohem menší averzi vůči všem pokusům mě zachytit a už před cizími objektivy neutíkám tak jako dřív..

Chci se naučit fotit!

A chci se naučit nechat se fotit!

Signály

Když jsem kdysi v knihkupectví našla příručku Jak flirtovat od Niny Deissler, myslela jsem si, že je to napsáno přesně a jenom pro mě. Jak ale čas běží, tak jsem se chtě nechtě flirtovat nakonec naučila - sama od sebe. Věřte si tomu nebo ne, ale i když to nepoužívám, tak to opravdu umím a někdy mi to i jde..

Co mi ale do teď vůbec nejde - rozpoznávat signály. Jak mám poznat, že je vhodná doba vybalit z dávno zapomenutého kouzelnického klobouku ty nejlepší čísla?
Když se nad tím povznesu, tak by se dalo s nadhledem říct, že s jistou dávkou sebezapření bych to dokázala sama od sebe odhadnout - konec konců, když on nebude reagovat, tak můžu s "flirtováním" přestat a on si bude myslet, že se mu to jenom zdálo.
Problém začíná v okamžiku, kdy musím odhadnout toho druhého.. Jak mám poznat, kdy flirtuje on?
Už jsem se naučila si zvyknout na skutečnost, že muži občas bývají milí a pozorní. A taky jsem se naučila, že existují dvě kategorie mužů - jedna je plná těch, kteří za svou naklonost a starostlivost "něco" očekávají a v druhé jsou ti, kteří jsou prostě milí pořád.
Co ale absolutně nezvládám je přerozdělování můžu do těchto pomyslných skupinek - jak mám poznat, že ten, kdo stojí naproti mě, je na mě hodný z čistě nezišných důvodů?
 

Kdybych měla být úplně upřímná, tak bych se musela přiznat k tomu, že jsem nikdy v životě vlastně nikoho nesbalila. Vždycky jsem byla sbalena. Protože já nikdy, opravdu nikdy, neudělám první krok. Vím, je to dětinské, a myslím, že jsem na to už kolikrát doplatila, ale je to tak. 

Myslím, že je to taky tím, že nejsem moc empatická. V některých věcech dokonce vůbec - například v tomto. Jsem prostě ten typ, ktery by uvítal, aby příslušníci mužskeho pohlaví nosili na čelech cedulky typu "jenom práce", "jsem zadaný - šťastně", "jsem zadaný, ale hledám za koho jí vyměním", "chci s tebou chodit" nebo "chci tě, ale jenom na sex". Ohromně by mi to totiž usnadnilo život! Opravdu!
Nemusela bych si všímat všelijakých signálů (které si popravdě stejně ani neumím vysvětlit), natož pak hledat důvod, ze kterého byly provedeny. Tedy jestli skutečně provedeny byly - myslím totiž, že většinou vidím to, co prostě vidět chci a přehlížím to, co vidět nechci. 

Co třeba znamená, když mi někdo napíše na dobrou noc, ať se hezky vyspím a že na mě myslí? 

Co si myslet o kamarádovi, který mi v obýváku stele gauč a pak se mě s peřinou v ruce dvakrát ptá, jestli opravdu radši nechci spát vedle něj v posteli?

Co si myslet o klukovi, který ke mě přijede v půl 11 večer, ale sedne si na druhý konec pokoje, po dvou hodinách se přesune ke mě na gauč a po další půlhodině vstane s tím, že už musí jít? 

Co si myslet o někom, kdo mi sice často píše, ale v závěru nemá čas se vidět?

Nebo co si myslet o tom, kdo mě jen tak zve na víkend do Paříže.

Člověku by se chtělo až věřit, že tohle jsou opravdu skutečné signály. Jak už se mi ale několikrát potvrdilo, tak pravda, ale může být i taková, že ti muži prostě patří do druhé zaškatulkované kategorie. Jak to tedy poznat?

Abych pravdu řekla, tak jsem z toho úplně zmatená a nejsem si vůbec jistá, že se někdy toho pocitu zbavím. Ale asi stejně tak nějak doufám, že muži začnou "své nálepky" více využívat. Vím, že to prakticky v realitě není možné, protože by jim to zkazilo všechny ostatní šance a mezilidské vztahy, ale myslím, že by všichni měli upřímně dávat najevo, o "co" jim skutečně jde.

A třeba by to nepomohlo jenom mě.. 

Nebo jsem snad jediná vadná já? Jak to poznáte vy?

Krásná

Stála jsem na tramvajové zastávce - nenalíčená, vlasy dnes ještě neučesané a rozcuchané, v nových hippie šatech, s kabátem vlajícím všude kolem mě. Kručelo mi v žaludku, byl čas na oběd. Začalo krápat. Zvedla jsem oči k nebi a cítila se .... skvěle!

Právě jsem to tiž odešla z kosmetiky. Z mojí úplně první kosmetiky v životě.

Celé to začalo asi před týdnem, kdy se mi na obličeji udělal první příznak začínajícího beďaru. Rozhodla jsem se, že jsem už dost stará na to, abych se s tím už konečně jednou pro vždy vypořádala a tak jsem se rozhodla se objednat na kosmetiku. 
Shodou okolností jsem se před pár měsíci dozvěděla, že přítelkyně mého spolužáka ze střední dělá kosmetičku. Objednala jsem na pátek, na dnešek.

Ani ve snu mě nenapadlo, co se na kosmetice všechno odehrává. Když jsem se objedávala předpokládala jsem několik desítek minut utrpení, kdy sebou budu pod návalem bolesti cukat v koženém křesle (asi proto nesnášim zubaře) a v duchu se budu modlit, aby to co nejdříve skončilo. Vždyť to říká každý - za krásu se musí trpět.

Skutečnost byla úplně jiná. Byla jsem hýčkaná a opečovávaná. Ležela jsem na měkoučkých ručnících, zabalená do vlněné přikrývky, hrála tichá hudba (která mi strašně připomínala nějaký soundtrack) a vše okolo mě vonělo.
Přišlo mi, jako bych se vrátila v čase. Skoro jsem usnula (což se mi nakonec, asi po hodině a půl, málem opravdu povedlo). 
Ode dneška pro mě neznamená kosmetika bolest, ale hýčkaní a masáž.  Chci ještě jednou! :)

Nedá mi to, a musím tu udělat Anče reklamu:

 www.facebook.com/KosmetickaAnnaVondryskova

www.salonhelena.cz/cenik-nasich-sluzeb/kosmetika/

   

Dnes mě nemůže rozhodit absolutně nic. Ani odraz mého zadku ve výloze, ani pán "maximalista" a ani dva dny stará vzpomínka na kamarádův monolog o tom, že jeho bývalá přítelkyně si určitě někoho rychle najde - vždyť je to padesátikilová dlouhonohá holka!!

Dnes ne. Stojím ve větru a v dešti na tramvajové zastávce, úplně nenamalovaná a rozcuchaná, a usmívám se. A co víc - lidi okolo se usmívají na mě.

Znám spoustu krásných lidí, kteří o sobě pochybují (nebo to alespoň předstírají, aby je jejich okolí neustále přesvědčovalo o opaku), ale také znám spoustu "nedokonalých" lidí, kteří jsou sami se sebou naprosto spokojení. Líbí se jim jejich nedokonalost. Berou to jako symbol toho, že se odlišují od ostatních. Předvádějí se.

Co znamená krása? 

Opravdu nevím. Ale s klidným svědomím můžu říct, že krása není dokonalost. 

Krása je prostě pocit. Náš pocit. 

A co je naše, to můžeme ovlivnit.

Každopádně jsem přišla na to, že (byť i tříminutová) masáž krku je naprosto fantastická.

Rozhodla jsem se, že dalším krokem bude "objedat se na klasickou masáž".

A dalším levelem bude možná tantra masáž..

A nebo bych si prostě mohla jen najít kluka.. 

Après un long temps

Omlouvám se všem pravidelným čtenářům, že jsem sem v průběhu dubna skoro vůbec nazavítala. Poté, co jsem se na začátku dubna vrátila z Luhaček, pro mě nastalo jedno velké kolo. 

Jsem ale ráda - po dlouhé době jsem měla pocit, že žiju, že jsem potřebná a žádaná. Bohužel se mi ale z důvodu všemožných pracovních schůzek a srazů, nedostával čas, abych o mých aktualitách psala články na blog.

Každopádně jsem se rozhodla sem aspoň bodově vypsat, co se mi během předešlého měsíce odehrálo, abych a to (snad) mohla v průběhu května zase navázat:

• v Luhačkách mám už konečně vymalováno, takže je vše připraveno, aby se tam dalo už normálně bydlet .. :)

• můj blogový "idol" Hank se opět vrátil k psaní - hank009.blog.cz

• co se týče práce, zažila jsem snad nejpracovitější měsíc v mém životě

• objevila jsem novou skvělou značku laků na nehty - Catrice (a doporučuji!!)

• zažila jsem přípravu na něco jako je "stěhování národů" - avšak nakonec k ní ale nedošlo (když už jsem byla úplně sbalená a měla objednané stěhováky, všichni mě přemluvili, abych zůstala)

• poprvé v životě jsem si musela nechat od někoho napsat seminárku (resp. nechala jsem si přeložit odborné materiály, které byly jenom v aj, ze kterých jsem pak "seminárku" nějak zkolážovala)

• přemluvila jsem kamarádku, aby se odvážila jít do sexshopu a koupila si svůj první vibrátor (samozřejmě, že jsem tam musela jít s ní a podporovat jí! :D)

• měla jsem super narozeninou oslavu, kde na mě přátelé opravdu mysleli (viz. poukaz do Fotoškody, knížka o digitálních fotoaperátech a knížka o Casperovi - prý pravdivý příběh cestujícího kocoura)

• ve Friends Coffee House jsem se (sama!) seznámila s fotografem

• na stomatochirurgickém oddělení na Karlově náměstí jsem si vyflirtovala celkovou narkózu během nadcházející operace (trhání osmiček) 

• koupila jsem si svoje první tričko od Desigualu

• poprvé v životě jsem někomu (spíš z legrace nebo z čehokoli jiného) řekla "..., chci s tebou spát!" (po chvilce překvapení následovalo "Jooo?", načež moje odpověď byla "Jooo!", přičemž celý rozhovor skončil jeho otázkou "A půjdeš se mnou na swingers party?")

• zjistila jsem, že moje alergie na pyl a všechny ostatní věci není otázkou minulosti

• znovu jsem objevila sílu přátelství - po pár měsících se potkávám s lidma, s kterýma jsem se dřív vídala hodně a je to snad ještě lepší, než předtím (Týna, Lukáš, Martina, Honza, Helena, ... )

• ve škole jsem zvládla všechny předtermíny, za což jsem fakt ráda - na samotné zkouškové období mi zbývá jen pár zkoušek

• objevila jsem knihu Proč ženy o všem příliš přemýšejí od Susan Noleh-Hoeksema

• byla jsem se podívat v Berouně na tři večerníčkové medvědy - Kubu, Vojtu a Matěje 

• kamarádka (možná i podle mého vzoru) začala psát svůj vlastní blog, jsem z toho nadšená a mám z toho opravdovou radost

• po roce a něco jsem zase v kontaktu s kamarádem, který se vrátil z Austrálie (viz. článek - vim-koho-volis)

• poprvé v životě jsem fotila někoho polonahého (když si odmyslím plážové fotky lidí v plavkách) - a rovnou kluka

• zároveň s nafocením "svalovce", se mi hlásí další další kamarádi a známí, kteří chtějí udělat fotky, takže jsem fakt ráda!

• koupila jsem si svoje "první městský podpadkový boty" = na běžné chození po městě

• uspořádala jsem první výlet letošní sezóny - na Křivoklát! :)

• táta mi z Malediv přivezl tričko s ručně malovaným žralokem <3

• poprvé jsem vzala svého dědu a babičku do Starbucksu - což koukali a divili se, že v dnešní době už nedělají turci a že servírky nechodí ke stolům (nakonec jsem ale poprosila kluka za pultem, aby jim kafe donesl osobně a já tak udělala aspoň nějaký dojem)

Tohle jsou jen takové body, které vlastně nic neříkají a neznamenají - vypovídají jen o tom, že jsem v dubnu opravdu něco dělala. Co se týká mých pocitů, tak si myslím, že jsem opravdu prožila zlomový měsíc. 

První týdny pro mě byly hodně krušné, ale aspoň jsem si (poprvé v životě) dokázala, že kritické situace dokážu vyřešit sama a nemusím si nikde "ulevovat" u cizích lidí. Vždycky před tím jsem byla přímo závislá na názorech ostatních a nikdy jsem se nedokázala definitivně rozhodnout sama.

Na to celé i plynule navázal fakt, kdy jsem si uvědomila svoje hodnoty a s klidnou (a do jisté míry) i chladnou hlavou jsem se dokázala odprostit od někoho, na kom mi asi záleželo až moc a na kom jsem byla "závislá" až nad míru. Teď mám pocit, že konečně můžu žít život jako dřív a na nikoho se neohlížet.

Konec měsíce byl pro mě opravdu smutný. V noci z neděle na pondělí jsem musela ke svému bratrovi volat záchrannou službu, která ho převezla do nemocnice, kde v současné době leží na JIPce. Dělají mu různé testy a zjišťují, co je špatně. Doufám, že se vše co nejdřív vrátí do starých kolejí.

Každopádně mě zajímá - jaký byl Váš duben?

Hodina Země

Dnes v noci se od 20.30 do 21.30 ponoří Česká republika do tmy. 

Hodina Země je celosvětový happening, který probíhá symbolickým hodinovým zhasnutím světel, ať již veřejného osvětlení, nasvícení památky, štítu firmy, nebo vlastního obýváku. Připomíná závažnost probíhajících změn klimatu a je gestem těch, kteřím není stav našeho životního prostředí lhostejný. V ČR pořádá Ekologický institut Veronica (http://www.veronica.cz/hodinazeme/)

Od Eiffelovy věže v Paříži po Empire State Building v New Yorku, přes nejvyšší budovu světa Burdž Dubaj až po Šikmou věž v Pise a Karlův most. Sedmý ročník globálního happeningu Hodina Země se dnes uskuteční ve 154 zemích světa. Po boku více než 7000 světových měst se letos v Česku postaví přes 150 obcí a 130 firem. To vše jako inspirace k lepší ochraně životního prostředí, zejména řešení problematiky změny klimatu.

Hodina Země ve světě
Mezi památky, které zhasnou svá osvětlení, se zařadí Opera a Harbour Bridge v Sydney, mrakodrapy Tokyo Tower a Taipei 101, Velká čínská zeď, Stolová hora v Kapském městě, Šikmá věž v Pise, Socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru, CN Tower v Torontu, bulvár Strip v Las Vegas, Times Square, Empire State Building a další.

Happeningu se zúčastní i nejmenší nezávislý stát světa s novým papežem Františkem. Duchovní domov více než miliardy katolíků po celém světě se rozhodl zapojit zhasnutím nejvýraznější dominanty Vatikánu – 136 metrů vysoké Baziliky svatého Petra.

Kampaň podporují např. nejlepší fotbalista planety Lionel Messi, supermodelka Miranda Kerr nebo herečky Isabel Lucas a Jessica Alba. Z hudební scény pak Coldplay, Sigur Rós nebo Kylie Minogue..

Hodina Země je ale mnohem víc než jen hodinovým symbolickým zhasnutím. Je sílícím hnutím poukazujícím na snahu o změnu. I proto má letošní ročník Hodiny Země podtitul „Změňte svůj svět“. Na základě loňské kampaně ruský parlament letos schválil nový zákon o ochraně moří. V Ugandě, kde je největším problémem odlesňování, si dali za cíl zasadit v rámci kampaně 500 000 stromů. V ČR Hodina Země podporuje kampaň Velká Výzva www.velkavyzva.cz.